Asi každý má, nebo někdy měl, svého „kostlivce ve skříni“. Ten můj se jmenuje Honza Ponocný. Rozhodně zajímavý rozhovor s tímto nekonvenčním kytaristou, zpěvákem, a jediným členem projektu Circus Ponorka, měl vyjít už dávno. Aniž by to sám Honza zapříčinil, dochází k vymetení skříně až dnes, avšak o to aktuálněji, u příležitosti vydání jeho nového cédéčka Perfect Days Ltd.
Honzo, ty jsi byl zpočátku kytaristou docela ambiciózní kapely Circus Praha (fragment jejíhož názvu se objevuje i v tvém současném projektu). To byli skvělí muzikanti v energických živých vystoupeních, a díky americkému zpěvákovi Bradleymu Strattonovi jste byli asi jednou z prvních „tuzemských“ kapel s anglicky zpívaným repertoárem. Jak tuhle dobu vidíš zpětně a na čem tahle nadějná kapela nakonec skončila?
No, jasně já to vezmu od začátku. Většina těch Amíků, co se ocitnou Evropě, kterou berou tak trochu jako Asii, to jsou svým způsobem, dobrodruzi. A chtěj zažít něco zajímavýho, novýho. Když jsme začali s Bradleym, bylo to pro nás všechny takový dobrodružství, ale po sedmi nebo osmi letech hraní to pro něj začalo bejt trochu stejný a potřeboval zase nějakej další impuls. A já se tomu vůbec nedivím, protože my jsme hráli v době, kdy se anglicky zpívaná muzika tuzemský kapely, byť s americkým zpěvákem, nedala dostat do rádií. Měli jsme s tím trochu problém, dneska je ta situace jiná i díky kapelám jako Support Lesbiens. Myslím, že samotní posluchači s tím neměli až takovej problém, spíš ty lidi v rádíích tenkrát tvrdili, že česká kapela nemůže zpívat anglicky, a Bradley to tenkrát nechápal a vytáčelo ho to. Takže po nějaký době jsme ve všech klubech byli čtyřikrát pětkrát, dostali jsme se na úroveň docela dobrý klubový kapely, v klubech bylo vždycky plno, ale nikam dál jsme to neprorazili, takže se Brad jednoho dne sbalil a odjel do New Yorku.
Natočili jste nějaké desky? Bradley prý byl trochu rozčarovaný způsobem propagace zdejších vydavatelských firem.
Desky jsme natočili dvě, a já nemůžu říct, že by firma ty nahrávky vůbec nepropagovala a nesnažila se dostat je do rádií. Ale tam měli často jinou strategii, a to se pak nedá nic dělat. A to je to, co Brad nemohl pochopit. Furt slyšel v rádiích angličtinu a nešlo mu do hlavy, proč po nás chtěj’, aby zpíval česky.
Ty jsi u té angličtiny nakonec zůstal, hrál jsi se svým jednočlenným projektem v amerických klubech. To byl ten důvod?
To ne, důvod je hlavně to, že John Riley píše skvělý texty. John je zpěvák newyorkský kapely Seedy Gonzales, která je tam na inidie scéně hodně populární, a tenhle člověk teď shodou okolností bydlí v Praze. Domů lítá občas na koncerty a točit desky, jinak bydlí v Čechách a prodává český filmy do světa. Johna prej vždycky bavilo, co jsem dělal, a jednoho dne mi začal psát texty.
Jinak já ale proti češtině nic nemám, pár věcí česky zpívám.
Jak funguje předávání zpěvových linek k otextování americkému textaři?
Není v tom nic mimořádnýho, nahraju nějakej základní rytmickej svahilovzorek zpěvu a John, protože je muzikant, strašně dobře vycejtí, kde jaký slova použít.
Kde všude jsi už v Americe hrál?
V New Yorku, L.A., v Kanadě, pak v Ottawě, Torontu... a to je samozřejmě další důvod ke zpívání v angličtině.
Bylo těžké se tam dostat, přesvědčit nějakého promotéra, klubového bookera atd.?
No právě, já myslím, že teď je skvělá doba. Plno muzikantů si stěžuje, že se neprodávaj’ cédéčka, to je sice pravda, ale na druhou stranu máme jako muzikanti možnost dostat svou hudbu, pokud samozřejmě někoho zaujme, v podstatě kamkoliv. Já jsem se právě díky internetu a pár Bradleyho kontaktům dostal k promotérovi jednoho klubu na Manhattanu, kterej se právě specializuje na takovouhle indie hudbu písničkářů a malejch kapel. On se podíval na moje stránky, líbilo se mu to, a tak mi v tom klubu zabukoval termín. Tam hraje každej večer šest kapel od šesti do půlnoci, nejlepší čas je mezi osmou a desátou, on mi v tomhle čase dal prostor, udělal promo, a ten klub byl narvanej. Fungovalo to skvěle.
S angličtinou tedy asi problém nemáš...
No tak ve zpívaný snad asi ne, je to i tím, že mi slova dělá John, tak díky němu i ty texty zní dobře, takže si většinou mysleli, že jsem „native speaker“. Teda jen dokud jsem neslezl z pódia a během rozhovoru se neprozradil nějakou gramatickou kostrbatostí, ale během samotnýho zpívání to vždycky bylo v pohodě, ale oni jsou taky, pokud jde o angličtinu, hodně tolerantní.
Shodou okolností jsem nedávno v New Yorku byl a v jednom klubu jsem viděl podobný způsob produkce. U nás je postupné vrstvení vytvářených zvukových smyček zatím asi ne tak běžně k vidění. Nebo o někom víš?
Já myslím, že to není úplně nový, ty možnosti jsou díky technickýmu vývoji teď tady, a tak je logický, že to lidi používaj’. U nás spíš na alternativní scéně v podobě různejch zvukovejch stěn. Jinak to tady používá třeba Ridina Ahmed, která zpívá a využívá to jenom na hlas. Ale mě to baví jako prostředek k hraní písniček, a v tom je to možná nový.
Neomezuje tě jen několikavteřinový vzorek?
Tak člověk se musí naučit s tím pracovat, navíc dneska se tyhle možnosti posouvaj’ rychlým tempem. A i když je tam určitý omezení, zase je možný s tím dělat spoustu věcí. Dá se tam dát reverse, half time a podobně. Navíc teď používám na kytaru Line 6 HD 500 a tam je možnost nasamplovat 48 vteřin. A to už je dost, ne?
Mimochodem, jezdíš se svým zvukařem?
Dřív jsem byl v tomhle poměrně striktní a trval jsem na něm, ale dneska hraju s jakýmkoliv zvukařem, kterej je k dispozici, a spoléhám na to, že bude dobrej. Nakonec po těch letech už vím, že to není zas tak komplikovaný. Já mu do mixu dodám pouze tři linky, který by měly bejt v celkovým poslechu vyrovnaný s panoramou na středu.
Jak zvukař vyrovnává živě hrané částí s vytvořenými úseky jednotlivých vrstev?
No, právě že až takhle to není. Já když něco navrstvím, tak on s tím už nemůže nic dělat, ty poměry už nezmění. Například z kytary mu tam jde ode mne jedna linka z kytarovýho komba a ty hlasitosti, který tam dám já, už tam zůstanou. Když udělám chybu, tak už se jí nezbavím.
Takhle to máš u kytary, jak to máš u zpěvu? Vidím, že používáš dva mikrofony. Jeden je tedy pro efektovaný zpěv přes krabičky a druhý přímo do pultu?
Ano, jeden jde normálně rovně do PA, vozím svůj mikrofon Beyerdynamic (pokud by to někoho zajímalo, je to TG-X 930 Ni). Druhej je běžnej Shure 57, kterej jde přes další Line6 DL4, takže si můžu přes tap-delay našlapat rytmus nebo zase navrstvit vokály, potom tam mám MXR Phase 90 a nakonec jdu přes pedál Digitech Whammy, kde zase můžu ten celej nasamplovanej zvuk třeba poslat o oktávu dolů nebo nahoru podle toho, jakou mám zrovna náladu.
Pojďme k další technice, kterou používáš. Kromě těch dvou Line6 jsem zahlédl i legendární zkreslovač Tube Screamer. Ten používáš k akustické kytaře, nebo máš někde ukrytou elektrickou?
Ne, jakožto Circus Ponorka hraju živě jenom s akustikou a ten Tube Screamer dneska používám jenom jako těžítko, haha... Dřív jsem měl Furcha s dvouzdrojovým systémem snímání Fishman - zpod kobylky kontaktním snímačem v kombinaci s kondenzátorovým mikrofonem na takovým mini husím krku. V současný době používám Taylor 816, kde původní originální snímání Neve bylo sice super, ale se slabým signálem, což mi při vrstvení násobilo šum. Takže jsem přešel na systém B-Band, to jsou zase dva zdroje, jeden klasicky pod kobylkovým pražcem, ale namísto kondenzátorovýho mikrofonu je tam takovej pásek. Ten do zvuku přidává příjemný vejšky, akorát je potřeba s tím velice úsporně zacházet, je to stejně jako mikrofon docela citlivý na vazbu. Někdy je to pro mě jako mikrofon i docela využitelný. Já většinou vokály vrstvím přes jeden z těch dvou Line 6, zatímco ten druhej Line 6 slouží k vrstvení kytarovejch partů. No a protože je nemám sesynchronizovaný, tak i když se člověk snaží, někdy je nespustí úplně přesně a stane se, že se mi ty dvě smyčky úplně nesejdou, tam je někdy slyšet pár desítek milisekund, pak se to rytmicky tříští, je potřeba tu zpěvovou vrstvu zrušit. Někdy se musí začít od první, ale někdy ji můžu rychle nahradit zazpíváním do toho snímání v kytaře, kdy je pak ta synchronizace kytarovejma vrstvama zaručená. Člověk musí bejt furt ve střehu. Někdy uděláš chybu, ale mě by nebavilo hrát s předem udělanejma a vyčištěnejma smyčkama. Je to takhle pořád hodně živý a lidský.
Pokud jde ale o natáčení, tak tam samozřejmě používám i elektrickou kytaru, mám nějakýho custom shop Stratocastera, ošoupaný Tele, starý Tornádo, akustickou dvanáctku BSG, atd. Kombo Fender Bassman ’59, spoustu různejch boosterů a kvákadel. Prostě běžný věci, nic speciálního.
Jak to řešíš s poslechem na pódiu? Viděl jsem tě kdysi s dvěma komby Fender, ale teď to máš jinak.
Ano, dřív jsem používal dvě komba Fender Acoustasonic Junior, jedno pro kytaru a druhý pro efektovanej zpěv. Dneska už to mám jednodušší, na kytaru používám AER Compact 60 a efektovej zpěv jde rovnou do mixu a nechávám si ho posílat do pódiovýho monitoru.
Máš na pódiu nějakou rezervní kytaru?
Ne, vozím většinou jen Taylorku.
Nějaké speciální kabely?
Ne, myslím, že nic speciálního nepoužívám, snažím se vyhýbat se těm nejlevnějším a kupuju takový ty odolný, „žehličkový“.
Ty se, Honzo, uplatňuješ taky jako autor skladeb úspěšných popových interpretů. Vedle Miro Žbirky a Ivana Krale, kde jsi vidět a slyšet i jako kytarista, je to například spolupráce s Helenou Vonráčkovou, Helenou Zeťovou apod. To jsou, předpokládám, lidi s docela pevným tvůrčím týmem. Jak ses k nim dostal?
Takhle, vyloženě spoluprací bych to nenazýval, to je trochu nadnesený. Třeba Vondráčkovou, která má moje písničky na několika deskách, jsem nikdy neviděl blíž jak z pěti metrů. Já ji v podstatě neznám, ale občas mě oslovujou lidi z různejch nahrávacích firem, jestli bych neměl nějaký volný skladby, tak jim něco, co mě napadlo a nikdy bych nejspíš nehrál, pošlu. Pak se případně ozvou, jestli ten a ten může použít tu a tu moji písničku. V podstatě je to taková jejich cover verze a já jsem pak docela zvědavej, jak to lidi z takzvaně druhýho břehu ve finále pojmou.
Pozvou tě pak do studia třeba jen k poslechu?
Ne vůbec, oni k tomu přistupujou jako k produktu, ke zboží, ale já to taky tak beru. Já napíšu písničku, dám ji na OSA a kdokoliv si může udělat cover verzi. Ale občas se někdo ozve přímo s nabídkou pro konkrétního interpreta. Já jsem takhle dělal něco třeba pro Ewu Farnu nebo Debbi.
Z jakého důvodu ses rozhodl pro oneman-show Circus Ponorka? Nebaví tě organizovat zkoušky a dohadovat se s muzikantama?
Ne že by mě nebavilo hrát v kapele. Myslím, že jsem kapelovej typ. Ale když chceš hrát v kapele na nějaký úrovni, tak každej z dobrejch muzikantů někde hraje a sesynchronizovat termíny je kolikrát nemožný. Další věcí je, že by tihle muzikanti měli mít nějaký základní peníze, a faktem je, že pokud ta kapela není provařená v médiích, tak těžko můžeš všude očekávat takový návštěvy, který ty peníze bez problémů zajistěj’. Takže je to do jistý míry z ekonomickejch důvodů. Ale nejsou to jenom ty peníze. Mě tohleto hodně baví právě tím, že je to jenom na mně a že si opravdu dělám stoprocentně co chci, bez jakýchkoli kompromisů. Navíc se celá kapela vejde hravě do auta... A doufám, že se jen tak nerozpadnu.
Je zajímavé tě sledovat, jak na pódiu buduješ písničku od základu až k docela košatým aranžmá se spoustou vokálů a rytmicko-melodických prvků. Ale jak to děláš na svých CD?
Tam je to samozřejmě všechno jinak. Soustředím se na stavbu písničky bez těhle omezení. Bubeník je samozřejmě živej, já až následně ty věci přetavuju do pódiový one-man show podoby, tak aby to bylo pro mě i pro posluchače zajímavý a pestrý.
Má tvoje nové CD Perfect Days Ltd. něco společného s novým filmem Alice Nellis Perfect Days?
Ano, Alici se prej líbilo už moje první cédéčko Do It Yourself. Taky jsem jí dělal hudbu pro její předchozí film Mamas a Papas, takže mě poprosila o písničky do filmu, který pak pod lehce pozměněným názvem vyšly na CD Perfect Days Ltd..
Podrobnosti o něm stejně jako o koncertní činnosti jednočlenné kapely Circus Ponorka najdete na stránkách www.cirkusponorka.com.
Honzo, za rozhovor moc děkuju a přeju hodně dalších hudebních úspěchů.
