History of Jazz - recenze CD

Výsledkem spojení Saxofonového kvarteta Bohemia a autora skladeb, basisty, spisovatele a skladatele Víta Fialy je album hudebně se vyjadřující k historii jazzu.

Autor, zaměřující se i na scénickou muziku, zde plynule přechází od ragtimu, přes blues, dixieland, Dukea Ellingtona, boogie-woogie, sweet music, Bennyho Goodmana, cool jazz, Richarda Rodgerse, Counta Basieho, Glenna Millera, Charlieho Parkera, Gerryho Mulligana, Four Brothers, Paula Desmonda a Davea Brubecka, jazz sambu, free jazz, Antonia Carlose Jobima, až po jazzrock a představu o budoucím vývoji jazzu. Na albu je dvacet skladeb věnovaných vždy jednomu z uvedených jmen či stylů. Realizace se ujali čtyři profesionální hudebníci střídající saxofony od sopránky až po baryton, rovněž klarinet, a všechny jejich možné kombinace. Vít Fiala evokuje v jednotlivých částech patřičný styl či hudební osobnost, více či méně citací typické skladby nebo rukopisu a milovníci jazzu snadno postřehnou, o co či o koho se v dané části jedná. V některých dílech to byl pro autora úkol celkem jednoduchý, jindy už to tak snadné nebylo.

Dlužno podotknout, že vzniklo CD na vysoké interpretační úrovni. Ostatně kvarteto získalo i řadu hudebních ocenění. Nabízí se tu srovnání s jiným saxofonovým souborem, který před mnoha lety měli možnost slyšet i posluchači v tehdejším Československu. Byl to soubor Itchy Fingers. Ti navíc, kromě obrovské virtuozity jednotlivých hráčů, už tehdy při hraní používali pohybovou show. Itchy Fingers hráli skladby převzaté, nejrůznější transkripce nebo kompozice psané jim na míru.

Už první track I Remember Ragtime naznačuje, že nejde jenom o důslednou citaci nebo napodobeninu, a členové kvarteta mají možnost posluchače přesvědčit o tom, že hudba, kterou produkují, jim naprosto není cizí a že ji hrát umějí. Z jejich výkonů je to proklatě znát. Není to jen precizní, studená, akademická muzika. Naopak.

Zvláštní obdiv patří barytonsaxofonistce Kateřině Pavlíkové, která spolehlivě vytváří onen těžko uchopitelný fundament muziky při absenci kontrabasu či bicích nástrojů. Tím nechci naznačit, že zbylí saxofonisté by za barytonsaxofonistkou zůstávali interpretačně pozadu. Vedle technicky a umělecky brilantní hry je třeba si uvědomit, že tato křehká žena nejenže dobře hraje, ale má doslova a do písmene na krku dvanáctikilový nástroj. Problematičtější asi je, jak ve čtyřech saxofonech vyjádřit dixielandový styl, ale i to není nijak zamýšleno jako úlet. Zajímavě je pojatý track věnovaný Dukeu Ellingtonovi a v částech/obdobích, kde hrály saxofony větší roli, je navození atmosféry dokonalé. Totéž platí o hudební evokaci kapely Counta Basieho. Do konceptu naopak moc nezapadá zařazená jazz samba.

Oddávat se poslechu jazzu v podání saxofonového kvarteta je trochu specifická záliba. Přesto lze CD doporučit i ne právě zapřísáhlým příznivcům jazzu.

O srovnatelný koncept, mapující na jednom médiu celý vývoj jazzu, se pokusilo více kapel (známý je například pokus Vienna Art Orchestra). Mít k tomu jen saxofonové kvarteto je záležitostí asi mnohem náročnější, ale rozhodující je výsledný efekt. Při dnešních interpretačních trendech se jeví zcela nepodstatné, zda v příslušné skladbě chybí ten či onen historicky typický motiv, nástroj nebo riff. Důležité je, aby posluchači uvěřili, že je vše myšleno s co největší muzikantskou a uměleckou zodpovědností.