Hatebreed - Hlavně neobětovat sound!

Vznikli přesně před dvaceti lety jako jedna z mnoha metalcoreových kapel. V té době ani samotní členové skupiny netušili, jak daleko je hyperaktivita ambiciózního leadera Jameyho Jasty vytlačí. Hatebreed se vyšplhali na pomyslný metalový vrchol a stali pojmem v žánru. A jak vyplynulo z rozhovoru s oběma kytaristy, Frankem Novinecem a Wayneem Lozinakem, na vavřínech se usínat nebude. Kluci dál tvrdě dřou a zůstávají oběma nohama pevně stát na zemi.

Tajemství úspěšných turné

Jste kapela, která nevydává desky příliš často. Mezi Satisfaction is the Death of Desire a Perseverance byl dokonce rozestup pěti let. Nyní museli fanoušci na aktuální počin The Divinity of Purpose čekat tři a půl roku. Čím je to dáno? Odmítáte pracovat pod tlakem? Nebo si váš hlavní skladatel Jamey Jasta rád dopřává čas na nasbírání dostatečné inspirace?

Frank Novinec: Tentokrát jsme si dopřáli víc času na nahrávání alba i na veškeré činnosti kolem toho; na mix, mastering a tak podobně.

Ovšem nevydáváme toho zas až tak málo. V roce 2009 jsme těsně za sebou vydali album s předělávkami For the Lions i řadovou desku Hatebreed, takže bylo dobré nezahltit posluchače a nespěchat s další nahrávkou. Na druhé straně je pravda, že ani nemáme čas nahrávat. Jsme neustále na turné. Jsme snad nejvíce koncertující kapela. Některé z největších skupin snad ani nikdy nebyly v některých místech, kde jsme hráli my. Mezi deskami jedeme třeba tři až čtyřikrát do Evropy, pak také do Jižní Ameriky, do Austrálie a na Nový Zéland, do Kanady...

Nedegraduje tak intenzivní koncertování kapely? Možnost stahování desek způsobila obrovský pokles v prodejích. Skupiny tak vše kompenzují tím, že neustále hrají. Jenže pak fanoušci mají pocit, že je daná kapela každou chvíli k vidění, tak je logické, že na její vystoupení většina z nich nepůjde dvakrát do roka.

Wayne Lozinak: Nemůžeme si stěžovat. Máme stále stejnou návštěvnost. Navíc pokaždé jedeme turné s jinými kapelami, takže sestava je zajímavá pro různé typy fanoušků. Jednou jsme s hardcoreovými Agnostic Front, jindy s deathmetalými kapelami atd.

FN: Máme to požehnání být univerzální kapelou, takže můžeme hrát s kapelami různých žánrů. Publikum, které se na nás na každém turné chodí dívat, není úplně stejné.

Další věc je, že hrajeme každý večer jiné skladby! Musíme fanouškům zajistit pokaždé jiný zážitek, aby je to bavilo, aby pro ně mělo smysl vidět i více koncertů v řadě. Také pro nás je to větší zábava. Nebavilo by nás hrát pořád to samé. My sami nevíme, co se bude hrát. Jamie zavelí a my musíme hrát. (smích)

Popravdě, nenapadá mě široko daleko nikdo jiný v hudebním průmyslu, kdo by ke svým vystoupením takto přistupoval. Přál bych si, aby to dělaly alespoň mé oblíbené kapely, ale není tomu tak.

To je docela velký repertoár, na který musíte být neustále připraveni. Cvičíte před vystoupeními? A jak to vypadá, když jste výjimečně doma a nejedete turné?

WL: Ani ne. Hrajeme pomalu každý večer, což je bohatě dostačující. Třeba si před koncertem sednu na chvíli na gauč a lehce se procvičuji, ale to je všechno.

FN: Skutečně jsme pomalu neustále na turné. Když si třeba dáme pár měsíců pauzu, sejdeme se a jeden den spolu zkoušíme. Když pak další dva měsíce v kuse hrajeme, již to opravdu není nutné. Ani nechodíme na zvukovou zkoušku. (smích) A doma ani nemám elektrickou kytaru - mám jen pár akustických. Tak si sám pro sebe hraji klasický rock.

Splněné sny

Franku, ty jsi prý měl příležitost si zahrát s kapelou Blue Öyster Cult. Jak k tomu došlo?

FN: Blue Öyster Cult je má nejoblíbenější kapela. Během let jsem se s muzikanty z ní spřátelil a bylo pro mě neskutečnou ctí si s nimi zahrát. Stalo se to před pár lety během jejich koncertu v Tampě, na Floridě. Kdyby to někoho zajímalo, najde si záznam na YouTube.com. Hatebreed také s nimi vystupovali na Hellfestu ve Francii. Byli jsme jejich přímými předskokany. Stalo se to, že ze třídenního programu Hellfestu jsme nejen hráli ve stejný den, ale také na stejné stagei. A zažít pocit, že se na koncert Hatebreed dívala má vůbec nejoblíbenější skupina, je jako dosáhnout splnění jednoho ze svých největších snů!

WL: A Zakk Wylde, který je zas můj nejoblíbenější muzikant, hrál tehdy těsně před námi.

FN: Takže jsme byli takovou výplní sendviče mezi kapelami, které zbožňujeme! Víš, kdyby se Hatebreed pozítří rozpadli, tak nemáme čeho litovat, protože jsme zažili všechno, co jsme si mohli přát. Procestovali jsme velký kus světa. Předskakovali jsme Kiss. Měli jsme příležitost hrát s kapelami, na kterých jsme vyrůstali a které milujeme. Jeli jsme s nimi turné. Spřátelili jsme se. Máme spoustu divokých zážitků za sebou. Je to ta nejlepší věc na světě! My si snad ani dostatečně neuvědomujeme, jaké máme štěstí - mít možnost živit se hudbou je milionová věc, která se opravdu nepovede každému. Dosáhli jsme bodu, kdy skutečně nemusíme řešit nic dalšího.

Lídr Jamey Jasta je součástí dvou dalších kapel Kingdom of Sorrow a Icepick. V druhé z nich oba hrajete. Máte ještě nějaké další skupiny?

FN: Trávíme tolik času na turné, že jsme rádi, když můžeme být doma a relaxovat. Jamey se vždy vrátí a hned se pouští do práce s další kapelou. Já jsem rád, když nemusím nic dělat a mohu si zajít třeba k jezeru a lovit ryby.

Icepick vznikli zhruba ve stejnou dobu jako Hatebreed, v roce 1996, a o deset let později vydali jedinou desku Violent Epiphany. Fungujete vůbec ještě?

WL: Icepick již není aktivní kapela. Jamey pořád dělá na spoustě různých projektů. Icepick byla spíše záležitost jednoho alba a odehrání koncertů k němu. Asi od této skupiny nelze již nic moc očekávat.

Franku, ty jsi známý také jako člen Terror, od kterých jsi odešel, aby ses připojil k Hatebreed. Co tě zlákalo k přechodu? Přátelství, které vás pojilo? Hudba? Úspěch?

FN: S kluky z Hatebreed jsem se znal ještě dlouho předtím, než jsem se stal členem Terror. To jsem ještě hrával v Ringworm a Integrity. Když Hatebreed začínali, byli fanoušky těchto kapel. Chtěli se k nám dostat. Pak jsme Integrity a Hatebreed vydali společný split. Takže nás pojí opravdu dlouholeté přátelství. Bylo zajímavé pozorovat, jak ti mladíci, kteří nás uváděli jako jednu z kapel, které je nejvíce ovlivnily, se pak stali jednou z největších kapel v žánru. Jamey a Sean Martin (kytarista Hatebreed v letech 1999-2009, pozn. aut.) mi volali snad každý den. Časem jsme se začali bavit o tom, že bych se k Hatebreed připojil, a v roce 2006 se to stalo skutečností. Nicméně přijde mi, jako bych byl členem skupiny mnohem déle - nejspíše právě proto, že jsme byli dlouho předtím intenzivně ve spojení.

Kolem roku 2006 měli Hatebreed úžasné postavení? Sehrálo to také svou roli pro tvé rozhodnutí odejít od Terror?

FN: Já jsem tou dobou již nebyl spokojený v Terror. V tu chvíli se zrovna naskytla příležitost nastoupit k Hatebreed. A v tom sehrálo obrovskou roli především přátelství, protože tyto skladby může hrát každý, ale když máš tak úspěšnou kapelu a chceš si své pozice udržet, je důležité, aby v ní byli lidé, kteří spolu dobře vycházejí. My si opravdu připadáme jako členové jedné rodiny. Vzhledem k tomu, kolik času trávíme na turné, jsme s kapelou více než se svými rodinami.

Jak ses s novou pozicí vyrovnával? Je známo, že v té době pořadatelé k Hatebreed přistupovala s větší úctou než k legendám jako Napalm Death nebo Agnostic Front. Také jste byli hlavními hvězdami na druhé stagei tour Ozzfest  v roce 2007.

FN: Bylo to hodně stresující období. Úroveň byla opravdu jiná než všechno, co jsem zažil v předchozích kapelách. Hatebreed již byli zavedeným pojmem na scéně. Byli nominováni na Grammy. Já jsem přišel z menších kapel. A dodnes si pamatuji na jednu z první show, na kterých jsem hrál s Hatebreed. Byli jsme tehdy předskokany Korn a před námi stál dav tisíců lidí. Pamatuji si také, jak jsem byl nervózní při první show, kterou jsme hráli na jejich domovské scéně v Connecticutu. Původní kytarista, který mě připravoval, přitom byl v publiku! Přišlo mi, jako bych byl sledován pod drobnohledem.

Dnes již nebývám před vystoupeními nervózní. Vyjdu na pódium, vypnu myšlenky a jednoduše hraji.

Kroky stranou

Wayne, tys opustil Hatebreed již v jejich začátcích. Sledoval jsi během neskutečně dlouhých třinácti let, než ses vrátil na své místo, vývoj Hatebreed? Cítil jsi smutek, že s nimi nejsi.

WL: Tak trochu. Já jsem byl v Hatebreed v době, kdy to byla bezvýznamná hardcoreová kapela. Hrávali jsme tehdy v malých klubech a za pár let se o nich psalo v časopisech! Hráli se Slayer. Jamey dělal na MTV pořad Headbanger’s Ball. Nemohl jsem tomu uvěřit!

Tvé důvody k odchodu byly čistě pragmatické. Úspěch kapely ti ale dnes již bez problému umožňuje uživit se jako muzikant.

WL: Měl jsem tehdy stálé zaměstnání, což nešlo moc dobře skloubit s kapelou. Bavilo mě hrát o víkendu, ale na víc jsem čas neměl. Také jsem v té době byl na škole a nechtěl jsem z ní odejít. Hraní v kapele bylo jen pro potěšení. Kolem byly stovky hardcoreových formací. Kdo by tušil, že zrovna tato uspěje?

Na jaké škole jsi studoval?

WL: Byla to vyšší škola. Studoval jsem hudbu a audio nahrávání. I když je mi to k ničemu.

To ti přece musí být ku prospěchu, když sám tvoříš hudbu?

WL: To sice ano, ale člověk na to nepotřebuje školu.

A dělal jsi během těch let, než ses vrátil k Hatebreed, práci související s hudbou?

WL: Vůbec ne, měl jsem pojízdný pavilónek na prodej kávy a občerstvení. To víš, byl jsem hodně mladý - hlavně jsem si chtěl něco vydělat a být nezávislý.

Přišel jsi zpátky do kapely, která již měla jméno, svůj standard. Jak ses vypracoval na potřebnou hráčskou úroveň?

WL: Po celou tu dobu jsem působil v různých kapelách lokálního významu - ve dvou punkových, několika hardcoreových a také v kapele, která hrála předělávky. A právě tato skupina mi hodně pomohla se zlepšit jako kytarista, protože jsem musel zvládat různé techniky hry. Nebylo tedy nijak zvlášť těžké vrátit se do Hatebreed.

Navíc jsem se nejdříve vrátil jako technik. Trvalo to roky, než jsem se opět dostal na post kytaristy. Od roku 2006 jsem s Hatebreed absolvoval několik turné. Tak jsem několikrát musel zaskočit za Chrise a ujmout se basové kytary - třeba když si zlomil zápěstí. Jednou zas byl Sean nemocný, tak jsem hrál na kytaru. Takže to šlo pomalu a přirozeně. Jednou z mých prvních show po oficiálním nástupu byl festival Download, kde jsme hráli před osmdesáti tisícovým davem. Ale dal jsem to, i když nebylo snadné Seana nahradit.

FN: Sean byl výrazný kytarista, i když musím v jedné věci vyvést posluchače z omylu. Mnoho z nich se domnívá, že velkou část hudby skládal Sean. Nikdy tomu tak nebylo! A jestliže se náš sound zrovna kolem jeho odchodu trochu změnil, nemá to nic do činění s ním. Je to přirozená evoluce skupiny!

Osvědčené formule

Jak vůbec vypadá tvůrčí proces v Hatebreed? Zdá se, že Jamey a Chris Beattie jsou, pokud jde o skládání hudby, tak trochu diktátory v kapele. Co se pak očekává od ostatních členů?

WL: Oni přijdou s melodickými nápady a my máme udělat vše pro to, aby zněly dobře.

FN: Vždycky tomu tak bylo.

WL: Máme však trochu prostoru pro vlastní improvizace.

FN: Ve studiu řešíme, jak se jim líbí, abychom danou věc zahráli, co máme a co nemáme dělat.

Aktuální deska The Divinity of Purpose je více přímočaré album, než byl eponymní předchůdce. Hudební nápady jsou velice dobře propracované. Riffy jsou podmanivé a jakoby houpavé. A každá skladba je sama osobě výrazná.

FN: Byl to cíl desky, vše trochu zjednodušit a obnažit, nahrát méně agresivní materiál. Chtěli jsme přinést něco svěžího, co přitom stále zní jako Hatebreed. A ty houpavé riffy, jak říkáš, jsou čímsi, co se stalo značkou Hatebreed. Riffy mají v sobě specifický chytlavý groove, který posluchače dostane, aniž by se musel chytat rytmu. Není to nic, o co bychom se záměrně snažili. Je to způsob, jak hudbu cítíme, jak z nás vychází.

Libí se mi také, že na desce nic není přehnané, ale prvky jsou přitom velmi pestré. Jako byste vycítili správnou míru všeho - umíte zpomalit tempo, vložit vkusný stoptime. Zkrátka je to velmi vyzrálá deska.

FN: V tom spočívá krása hraní v crossoverové kapele. Nejsme omezeni tím, že bychom dělali jednu věc. My oslovujeme punkové, metalové, hardcoreové i rockové publikum. Máme prostor pro zkoušení nových věcí, protože to umožňuji rozmanité kořeny naší hudby.

Oba hrajete na Gibsony (Wayne tedy používá také Jackson), což v kombinaci se zesilovači a reprobednami Marshall je kombinace, kterou lze ve světě automobilismu přirovnat k vlastnění Porsche.

FN: Pro kapelu, jako jsme my, je úžasné mít možnost využívat takové vybavení.

WL: Hrajeme na ně, protože se nám líbí výsledný zvuk, nikoliv protože máme možnost dostat nějaké vybavení zadarmo.

FN: Přesně tak, podívej se na všechny ty kapely, které šidí svůj zvuk tím, že nepoužívají Gibsony a Marshally. Chtějí mít vybavení zadarmo, tak se někomu upíšou, ale obětují tím, podle mě, svůj sound.

Prozradíte, s kterými sériemi Marshallu máte nejlepší zkušenosti a co používáte na koncertech a ve studiu?

WL: Na koncertech i ve studiu používáme stejné Marshally TSL 100. Vyhovuje nám, že zvuk je tvrdý a hutný, ale přitom jasný. Tón je dobrý a není v něm moc gainu. To je tedy důvod, proč se mně osobně tolik líbí.

FN: Nejlepší na Marshallech, což nemohu prohlásit o žádném dalším zesilovači, je, že čím více zesiluješ, tím lepšího zvuku dosahuješ. Tím jsou Marshally známy již od doby svého vzniku. Pokud jde konkrétně o sérii TSL 100, domnívám se, že zajišťují Hatebreed ten správný sound. Ale samozřejmě si myslím, že jsou vhodné pro každého, kdo hraje na kytaru, dokonce i pro ty, kteří s hraním v kapele teprve začínají a ještě nemají zkušenosti se zesilovači od Marshallu.

WL: Jinak novější Marshall JVM jsou také úžasné. Mají dost podobný zvuk.

FN: Nebo také klasické „osmistovky“.

Nemáte své kytary nějak zvlášť upravené?

FN: Mám jen speciální větší pražce. Nic dalšího.

Můžete na závěr sdělit, jaká je vaše nejcennější zkušenost z působení v Hatebreed?

Možnost hrát v kapele s dalším kytaristou! (shodli se oba kytaristé)

www:

hatebreed.com