Na pražské scéně se minulý měsíc představil Gwyn Ashton, bluesový kytarista, jenž si získal ostruhy koncertováním po Austrálii. Před několika lety se přestěhoval do Velké Británie, aby mohl zkusit své štěstí také v Evropě. Gwyn se sice narodil ve Walesu, ale v šedesátých letech se jeho rodina přestěhovala do Austrálie, kde se také kolem roku 1972 chopil kytary a začal drtit struny na Australském hudebním poli, inspirován Australskými kapelami a hudebníky jako Billy Thorpe and The Aztecs, The Master's Apprentices, The Easybeats, Chain, Blackfeather, Kevin Borich a dalšími. Netrvalo pochopitelně dlouho a Gwyn musel zákonitě narazit na velikána Chucka Berryho a s ním další hvězdy, což ho jen utvrdilo v tom, že nastoupená cesta je správná. Gwyn dnes hraje buď sólově, nebo se svou tříčlennou kapelou a během své bohaté kariéry měl tu čest si zahrát s lidmi jako Mick Fleetwood, Canned Heat, BB King, Buddy Guy, Peter Green, Johnny Winter, Rory Gallagher, Albert Lee, Steve Morse atd. Je dopisovatelem několika kytarových časopisů a častým účastníkem a lektorem na festivalech a seminářích.
Bohužel se nám nepodařilo zastihnout Gwyna na jeho hlavním pražském koncertě v Roxy, ale zato jsme byli svědky vystoupení v klubu U mě s velice komorní atmosférou, kde mělo publikum Gwyna opravdu tak říkajíc na dosah ucha. Zpočátku se zdálo, že se mu na pódium moc nechce. Svou předskokanku, uměleckým jménem Toa, nechal trochu potrápit, když ji místo domluvených 3 skladeb nechal hrát podstatně déle. Pak se ale konečně rozhoupal, popadl svou 67 let starou babičku National a vyrazil do vod nesmrtelného hudebního světa jménem blues... Během svého koncertu pozval na pódium i bubeníka kapely Sunflower Caravan Víta Rosneckého, který se nenechal zastínit, a celkově to vypadalo, jako by spolu hráli odjakživa. No, ale pojďme se podělit o to, co nám tenhle pohodový chlapík před koncertem sdělil o svém hudebním životě.
Slyšel jsem, že jsi tady spíš na soukromé než hudební návštěvě. Něco jako dovolená.
Dovolenou bych to asi nenazval. Měl jsem volno, a tak jsem na pozvání přátel přijel do Prahy. Je to taková lehce pracovní dovolená, takže tady i hraji. Včera to bylo v kluby Roxy, dneska tady. Už jsem trochu unavený. Byl jsem na turné v Americe a Austrálii a už jsem skoro šest týdnů mimo domov.
Na čem momentálně pracuješ kromě toho koncertování?
Příští víkend budu ve studiu, kde nahrávám nové album. Není to sólově jako tady, blues jen s kytarou, ale s celou kapelou. Ještě pro něj nemám jméno, ale až to bude, dám vědět!!! No a pak mám letos na programu další koncertování hlavně po Evropě.
Údajně jsi opravdový hudební cestovatel...
Najezdil jsem toho spousty, nejvíc v Austrálii. Běžně jsem denně po koncertě jezdil z Canberry do Sydney, což je přes 300 km. V Austrálii jako muzikant utratíš všechny prachy, které vybrnkáš, za benzín!
Austrálie je docela drsný kontinent. Je tam i drsnější hraní?
Pokud si projedeš Austrálii, naučíš se postarat sám o sebe a taky udělat pořádnou show. Někdy musíš hrát v hospodě, kde je opravdu spousta lidí, a to se musíš sakra snažit, aby si tě vůbec někdo všimnul. Kromě toho už jsem viděl vzduchem lítat téměř všechno včetně stolů, židlí i lidí. Jednou jsem hrál v doprovodné kapele nějakých místních muzikantů a před pódiem bylo drátěné pletivo. Nebylo nám vůbec jasné, proč, ale pochopili jsme to hned, jak jsme začali hrát. V hospodě bylo asi tisíc lidí a z toho spousta domorodců, z nichž někteří urazili i 500 mil někde z pustiny, aby se dostali na koncert. Lítaly kolem flašky, plechovky a lidi se snažili dostat na pódium a křepčit. Bylo to zajímavé, ale někdy opravdu docela o život.
Máš někde své oblíbené publikum?
Já hraji rád kdekoli. Všude je to trochu jiné, ale pokud můžu udělat lidi šťastnější skrze moji muziku, je to fajn. Nemyslím, že bych měl někde vyloženě oblíbené místo.
Díky čemu nebo komu jsi se dostal k muzice?
Už hraji asi 32 let, ale dostal jsem se k tomu proto, že jsem byl ve škole příšerně líný a do ničeho se mi moc nechtělo. Kámoši začali mlátit do kytar, a tak jsem to taky zkusil. No, a už jsem u toho zůstal, poněvadž se to ukázalo jako ta nejschůdnější varianta přežití. Předtím jsem vlastně ještě chodil na piáno, ale to mě moc nebralo, protože se mi líbil hlavně bigbít šedesátých let.
Měl jsi učitele?
Jo, příšerného. Vděčím mu za to, že jsem u klavíru nezůstal.
A na kytaru?
Tak na kytaru jsem učitele neměl. Jsem samouk. Potkal jsem pár lidí, kteří si se mnou sedli a ukázali mi pár věcí, ale nikdy to nebyla forma opravdové výuky. Spíš rada od kámoše.
Kteří hráči nebo kapely patřily k tvým teenagerovským idolům?
Vůbec prvním, kterého jsem objevil, byl Chuck Berry. Moc rád mám Hanka Marvina, Shadows, Buddyho Holyho a později jsem narazil na Johnyho Wintera, Roye Buchanana, Roryho Galaghera a další, které si teď nevybavím. Ty hlavní jsem ale, myslím, uvedl.
Existuje něco, co ti na hudbě vadí?
Já bych řekl, že každý hudební styl má něco specifického, co může nabídnout. Já mám rád hudbu melodickou, ať už je to blues, jazz, rock nebo swing. Nemám rád takovou tu agresivní vtíravou hudbu, kde se třeba pořád opakuje refrén, který i kdyby byl příšerný, zažere se tím opakováním pod kůži a ty si ho začneš pobrukovat, i když vlastně nechceš.
Hraješ i jazz?
No, to vůbec. Vždyť já na to ani neznám dost akordů, směje se.
Vystupuješ častěji s kapelou, nebo takto sám jako tady v Praze?
To nedokážu říct, ale spíš asi s kapelou. V nahrávací společnosti jsou rádi, že jsem schopen jet i takhle sám. Pokud jedu někam, kde jsem ještě nebyl, je levnější když vyrazím nejdříve sólo, kvůli probádání terénu, a až potom s kapelou.
Jak jsi na tom s efekty? Používáš pořád stejné, nebo zkoušíš novinky?
Prošel jsem několika fázemi nakupování nových hraček, ale obvykle stejně skončím u těch starých, které mám dlouhou dobu. Vždycky se objeví něco nového, co vydávají za převratný vynález, ale pak stejně přijdeš na to, že je to podobné tomu, na co se hrálo v šedesátých a sedmdesátých letech. V mnoha případech jsou ale staré krabičky stejně lepší. Alespoň já mám ten pocit. Těžko říci, poslední dobou trochu ztrácím přehled.
Máš spoustu kytar. Který nástroj je tvůj nejoblíbenější?
Já mám ty holky rád všechny. Nejvíc s sebou ale vozím svůj Strat 1963 a National z roku 1936. Kromě toho mám ještě hodně v oblibě Strat 1961, jenž původně patřil kytaristovi jménem Nick Jurd z kapely Adelaide, kde hrál Bon Scott, než přišel do AC/DC. Ten kluk umřel na rakovinu a já mám jeho kytaru, která je skvělá, i když je to řadový kus, žádná extra série. Další zajímavý kousek je výroční (40) Strat 1954 s javorový krkem a tělem z bahenního jasanu, je krásně lehký. Ten mi sehnal jeden kámoš, který dělal u Fendera v Austrálii. Hned jak přišly nové kytary, vlítli s kolegou do skladu a vybrali dvě nejlepší. Jedna z nich pak skončila u mě. Taky mám doma pár kytar firmy Vigier. Ty jsou hodně příjemné. A spoustu dalších nástrojů. Některé teď prodávám, nechceš něco koupit?
Ne díky, zrovna nemám drobné. Spolupracuješ také s některými výrobci kytar?
Ano, spolupracuji s firmou Fender, dostal jsem od nich Strat, který je fakt velmi dobrý... no, já stejně hraju na ten svůj starý z roku 63. Pak mam taky smlouvu s Vigier a National.
Co by ses ještě na kytaru rád naučil?
Spoustu věcí! Je toho tolik, ale někdy si nejsem jistý, jestli se k tomu vůbec někdy dostanu.
Jak vidíš budoucnost blues?
Blues se hlavně musí dál vyvíjet. Lidi mi často říkají, že moje kapela je spíš rocková. Jenže zkus najít muziku, v níž není aspoň kapka blues. Styly nejsou přesně ohraničeny a hodně se prostupují. A blues mělo a má opravdu velký vliv na spoustu ostatních hudebních žánrů.
Jak bys popsal svou vlastní hudbu?
Já nerad mluvím o své hudbě, protože mě hodně ovlivnili jiní. Ale ta charakteristika by mohla být: blues s rozladěnou kytarou a takový kravál, aby to ještě člověk unesl, směje se Gwyn. Ono je dobré občas lidi vyděsit, ale nesmí to být pořád, poněvadž pak už to nikoho nepřekvapí. To chce nakopnout, pak nechat chvíli v klidu a pak nakopnout znovu!
Tak ať se ti to dneska zase podaří. Díky za tvůj čas.
