V rámci propagace své sólové desky Brand New Revolution přijel do Prahy Gus G. Pro pět kytaristů vedl masterclass, večer pak předvedl pro asi stovku lidí vybavení od Blackstaru a ESP. Jeho profil jsme v Muzikusu před nedávnem přiblížili, zde budeme především vycházet z rozhovoru, který redakci Muzikusu Gus G. poskytl.
Setkání proběhlo během velmi nabitého rozvrhu, podle kterého teď Gus G. žije. I díky spolupráci s Ozzym pochopil a respektuje, že dnes není hudba jen o hraní, i když, jak sám přiznal, „... na to jsem nejvíc, na rock ‘n’ roll a pobíhání na pódiu...“ Je to hudební průmysl a je třeba se na něj adaptovat. Nakonec, svou poslední desku Brand New Revolution natočil s leitmotivem adaptace na různé změny - v životě i ve společnosti, včetně hudebního průmyslu.
Již notoricky známou je změna, která se týkala jeho života. Už jako mladého jej oslovil Ozzyho management, onou příslovečnou nabídkou, která se neodmítá. „Víš co, vždycky bych si mohl říci, že jsem to teda aspoň zkusil.” A učit se věci po Randym Rhodesovi a Zakkovi Wyldovi, to sice nebyla hračka, ale měl to o to lehčí, že na jejich partech vyrůstal. Prostě si zahrál na místě svých učitelů.
Protože management takové hvězdy nejspíš nezavolá jen tak někomu, měl Gus již tehdy za sebou kariéru se svými kapelami a projekty. Mohli jsme se ho tedy zeptat, jaké to je u Ozzyho, ve srovnání s vlastní kapelou: „Na hraní u Ozzyho je super, že nikdo po tobě nechce nic jinýho, než abys hrál na kytaru, jak nejlíp umíš. Všechno ostatní, všechny ty věci okolo, který si děláš ve svý kapele sám, ty dělá někdo jinej. Takže ve svý kapele jsi srdcem všeho, je to taková rodina. Vyjet na skromné turné v malém autě, to je jako žít s pěti manželkami najednou. Vyjet s Ozzym je jako nasednout do dobře promazaného stroje. Musíš mít dvě srdce - jedno bije pro Ozzyho, druhý pro tvoji kapelu. Každé má to svoje.“
A právě práce na vlastním projektu jej zavedla do Prahy. Bere to jako „součást toho všeho“ a je na první pohled zřejmé, že to bere vážně. Opravdu dobře umí popsat své vybavení a spolupráci s japonskou kytarovou firmou ESP či Blackstar. Jeho podpisovým zesilovačem je čtyřkanál Blackfire 200. Na přímou otázku, jak jej používá, odpověděl, že v poslední době se snaží mít věci co nejjednodušší a u Ozzyho se může plně spolehnout na tým zvukařů, takže používá převážně třetí (míň gainový) kanál Fire a zbytek řeší pomocí volume na kytaře. Podstatným je ještě jeho podpisový overdrive od BBE. V současnosti si hodně oblíbil chorus, ale zatím neplánuje žádný signature model.
Nebyla ale řeč jenom o vybavení. Došlo i na kytarové vzory. Asi nejvíce překvapil Al Di Meola. „Je to pro mě něco jako bible, dost jsem na tom vyrůstal.“ Oceňuje hlavně rychlost a artikulaci, což ostatně doporučuje každému, kdo chce hrát „rychlou rockovou kytaru“ - nejdříve to zahrát pomalu, ale přesně a čitelně a až pak zrychlovat. Sám ale ví, jak jsou kytaristé netrpěliví a hned rádi skáčou po hmatníku.
Gus G. pobyl asi rok na slovutné Berklee, ale odešel, jak říká „hrát muziku“. Mohl si to dovolit, měl už za sebou průpravu klasickou kytarou a standardní hudební trénink. „Hodně z toho jsem vlastně nikdy nepoužil, třeba čtení z not. Na druhou stranu, potkávám k svému překvapení šikovné začínající kytaristy, kteří se třeba naučí pěkně zahrát něco od Vaie, což obdivuji, ale vlastně nechápu, jak to celé harmonicky funguje.“
Co zvláště doporučuje, je cvičit si ucho. Dodává, že mu k tomu pomohly hlavně dvě věci. Zaprvé je strašný v psaní do not a za druhé, když začínal, nebyl žádný internet a YouTube. Party svých oblíbenců, které teď hraje u Ozzyho, se musel naučit sám. Na ucho. Jestli vidí někde zanedbanou část kytarového řemesla, tak v tom, jak překvapivě špatné ucho, které kytaristé mívají. Neslyšet intervaly, to je neslyšet hudbu.
Hodně se mluvilo také o skládání. Jak sól, tak skladeb. Podle Guse je důležité „mít to nejdřív v hlavě a až pak na hmatníku“. Má po ruce vždy nějakou akustickou kytaru, a jakmile se mu skladba objeví v hlavě, třeba jen počáteční motiv, ihned bere kytaru a hledá cesty, kudy se dá skladbou jít. Níže uvedená skladba The Quest vznikla přesně takhle: „Prostě jsem ji to ráno slyšel, když jsem vstával. Bylo to na dovolené. Žena mi teda říkala, že co je to za dovolenou, když mám s sebou kytaru, ale poslal jsem ji na pláž a ten motiv si nahrál. Později jsem se rozhodl ho zhutnit a natočit na elektriku, původní akustickou část jsem k tomu připojil až na konec.“
Hraní na akustickou kytaru - možná i díky svému vzoru Al Di Meolovi - doporučuje nezanedbávat. Procvičuje to melodické hraní, je to tvořivé. I když nylonové struny zatím prý moc nemusí a vlastní model zatím neplánuje. Pokud je o přesedlání na hi-gain aparáty a aktivní snímače, tam je doporučení jasné: artikulovat a tlumit. To vidí jako častý problém, kytaristé se příliš soustředí na to „to zahrát“, ale už nezvládají krotit všechny ty zvuky okolo. A i tady platí: „Hrajte to pomalu, postupně zrychlujte, ale jen tak, aby to bylo čisté a zřetelné.“
S tím souvisí také péče o ruce. Tam patří zejména dvě věci:Rozcvičovat se, ale pak také umět včas kytaru odložit, než se rozběhne zánět šlach. To už párkrát udělat musel, ale zkušenosti (někdy drastické) jeho starších kolegů jej vedou k tomu, že takový půst má smysl. Pokud to jde, rozehrává se tak půl hodiny a je celkem jedno, co si zahraje. Někdy chromatiky, někdy arpeggia, někdy stupnice.
Hlavně však koncem rozhovoru dodává: „Nikdo, ani kytaristé, by neměli zapomínat, že hudba je hlavně zábava pro vás i okolí. Bez toho to valného smyslu nedává!“ Poslední slova byla jasná: „Let’s rock ‘n’ roll!“ Což jsem u člověka, který měl za sebou už několikátý den nabitý „mincovníkem“ rozhovoru, klinik a předváděček, oceňuji. Je to velká pokora a pochopení toho, že i tyhle „tanečky“ patří k tomu, aby mohl dělat to, co miluje nejvíc: lítat po pódiu s kytarou na krku.
www:
