Guano Apes - exkluzivní rozhovor

Německá alternativní formace Guano Apes si v době své největší slávy, a to prvních dvou alb Proud Like a God a Don’t Give Me Names, získala srdce veškerého mladého rockového publika. Všude vyhrávaly skladby jako Open Your Eyes, předělávka Big in Japan a snowboarďácká hymna Lords of the Boards. Fanoušky ještě potěšili vyzrálou deskou Walking on a Thin Line z roku 2003, ale už tak ne svým náhlým rozpadem v roce 2005. Po pauze, kdy se každý věnoval hudbě svým způsobem (Sandra nahrála sólovou desku a pánové vytvořili projekt iO - obojí bez výraznějšího úspěchu), se po sérii vystoupení v roce 2009 dali oficiálně opět dohromady. Součástí tohoto znovusjednocení je i letos vydané album Bel Air. Přestože deska vykazuje posun více k mainstreamu, okamžitě získalo u většiny fanoušků status hodnotného alba této zbožňované partičky.

Dámo a pánové, mnohým z nás jste udělali obrovskou radost tím, že jste se opět dali dohromady a vydali velmi povedenou desku. Jsou reakce fanoušků zatím obdobné?

Sandra: Výborné a velmi nás to těší. Jsme rádi, že fanoušky potěšil náš návrat, a že se jim nové album líbí, protože jsme nevěděli, jak celý balíček vůbec přijmou. (smích)

Máte pocit, že se fanoušci posunuli hudebně s vámi? Protože pokud bychom porovnali nové album s dřívější tvorbou, je tu cítit slušný rozdíl.

Dennis: Myslím, že nějaké fanoušky ztratíme, ale nepochybuji, že jsme získali a získáme i mnoho nových. Je to normální věc. Každého z nás po čase omrzí ty desky, co máme doma, a chceme i něco jiného.

Henning: Mnoho fanoušků se zastavilo osm let zpátky u naší třetí desky Walking on a Thin Line. Uběhlo hodně času a my jsme se přirozeně někam posunuli, ale mnoho fandů se stále drží zuby nehty starších desek a nyní pochopitelně přišel šok. Když se ale na nás přijdou podívat naživo, hned se u nich dostaví nadhled nad celou věcí, protože jim servírujeme jak starší, tak i novější kousky, a tak jsou schopni vše lépe strávit.

Jak jste vůbec přišli na jméno Bel Air? Pochybuji, že by vás natolik zaujal seriál s Willem Smithem The Fresh Prince of Bel-Air? (V Česku pouze Fresh Prince, pozn. autora) (smích)

Henning: (smích) Nene. Jako vždy zpětně probíráme svoje texty a hledáme pěkná slovní spojení pro pojmenování celé desky. Tentokrát někdo přišel s nápadem Bel Air a moc se nám to zamlouvalo. Je to krátké, výstižné a vystihuje pohodovou atmosféru, která nyní panuje v kapele.

Od znovusjednocení kapely se věnujete intenzivnímu koncertování a hrajete, kde se dá. Co preferujete, kluby, nebo festivaly?

Sandra: Na festivalu se musíme přizpůsobit složení publika. Diváci nepřišli jen kvůli nám, a proto musíme do setu zapojit větší množství starších skladeb. Tudíž se do výběru vejde pouze tak čtyři až pět nových kousků.

Henning: V klubech je setlist podobný, ale více v naší vlastní režii. Závisí to taky na náladě a kde se zrovna nacházíme.

Stíháte sledovat i další kapely na festivalech?

Sandra: Někdy. Kluci samozřejmě víc, protože já celé dny spím. (smích) Včera jsme se šli, aspoň na deset minut, podívat na Slayer.

Dennis: Já jsem se díval půl hodiny a usmažil jsem se. Jak z toho horka, tak i z té zběsilé muziky. Rádi také s muzikanty popijeme. Tak se na ně aspoň nemusíme koukat, když hrají. (smích) Jinak nás ostatní kapely nezajímají. (smích) Díky tomu, že objíždíme tolik festivalů, máme možnost vidět obrovské spektrum muziky.

Sandra: Áááááááááááááá!!!

Sandře přistál na ruce pavouk a okamžitě ho zběsile odhodila. Dennis ho pochopitelně našel, vzal si ho do rukou a Sandru s ním dál strašil.

Sandra: Jinak, když se díváme na vystoupení ostatních kapel, sledujeme je jako fanoušci i jako umělci. Třeba nedávno jsme viděli Linkin Park v Německu. Koncert mě zaujal, ale nepotěšilo mě, kolik používají elektroniky, samplů a vůbec efektů. Bylo toho až příliš. Já osobně preferuji živější hru.

Když máte tak náročný koncertní rozvrh, určitě je na místě řádná příprava předem.

Sandra: Přiznám se, že bychom tomu měli věnovat více času. Já žiji v Berlíně a kluci tři hodiny ode mě...

Dennis: Důvod je spíš ten, že jsme strašně líní. Navíc to necháváme na samotných koncertech. Při nich se stmelujeme jako kapela. Náš zvukový inženýr mnoho vystoupení nahrává a následně si všímáme případných chyb, ze kterých se snažíme poučit.

Cítíte, že se hudební branže za dobu vaší pauzy nějak výrazněji změnila?

Dennis: Přijde mi, že je mnohem těžší získat smlouvu a nějaké prostředky za prodávání desek. Jediná šance je pravidelné hraní naživo. To, co můžu někomu poradit, je psát muziku, co nejupřímněji to jde. To má být i prvotní motivace. Ne stát se milionářem. Pro nás to bylo tehdy velké štěstí, že jsme měli kolem sebe hodně lidí, co v nás věřilo. Prvotně to bylo hobby a hlavně nás to moc bavilo. Tak by to měli cítit i ostatní.

Henning: Za tu dobu se z toho stala profese a nový život. Už je to víc než dekáda. Doba, co jsme spolu nehráli, nás obohatila v tom, že jsme hráli i s jinými muzikanty.

Když vezmeme vaši tvorbu samu o sobě, vnímáte, jak se mění, nebo tomu dáváte spíš volný průchod?

Sandra: O těhto věcech se právě nesnažíme uvažovat. Je to jediná možná cesta: tvořit hudbu a dělat to od srdce a nezahrnovat do toho nepotřebné věci. Měníme se jednak jako lidé a za druhé jako muzikanti.

Dennis: Když se člověk začne kopírovat, je to na nic. Pokud nemáš motivaci se někam posunout nebo toho nejsi schopný, pak nemá smysl se věnovat muzice. A je to hlavně nuda!    

Je očividné, že jste chytli druhý dech. Co můžeme od vás tedy očekávat v nejbližší budoucnosti?

Sandra: Stefane, zapoj se! (smích)

Dennis: Reunion zafungoval tak dobře, že se příští rok asi znovu rozejdeme a pak se dáme zase dohromady. (smích)

Když se ještě vrátíme k albu Bel Air, jaké jsou vaše dojmy z psaní nových skladeb a nahrávacího procesu? Zafungovala opět stará chemie?

Henning: Myslím, že to byl ten důvod, proč jsme zůstali spolu. V roce 2009 jsme se vrátili na pódia abychom ze sebe otřepali veškerý tlak a neřešili smlouvy na desky či psaní nových skladeb. Chtěli jsme se hlavně dobře bavit, s tím že uvidíme, co se bude dít. Velmi nás potěšily reakce fanoušků, a proto jsme se na konci turné rozhodli dát dohromady nové album. Podle mě to byl nejsnazší proces vzniku alba vůbec. Každý jsme totiž určitým způsobem dospěli a zažili spolupráce s jinými muzikanty. Proces byl velmi spontánní a otevřený mnoha nápadům. Skladby se mezi námi neustále rozesílaly a přidávaly se další nápady.

Sandra: Každý přidával něco svého. Bylo to jiné, zvláštní, ale jsme stále Guano Apes.

Nechci znít zbytečně negativně, ale byl důvod znovusjednocení kapely fakt, že vaše boční projekty v mezidobí nezískaly výraznější pozornost?

Dennis: Velký vliv na to měla i ekonomická krize z roku 2008. Přišli jsme o dost peněz.

Sandra: Já ne.

Dennis: A to mi říkáš teď!!!? (smích)

Henning: Z mého pohledu hlavní důvod, proč jsme se dali zase dohromady, je motivace hrát znovu spolu, a to se nás drží dodnes. Před lety jsme ztratili motivaci společně skládat muziku. Avšak čas, který jsme strávili odděleně, nám pomohl se z toho vyléčit a odpočinout si od sebe. Bylo to dost těžké, ale bylo to nezbytné. Když jsme se vrátili do studia, zjistili jsme, že je tam ta stará dobrá chemie a že stále máme hudebně co říct. To je důvod, proč vznikla nová deska a proč jsme dnes tady.

Sandro, ty jsi v mezičase nahrála sólovou desku, plánuješ, až na to budou lepší podmínky, nahrát i jejího nástupce?

Sandra: Ve svém studiu mám velké množství nápadů, které čekají na další zpracování, ale nyní jsme tak vytíženi díky koncertům a úspěchu nového alba, že je to ještě daleko. Ale až se proto najde čas, dojde rozhodně na mou další sólovou desku.

Jaké jsou vůbec tvé vzpomínky na práci na sólovém albu? Především to, že jsi poprvé něco dělala bez kluků, jelikož jste vždy byli jedno tělo, jedna duše?

Sandra: Bylo to pro mě něco úplně nového. Neměla jsem nikoho kolem sebe, kdo by na mě tlačil, především tedy nějaká nahrávací společnost. Měla jsem velkou volnost i v rámci načasování. To byla trochu i nevýhoda, jelikož když pracuješ sám, veškerá odpovědnost je jen na tobě. Do toho jsi jediný, kdo je zodpovědný za tvou hudbu. Byl to zvláštní, ale krásný pocit. Ráda pracuji sama a mohla bych to dělat celý rok. Je to velký rozdíl, pracovat sama a ne s jinými muzikanty.

Kde jsi vůbec sháněla studiové hráče pro svou sólovku?

Sandra: Kamarádi nebo kamarádi kamarádů. (smích) Když jsem byla v Berlíně, poznala jsem při koncertech mnoho zajímavých muzikantů. Nebylo tedy neobvyklé, že jsem přišla za nimi po koncertě a nabídla jim spolupráci. Seznámila jsem se i s jedním punkovým DJem, jehož práce se mi velmi zamlouvala, a rovněž jsem ho pozvala do studia.

Na svých turné jste měli jako support mnoho rozmanitých kapel. Kdybyste mohli vypíchnout jednu, která by to byla?

Henning: To je těžká otázka. Právě se snažíme vybrat nějakou pro nadcházející turné a je obrovské množství kapel, které by to chtěly dělat. Vždy se snažíme vytvořit nějakou jedinečnou kombinaci. Nechceme hlavně kapelu, která by zněla stejně jako my. Třeba jsme jednou pozvali jihoafrickou kapelu Boo!. Lidi to hodně překvapilo, a tudíž to splnilo účel. Z večera se tak nestane klasický rockmetalový koncert. Lidé jsou tak konfrontováni s něčím hudebně úplně jiným. Když bychom měli dělat hosty někomu jinému, možnosti jsou taky zajímavé, ale nijak zvlášť to neřešíme. Dostali jsme nabídku od Linkin Park a určitě by to bylo zajímavé spojení, ale spíš to necháváme otevřené (smích)

Dennis: Osobně mě více těší, když dělá někdo doprovodnou kapelu nám, než my jim. (smích)

Rád bych se ještě dostal ke kapele, ve které jste vy pánové, byli zapojeni v době vzájemného odpočinku. Pokud se nepletu, dali jste si jméno iO. Kromě podstaty tohoto názvu, by mě rovněž zajímalo, kde jste našli zpěváka pro tuto kapelu.

Henning: Nemohli jsme přijít s lepším názvem. (smích) Měli jsme celou hromadu nápadů a jeden tam nakonec zůstal.

Nepomáhal tomu třeba i „schnapps“? (smích)

Henning: My nepijeme „schnapps“, protože po něm lidé podpalují cizí domy. (smích)

Dennis: Tohoto zpěváka (Charles Simons, pozn. autora) jsem, přiznám se, hodně opilý, viděl ve Frankfurtu v nějaké tribute kapele. Stejně jako to udělala Sandra s jinými lidmi, já jsem k němu přišel a pozval ho do společného projektu, protože uměl naše skladby výborně zazpívat.

Dennisi, v roce 2006 jsi vystupoval tady na festivalu Masters of Rock jako sólový bubeník. Jaké to bylo hrát před takovým publikem úplně sám?

Dennis: Úžasný zážitek! Bavilo mě to o to víc, že pivo bylo zadarmo. To je důvod, proč jsem tu zase. (smích) Mělo to i svou historickou hodnotu, protože to byl tehdy před pěti lety vůbec poslední koncert kapely Tamoto.. Rozpad byl už naprosto jasný. Hlavní, co si pamatuji, bylo velké množství piva. (smích) Ne, byla to vážně zábava! Až na tu dvanáctihodinovou cestu předtím a strašné horko.

Nemůžu si odpustit otázku pro správného pivaře a Němce. Našel sis svého pivního favorita mezi českými pivy?

Dennis: Jistě, bratře! Mám vůbec slabost pro české pivo a můj osobní favorit je Pilsner Urquell.

Sandra: Já bych řekla, že je české pivo stejně dobré jako německé.

Sandro, kdybychom přešli na pivní debatu, asi byste vynechali večerní koncert (smích)

Guano Apes: (smích) Na zdraví!

Ještě poslední otázku. Vždy se o tomhle dohadujeme s kamarády. Na obalu druhé desky Don’t Give Me Names, je to pavouk, nebo mravenec?

Víš, že ani nevím? Já myslím, že mravenec. (smích) Henningu!?

Henning: Mravenec!

Dennis: Kříženec mravence a pavouka. (smích)