Švýcarská hardrocková stálice Gotthard prošla v posledních letech tím nejkritičtějším obdobím ve své více než dvacetileté historii, když v roce 2010 tragicky zemřel frontman Steve Lee. Hledání náhrady a návrat na pódia rovněž nebyla procházka růžovým sadem, ale i přes všechny těžkosti jsou dnes Gotthard zpět, s již druhým albem Bang!, kde zpívá Nic Maeder. Pozvání k rozhovoru přijal kytarista Freddy Scherer.
Nová deska je dle očekávání věrná vašemu tradičnímu zvuku. Kdo je vůbec tím hlavním kreativním tahounem?
Deska vznikala asi rok a hlavní část má na kontě naše kytarová trojka: Já, Leo a nový zpěvák Nic. Nemá smysl zásluhy nějak zvlášť rozdělovat, protože jsme na tom poctivě pracovali společně každý den od jedenácti dopoledne do pozdních nočních hodin. Měli jsme proces nastavený tak, že pokud někdo přišel s nápadem, ostatní dva mu ho buď pomohli rozvinout, nebo jej zcela zavrhli.
Byl v rámci téhle pracovní skupiny vůbec prostor pro divočejší nápady, nebo jste se spíše drželi zavedených postupů? Jak třeba došlo k překvapivému duetu v písni Maybe?
S náma to je chůze po tenkém laně. Když začne hrát Leo, jsou to prostě Gotthard, a to se nemění. Z mojí strany je tam pár odvážnějších kousků, něco málo přidal i Nic, ale jinak je výsledek mixem nás tří. Večer pak přichází čas pro bilancování. Chceme se posunout, aby měli fanoušci důvod nás kupovat. Na druhou stranu nesmí to být až příliš divoké, abychom nepřišli o ty tradiční. Zmiňovaný duet bylo hodně velké téma, protože jsme ho původně vůbec neplánovali. Melody Tibbits fungovala jako doprovodná zpěvačka a jednou si dovolila nám do toho vstoupit. Leovi se to ale hodně zalíbilo a zapojili jsme ji do celé písničky. Řekli jsme si, že to bude zajímavé ozvláštnění. Stejně jako orchestr na poslední monumentální písni Thank You nebo akordeon v písni C’est la Vie. Nesmíš se bát při psaní experimentovat a dělat chyby. Jedině takhle se můžeš zlepšovat.
Zajímavým ozvláštněním na desce jsou i drobné hrátky s blues nebo country. Když tě vidím na fotkách nebo na koncertech s kloboukem, počítám, že se bavím přímo s viníkem.
Závisí to na konkrétních písních, ale máš pravdu. Leo sice vytvoří základ, ale mně tam vždy něco chybí. Přidávám tam tyhle elementy nejvíc asi já, ale všichni tři jsme tak nějak vyrůstali na blues. Každý sice trochu jinak, někdy to byly metalovější kapely, jindy zase AC/DC, ale ne zase úplně klasika jako B. B. King. Třeba i Queen nebo Deep Purple mají bluesovější věci.
New guy
Rád slyším, že se i Nic zapojuje do psaní, ale vraťme se do doby, kdy jste ho objevili. Jaký jsi měl pocit, když jste potkali kluka, který zní téměř totožně jako zesnulý Steve Lee? Je jasné, že jste kvůli koncertům někoho takového museli najít, ale taková shoda je skoro zázračná.
Když jsme začali hledat náhradu, naše první kritérium bylo: švýcarský pas! (smích) Zažil jsem totiž až moc problémů s Američany. Rok dva to můžeš přežít, ale v tak dlouhodobé kapele, jako jsou Gotthard, tyhle věci řešit nechceme. Zároveň jsme chtěli, aby byl v pohodě, protože v kapele spolu trávíme velké množství času. Překvapivě až následně jsme řešili pěvecké kvality, a to ve dvou směrech: Staré písně - zvládne je? Nové věci - je dostatečně kreativní? Kopírovat někoho a napsat něco nového není totéž. Jsem hrozně rád, že u téhle desky se ještě víc uvolnil, začal pořádně tvořit a vůbec mi nevadí, že zní hruběji než Steve. Na předchozí desce jsme měli mnohem těžší podmínky, méně času a nevěděli jsme, jakým směrem se vydat. Tentokrát jsme nic nemuseli řešit a ta uvolněnost byla klíčem k úspěchu nové desky.
Každý jsme již zažili bolestnou ztrátu v osobním životě a nepochybuji, že v hudební kapele to bude podobné. Jak se dnes vyrovnáváte se ztrátou Steva, který nás opustil před čtyřmi lety? Prošla už ta nejtěžší fáze?
První fáze je už skutečně za námi, ale ty první měsíce byly opravdu peklo. Rozdíl mezi ztrátou osobní a kapelní je fakt, že to řeší i zbytek světa. Pomalu i pošťák to má potřebu s tebou řešit, takže nemáš svobodu truchlit ani doma. Na druhou stranu po určité době se z toho depresivního kruhu potřebuješ dostat, protože jinak by ses utrápil. Nemluvě o rozpadu kapely. Začali jsme na sobě zase makat a vzpomínáme na kamaráda už jen v dobrém. Například při sledování starších koncertů. V takovou chvíli si zároveň uvědomíš, že jeho vliv na tebe je nesmrtelný, když to působilo dvacet let.
Další podstatnou ztrátou v kapele bylo úmrtí Leovy maminky, ale zvolil tu nejlepší možnou terapii - napsal jí píseň.
Je to opravdu nejosobnější věc na desce a cítil jsem, že mu to pomáhá. Muzikant má díky svým schopnostem možnost ty pocity vhodně vyjádřit. Tohle je asi nejupřímnější způsob, jak lze své pocity vyjádřit. Měli jsme za sebou velmi těžké období a do toho ještě tahle ztráta, ale takový je život.
www:
