Gerald Heyward - Jak si otec gospeloveho bubnování podmanil Prahu

Jednoho sychravého říjnového úterý požehnaného roku 2016 navštívil ČR v rámci své série workshopů skutečně významný host, bubeník Gerald Heyward. Jeho cílem byl showroom kytary.cz v pražských Modřanech, kde na něj již čekala úctyhodná souprava značky DW. A protože Gerald přijel s dostatečným předstihem, našel si před svým vystoupením čas na zodpovězení našich všetečných otázek.

Gerald Heyward je americký bubeník řazený obvykle do škatulek r ‘n’ b a gospel, mezi kterými ovšem on sám pečlivě rozlišuje. V oboru r ‘’n’ b a popu spolupracoval s mnoha velmi zvučnými jmény, jako například s Michaelem Jacksonem, Beyoncé, Janet Jackson nebo Mary J. Blige. A co se týká gospelového bubnování, tam je považován rovnou za jednoho ze zakladatelů a hlavní inspiraci hráčů jako Aaron Spears, Larnell Lewis nebo Teddy Campbell.

V průběhu workshopu předvedl jak zcela přesné a šlapající bubnování do doprovodných tracků, tak bleskové gospel chops, na které všichni čekali. Však také po každé skladbě chvíli trvalo, než publikum nasadilo zpět popadané čelisti a zmohlo se na dotazy. Škoda snad jen, že Geraldovo bubnování je tak zautomatizované a intuitivní, že má občas nám pozemským bytostem problém vysvětlit, jak některé věci dělá, ale samotné jeho hraní je beztak informačně hodnotnější než všechna slova. Ovšem slova, která jsme zachytili během rozhovoru, také stojí za pozornost.

Začal jsi v kostele a jsi jedním z největších pojmů mezi gospelovými bubeníky. Zajímalo by mě, jestli je ve tvém hraní nějaká duchovní úroveň i v případě, že hraješ mimo kostel.

Jsem křesťan, náboženství je můj život a Bůh mi umožnil, abych tu dnes s tebou seděl. Já jsem vlastně nikdy neprošel okamžikem, kdy bych se musel odhodlávat živit se bubnováním. Prostě se to stalo. Hrál jsem v kostele, někdo mě slyšel a doporučil dál, a tak jsem se dostal i do sekulárního prostředí. Bůh mě vede a ochraňuje mou rodinu a všechno, co dělám, uvnitř i mimo církev, je řízeno jeho vůlí. Nacestoval jsem bezpečně statisíce kilometrů, protože jsem pod jeho ochranou. Takže jistá duchovní úroveň je ve všem, co dělám, protože jsem věřící.

Co ti běží hlavou, když hraješ? Na co myslíš, co cítíš, co si představuješ?Je to úpně jiné u r ‘n’ b a jiné u gospelu. Hrát r ‘n’ b je světské zaměstnání. To znamená odehrát si svoje, zodpovědět otázky a pokračovat do dalšího města. Je to jako v McDonald’s - uděláš burger, prodáš burger, uděláš další burger. Není tam žádný zvláštní pocit. Pokud však hraji v kostele, přidá se silný náboženský prožitek. Ovšem i pokud hraji mimo kostel, snažím se být světlem v temnotě, předávat pozitivní emoce. To je součást práce bubeníka.

Tvé bubnování je neuvěřitelně čisté a artikulované. Máš nějakou radu, jak toho dosáhnout?

Hraju ze srdce! Nejsem expert na techniku, znáš to, RRLLRL..., tím se nezabývám. Nějak se cítím, něco chci říct a výsledkem je to, co slyšíš. Bubnování je komunikace. Proto je nutné artikulovat a být si vědom toho, co hraješ. Mým cílem a motivací je porozumění.

Na druhou stranu jsou ale i lidé, kteří hrají ze srdce, ale nestojí to za nic...

Samozřejmě na tom musíš pracovat. Jako na čemkoliv. Zkoumat nové věci, učit se je a postupně je zapracovávat. Když cvičím, většinou hraji s doprovodem nebo s dalšími bubeníky. Mám okolo sebe skupinku mladších kluků, kterým říkám synovci a se kterými hrajeme, zkoušíme nové věci a vzájemně se inspirujeme. Mám postavené čtyři soupravy a na nich vedeme konverzaci, dvakrát týdně od deseti ráno do pěti odpoledne bubnujeme. Díky těmhle mladým lidem se ke mně dostanou novinky a zůstávám čerstvý a já jim naopak pomáhám na cestě k bubnování jako povolání. Takže si pomáháme navzájem. A neřešíme jen bubny, chodíme ven a mluvíme o všem možném, o životě... Teď je to jednoduché, protože gospelové bubnování je velmi rozšířené. Ale když jsem začínal, nic z toho nebylo a na všechno jsem musel přijít sám. Všem klukům, jako je Aaron Spears, Teddy Campbell nebo Brian Frasier Moore, jsem pak mohl říct, co funguje, a co ne. Ale já jsem neměl nikoho, kdo by mi to řekl, prostě jsem zkoušel a ve změti slepých uliček se občas objevila nějaká průchozí.

Jaké schopnosti, vyjma samotného bubnování, jsou zásadní pro člověka, který se chce živit bubnováním?

Být příjemný. Důležité je, jaký jsi, když nehraješ. Protože pokud jsi zakomplexovaný nebo zlý, tak nikdo nebude chtít tvou společnost a určitě nebude chtít, abys pro něj hrál, i kdybys hrál skvěle. Být člověk pro lidi. A vždy řídit svůj život, nenechat se táhnout, protože člověk, kterého následuješ, nemusí jednat vždycky dobře. Dobré pravidlo je: Co neděláš doma, nedělej ani na turné, Pokud doma nechodíš do klubů a nebereš drogy, proč bys to měl dělat jinde? Vždyť jsi pořád ten samý člověk! Na takové věci je potřeba být opatrný.

Kromě výše jmenovaných jsi pracoval pro Michaela Jacksona, Janet Jackson a další. Jaké to je, pracovat pro takovéhle hvězdy?

Je to úžasný pocit. Mám je všechny rád, každý je osobnost, a když pro někoho nějakou dobu pracuješ nebo jsi s ním v kontaktu, vaše vidění světa se přiblíží. Rád jsem hrál pro Byoncé, protože to je člověk, který z tebe dostane to nejlepší. Rád jsem hrál pro Mary J. Blige, protože příběhy, které vypráví, jsou drsné a skutečné jako ona sama. S každým je ten vztah jiný, ale vždycky je povznášející vědomí, že jsi byl součástí kariéry silného člověka. Zajímavé je, že to na mě vlastně vždycky dolehlo až ve chvíli, kdy bylo po všem. Stojíš na obrovském pódiu, ale v tu chvíli ti to ještě nedochází. A pak přijedeš domů, odpočineš si a najednou ti to dojde: Člověče, vždyť já pracuju pro Beyoncé! Stejně tak to bylo s nahráváním pro Michaela Jacksona. Ve studiu byla přítomna jen snaha odvést co nejlepší práci, nepřemýšlel jsem, kdo mi ji vlastně zadal. A pak jsem přijel domů a jediný pocit byl: Woooow!

Hraješ kromě bubnů na nějaké další nástroje? Případně studoval jsi hudební teorii nebo skladbu?

Neumím noty, na piano zahraju jediný akord, E dur. Začínal jsem v kostele na conga, ale nejsem multiman. Tak říkám lidem, kteří umí na bicí, basu, kytaru, piano, a k tomu ještě zpívat. Věc, které se rád věnuji, jsou perkusní smyčky (loops). Pracuji s nimi hodně i ve studiu.

Když jsme se dostali ke studiu, určitě je pro tebe důležitý zvuk soupravy. Co děláš pro dosažení co nejlepšího zvuku?

Ricky Lawson, Bůh požehnej jeho duši (zemřel 2013), byl bubeník Yellowjackets a Michaela Jacksona a prozradil mi toho hodně o endorsingu i o samotném hraní. Vždycky hraj to, co ty sám považuješ za nejlepší. Nehraj to, co ti někdo nadiktuje, protože dlouhodobě to nevydržíš. Umělec v tobě se nakonec vzbouří a je lepší bojovat za své představy nenápadně a neustále, než v sobě nechat růst frustraci. To je podstatou hudebníka. Když jsem vyrůstal, většinu „vzdělání“ jsem získal posloucháním alb. Naučil jsem se rozeznávat bubeníky podle stylu; poznal jsem Steva Gadda podle toho, jak mu zněly tom tomy nebo podle jejich ladění. Poznal jsem Dava Weckla, Carlose Vegu nebo Vinnieho Colaiutu jen podle zvuku bubnů. Každý z nich si našel svůj styl, svůj sound, a zůstal u něj. Snažím se to dělat také tak. Mám svoji soupravu DW, na jejíž zvuk nedám dopustit (jsem u DW 22 let), svoji sadu činelů Zildjian, které osobně vybírám, protože každý činel má trochu jiný charakter a díky tomu všemu snad i svůj zvuk.

Takže odkud vlastně ten zvuk pochází, z nástroje? Z rukou? Z hlavy? Dobrý bubeník přece zahraje i na špatné bubny...

To je pravda a samotný bubeník je skutečným zdrojem kvality zvuku. Ale určitě neuškodí mít kvalitní a dobře udržovaný a naladěný nástroj. Dobré bubny tě donutí hrát jinak. A je to motivace cvičit, protože hrát na dobrou soupravu je požitek. Tělo si řekne, uši si řeknou. Líbí se mi, jak to hraje, tak do toho chci udeřit znovu!

Zmínil jsi několik legendárních bubeníků, kteří tě ovlivnili. Doporučil bys nějaké současné mladé hráče, které by stálo za to sledovat?

Aaron Spears, Teddy Campbell, Gorden Campbell... To jsou všechno mí blízcí přátelé a fenomenální bubeníci. Respektuju všechny, Thomase Langa, Thomase Pridgena... Znal jsem je už jako velmi mladé a vidět je vyrůstat a rozvíjet se do stavu, kde jsou nyní, bylo to velmi vzrušující. Jsem šťastný za každého, kdo se do bubnování pustí, a rád mu pomůžu. Protože když jsem se učil já, tak nic z toho, čemu dnes říkáme gospel chops, neexistovalo a na všechno jsem musel přijít sám metodou pokusu a omylu. A když mladým bubeníkům ukážu správnou cestu, mohou po ní zase dojít dál, než jsem já. A to je pro mě podstatné.

A kam myslíš, že se bubnování nebo hudba všeobecně může v budoucnu dostat?

Řekl bych, že dost lidí bere bubnování jako olympijský sport. Kdekdo umí hrát rychle a kdekdo má smrtící chops. Vždycky je ale potřeba uvažovat ve vztahu k žánru. Máme metalisty, kteří musejí ovládat dvojpedál. Máme gospel, který vyžaduje ovládnout zase jiné výrazové prostředky. Každý žánr dokáže něco nabídnout, ať už půjde bubnování jakýmkoliv směrem. A každý vývoj v jednom žánru je zároveň i vývojem celku. Gospelové bubnování se mění každým dnem. Gospel jako hudební žánr se mění každý den, organicky se vyvíjí. S bubeníky, a hudebníky obecně, je to tak, že každý chce být slyšet a cestou k proslavení je originalita. A snaha o originalitu je matkou vývoje. Takže vývoj a neustálý proud nového je v samé podstatě hudby a umění. Další věc je kulturní komunikace: Pokud bude pražský bubeník hrát to, co já, tak sice zahraje stejné noty, ale prezentace a kulisy budou jiné. Tímto způsobem pak vznikají ze starých technik nové kulturní významy. Je to jako s bubeníky z východního a západního pobřeží USA - na západě je teplo a palmy, na východě se počasí mění každý den, je zima a palmu nevidět. Umělecká interpretace a reprezentace světa se pak samozřejmě také liší.