George Duke je jeden z průkopníků používání syntezátorů v jazzu. Na jazzové, rhythm and bluesové a pop scéně už působí téměř 40 let.
Kořeny černé muziky čerpal v baptistickém kostele, kde začal poprvé hrát funk. Coby "solo artist" sice nespadá do hlavního proudu jazzové scény, ale už při zběžném poslechu jeho hudba přesvědčí o rukopisu vynikajícího instrumentalisty.
Charakterizovat Dukeovu hudbu lze jedním slovem - radost. Je totiž svěží, vitální, plná skvělých nápadů, důkladně prokomponovaná - a přesto ji "běžný" posluchač s povděkem přijímá. Jinými slovy řečeno, když vyšlo jeho album Follow the Rainbow (1979), jistý kritik výstižně poznamenal: "... album je to po všech stránkách vynikající, jazzovým snobům ho přesto nedoporučuji."
George vyrůstal v Marin City v Kalifornii. Když mu byly čtyři roky, matka ho vzala na koncert Duka Ellingtona. "Moc si to nepamatuju, ale vyprávěli mi, že jsem se choval jako blázen," vzpomíná George. "Běhal jsem dokolečka a křičel: Dejte mi piano!"
Hrát začal v sedmi letech, v místním kostele se toho o hudbě dověděl opravdu hodně. Na vlastní oči viděl, jakou má hudba moc, jak silné emoce je schopna vyvolat. V šestnácti už účinkoval v několika školních jazzbandech. Byl silně ovlivněn Milesem Davisem, Cal Tjaderem a soul-jazzovým soundem Les McCanna. Na sanfranciské konzervatoři studoval jako hlavní obor skladbu a trombón, později přibral ještě kontrabas, studium kompozice završil na San Francisco State University. Ještě koncem 60. let začal vydávat sérii LP desek pro firmu MPS.
Jedné noci zaslechl v místním jazzovém klubu nahrávku houslisty jménem Jean-Luc Ponty. Když zjistil, že Ponty přjel do Kalifornie natáčet, okamžitě poslal onen snímek spolu s několika svými nahrávkami na adresu World-Pacific Records s poznámkou: "Pro tohoto člověka neexistuje žádný jiný pianista, jen já."
Založil skupinu s mladým zpěvákem Alem Jarreauem a získali stálé angažmá v SF Half Note Clubu. Z klubových jam sessions vzniklo George Duke Trio, jež se poprvé představilo veřejnosti roku 1969 na rockovém festivalu v klubu Thee Experience. Přítomni byli také Frank Zappa, Cannonbal Adderley a Quincy Jones. Vystoupení Dukeova souboru se sólistou Jean-Lucem Pontym ohromilo početné publikum a stalo se součástí West Coast odnože jazzrocku z východního pobřeží (Miles Davis, Mahavishnu Orchestra a Weather Report).
Ještě v témže roce nastoupil George do nového složení Mothers of Invention Franka Zappy a zůstal s ním celý rok na turné. Na konci roku 1970 obdržel nabídku, která se neodmítá - od jazzového veterána Juliana "Cannonballa" Adderleyho. Díky této příležitosti se octl na jednom pódiu s hráči jako Dizzy Gillespie, Joe Williams, Nancy Wilson - prostě s lidmi, které znal z desek už jako malý kluk.
V té době také zažil osudové setkání s basistou Stanley Clarkem, perkusistou Airto Moreirou a zpěvačkou Florou Purim. Našel v nich spřízněné duše a započala jejich vzájemná dlouholetá spolupráce. Roku 1973 se George znovu spojil s Frankem Zappou a přivedl s sebou Pontyho. Band opět fungoval asi tři roky, poté George zběhl k Billymu Cobhamovi a utvořili jazzrockovou kapelu, ještě populárnější a vlivnější, než byla skupina Ponty-Duke.
George Duke se stal sólovým hráčem roku 1976, úspěch mu přinesla zejména série fussion nahrávek. Album Reach for It (1978) získalo zlatou desku a katapultovalo jméno George Duke do horních žebříčků hitparád. V praxi to mimo jiné znamenalo přesun z malých klubů na velká pódia. To bylo něco! Na sklonku 70. let se rozhodl zkusit štěstí jako producent - začal projektem brazilského multiinstrumentalisty Raoula de Souzy, následovala deska vokalistky Dee Dee Bridgewater Bad for Me (1979), kde také nahrál většinu klávesových partů.
Skutečně prorazil až písní Sukiyaki z alba A Taste of Honey, která se dostala na první místo v žebříčku pop a rhythm and blues hitparád. Dva milióny prodaných exemplářů hovoří za vše. Jak říká George, od té doby se práce jen hrnula. Jeho výjimečné skladatelské a aranžérské schopnosti ocenili mainstreamoví umělci Melissa Manchester a Barry Manilow, dále uveďme tři alba Jeffreyho Osborna, včetně slavných písní Stay with Me Tonight a Wings of Love nebo hit č. 1 Call Me Phila Perryho a několik písní pro vokální hvězdy jako Dianne Reeves, Miles Jaye, The Pointers Sisters, 101 North, Najee, Take 6, Keitha Washingtona a filipínskou star Garyho Valenciana.
Duke "debutoval" u vydavatelství Elektra sérií latin-jazz nahrávek Thief in the Night (1985), druhé album, nazvané prostě George Duke vyšlo o rok později, následováno velmi úspěšnou deskou Night after Night (1989), kde opět spolupracoval s Jean-Lucem Pontym (skladba Fuzzion).
Během let spolu s realizací vlastních sólových alb a produkováním desek ostatním muzikantům účinkoval Duke jako hudební režisér televizních pořadů a jiných uměleckých projektů - devět ročníků Soul Train Music Awards (kde mimo jiné zazářila mladičká Mariah Carey), NBC Sunday Night Show a benefičních akcí nadace pro děti ohrožené AIDS For Our Children.
V roce 1992 odjel do Španělska, aby se stal ředitelem největšího kytarového festivalu v historii Sevilla '92 (v téže době vysílala Česká televize několikadílný záznam koncertu) a zahrál si s osobnostmi jako George Benson, Larry Coryell, Paco de Lucia, Rickie Lee Jones a John McLaughlin.
Počet nominací a ocenění, jichž se Georgi Dukeovi zatím dostalo, jde do desítek - jen pro zajímavost: roku 1986 získal Grammy za produkování Davisova alba Tutu, byl vyhlášen časopisem Keyboard Magazine klávesovým hráčem roku 1990, za album Hearts Horizon (1990) zpěváka Ala Jarraeaua cena Grammy a nominace za produkování písně We Are the World. Deska Snapshot (1992) se držela pět týdnů na 1. místě jazzových anket (píseň No Rhyme, No Reason), následovala Muir Woods Suite (1993) pro jazzové kvarteto a orchestr a Illusions (1995). Za zmínku stojí ještě After Hours (1998) s podtitulem "for lovers only", Dukeovo druhé čistě instrumentální album od roku 1975.
Jak lze vytušit, George tráví mnoho času na turné, pouze ve chvílích "odpočinku" pracuje ve studiu na nových deskách. Před dvěma lety dokončil zatím poslední vydané CD Duke (2004), vydání dalšího projektu včetně evropského turné George Duke and Friends se očekává v červnu 2006. Ve vlastní Dukeově tvorbě nalezneme vlivy evropské hudby, gospelu, jazzu, funku, brazilské hudby (brazilské rytmy patří mezi jeho neoblíbenější) - je výrazně rytmická, zpěvná, harmonicky pestrá, důkladně prokomponovaná.
Spoluhráči patřící do první ligy jsou zde samozřejmostí. Radost poslouchat. V baladách často užívá moog pro zvýraznění melodie, rozdělení spíše do šestnáctin, neodmyslitelnou součástí rytmiky je také sekce perkusí, spojením několika jednoduchých patternů vzniká jediné pulsující rytmické pletivo. Na akordovém riffu quasi montuno (Montuno je instrumentální - většinou klavírní - ostinátní figura, 2-4 takty, s chromatickým posunem základního tónu. Nejběžnější v kubánské hudbě, afrokubánském jazzu a příbuzných stylech.) často vystaví celou frázi (píseň Love Reborn, album A Brazilian Love Affair). Sám si také mnoho písní zpívá, ať už sólo, nebo ve sboru. Nalezneme zde výrazné ostinátní basové linky, rovné pulsující groovy (Miss Wiggle, album Night after Night), i orchestrální pasáže, akustické jazzové trio (alba Illusions a After Hours), některé desky jsou koncipovány dílem jako funk, dílem jako jazz (album Is Love enough?).
Ani inspirace "u kolegů" není výjimkou - Follow the Rainbow (1979) je přímou reakcí na světoznámou kapelu Earth, Wind and Fire, jejichž práci George vždycky obdivoval. U nás v Čechách bývá občas srovnáván s Janem Hammerem - taktéž staví na jednoduchých zpěvných motivech, upřednostňuje užší klavírní sazby. Jeho písně jsou v pravém slova smyslu "skladby", tj. poskládané ze samostatných patternů, které do sebe dokonale zapadají. Pokud jde o stylotvornost, rukopis je rozpoznatelný okamžitě: rytmicky jasný doprovod, smíšené sbory a exponovaná dechová sekce. Navíc, kolik klávesistů začíná běžně vyťukávat sólo jedním prstem, aby pak postupně rozvířili pravý gejzír, v němž však není nic samoúčelného? Nejvýraznější "podpis" ale zazní vždycky, když vezme George do ruky baskytaru - jedinečný způsob slapování a ohýbání tónu rozeznáte mezi tisíci...
"Měl jsem v životě štěstí spolupracovat s těmi nejlepšími. Nerad bych ale vyzdvihoval jednotlivé hráče a zpěváky, neboť společný projekt je týmovou prací všech zúčastněných. Každý přispěl k vytvoření onoho gurmánského pokrmu pro hudební tabuli. Vždycky jsem se snažil mít širší záběr. Od dětství jsem poslouchal spoustu různé hudby, od klasiky ke gospelu. Objevování široké palety barev bylo pro mě přirozené... Žijeme v zajímavé době. Rád vidím sklenici z poloviny plnou, nikoli z poloviny prázdnou. Věřím, že hudebníci budou mít opět kontrolu nad svým profesním růstem, což přinese ozdravění hudebního průmyslu. Ten byl totiž příliš dlouho v rukách lidí, kteří rozuměli jen obchodu, ne hudbě."
Z nástrojového vybavení má George samozřejmě v oblibě Fender Rhodes, Minimoog (foto uprostřed), Akai 1000 (foto dole), Roland M1, Roland D-550 (funkčně identická s D-50 má bohatší MIDI, ale obtížněji se programuje), Ensoniq VFX (vynikající "natural" i syntezátorové zvuky), Yamaha TX 816 (možnosti výrazu jsou nezměrné, má schopnost měnit barvu tónu dle síly úhozu - a to velmi výrazně!) a Synclavier (horní foto - neuvěřitelně rychlý, pokud jde o programování nových zvuků).
VÝBĚR Z DISKOGRAFIE:
The Jean-Luc Ponty experience with the George Duke Trio (1969)
Reach for It (1977)
Follow the Rainbow (1979)
A Brazilian Love Affair (1979)
Clarke/Duke Project I, II (1981 a 1983)
Rendezvous (1984)
Night after Night (1989)
Snapshot (1992)
Muir Woods Suite (1993)
Illusions (1995)
Is Love enough? (1997)
After Hours (1998)
Cool (2000)
Duke (2005)
