Warwick Bass Camp je událost plná nevšedních (vlastně nejen) basových a hudebních zážitků, které se nedějí zrovna každý den. O nevšednosti Bass Campu jsme si povídali již v minulých číslech, takže věřím, že není třeba se dál rozepisovat. Po sérii rozhovorů a obecných reportů z německého Markneukirchenu (ať už z letošního či minulého roku) následuje něco, co je pro mě novou výzvou, a to přenést na papír konkrétní poznatky z workshopů.
Ostatně, jak samotná firma Warwick tvrdí, Bass Camp je v prvé řadě vzdělávací událost a workshopy jednotlivých instruktorů zaplňují skutečně největší část rozvrhu každého dne. Vzhledem k tomu, že student absolvuje během pěti dní šestnácti lekcí o délce devadesát minut, je program poměrně náročný a z informací, které student získá, může čerpat a zpracovávat je v podstatě po celý rok.
Než začneme...
Letos (tedy vlastně už vloni) jsem měl možnost přihlédnout celkem do jedenácti hromadných lekcí. Na jaké úrovni hromadné lekce jsou a o co v nich vlastně jde? Jak jsem se přesvědčil, opravdu velmi záleží na daném instruktorovi a také na tématu, které má na starosti a jak si s ním poradí. Z organizačního hlediska jsou totiž témata lekcí omezená dvěma aspekty, a to zaprvé, aby se téma jednoho lektora nekrylo s tématem jiného lektora, nebo zadruhé, aby neměl žádný profesor to samé téma jako předešlý rok a neopakoval se tak. Může se tak třeba stát, že lekce od vaší oblíbené osobnosti zrovna nesplní vaše očekávání, protože se probíralo něco úplně jiného, než byste chtěli, nebo někdy zase platí zásada, že osobnost s velkým jménem nemusí být vždy dobrý učitel. Lekce tak byly různorodé, ale musím říct, že v naprosté většině ve mě zanechaly pozitivní dojem a přinesly mi nové poznatky, které mě minimálně přinutily přemýšlet, a které bych vám rád předal. Z některých lekcí je toho více a velmi specificky, z některých méně nebo obecněji. Některé vydají snad na samostatný článek, jiné jen pár řádků. Začal bych však těmi lekcemi s více informacemi a více specifickými.
Gary Willis
Jako první vám přináším poznatky, které nám prostřednictvím své lekce předal legendární baskytarista Gary Willis. Jeho jméno, předpokládám, zajisté znají především příznivci fusion hudby, ať už třeba pro jeho spolupráci s Allanem Holdsworthem nebo jako zakládajícího člena Tribal Tech. V baskytarovém světě je považován za unikátního hráče s atypickým a originalním přístupem, což je podle jeho slov především tím, že na basu nikdy neměl žádného učitele. Sám však vyučuje a předává spoustu cenných informací, ať už prostřednictvím video škol, svých webových stránek, na druhém kampusu Berklee ve španělské Valencii nebo na světových workshopech. Ačkoli se jeho atypické postupy mohou zdát nepraktické, těžké či v praxi nepoužitelné, rozhodně mě Willis překvapil tím, jaký praktik je, vzhledem k tomu, jak složitě hraje. Jeho lekce mě plně přesvědčila o tom, že se od něho může dozvědět cenné a praktické věci snad každý muzikant, nehledě na žánr či nástroj. A o čem že konkrétně Willis hovořil? Garyho lekce nesla titulek Ear Training. Že je cvičení sluchu nuda? Vůbec ne! Jak brzy pochopíte, ono vlastně o ucho a sluchovou analýzu až tak úplně nejde. Gary používá trochu jinou metodu. Pro maximální usnadnění problematiky jsem se rozhodl rozdělit Willisovu lekci na dva díly. Tentokrát si povíme o vizualizaci intervalů, o dalších možnostech hudební vizualizace a o zbytku lekce později.
Bavíme se o melodickém (nikoli harmonickém) intervalu. Víte, jak zní tento tvar? Zní vám v hlavě od jakéhokoli tónu správně? Pokud ano, za pět minut se k tomu vraťte a tentokrát to zkuste dolů čili od modrého puntíku. Mělo by to být kapánek těžší, ale v hudbě se přitom běžně i klesá.
Při cvičení vizualizace je také dobré brát v potaz, že jeden interval má vícero možností, které se můžou běžně vyskytnout. V tomto konkrétním případě se jedná o dva odlišné tvary, ale vydávající stejný interval.
Vidíš to, co slyšíš?
Běžné ráno na Bass Campu. Studenti usedávají do tříd podle rozvrhu, ladí si nástroje, asistenti sledují hodinky a rukou signalizují, kolik minut zbývá do začátku lekce. Začínáme! Gary Willis, tradičně s kšiltovkou na hlavě a svým bezpražcovým signature modelem Ibanez v ruce, zahajuje lekci: „Moje téma je sluchová analýza. Jedním z cílů v běžné sluchové analýze je, umět pojmenovat daný interval, který slyšíte. (Pozn. autora: Bavme se celý článek o melodických intervalech, tedy o dvou tónech zahraných jednotlivě po sobě, nikoli souznějících najednou.) Ano, správně, právě jsem zahrál čistou kvartu, ale mě vůbec nezajímá, že víte, že je to čistá kvarta. To podstatné je, že je to na stejném pražci a vypadá to jako něco. Má to tvar. To potřebujete vědět. Výhoda baskytary je, že je všude symetrická. Vezměte si třeba velkou tercii nahoru. Vrchní hmat se nachází vždy na sousední struně o jeden pražec nalevo. Má to tvar. Ať tento tvar posunete kamkoli, ozve se vždy velká tercie, můžete tomu věřit. Můj koncept ear trainingu je založen na tom, že pokud uslyšíte interval, vidíte jeho tvar na hmatníku. Vynechte názvy intervalů, pracujte jen s tím, co slyšíte a jaký tvarv duchu vidíte. Jak toho docílit? Můžete to dělat dvacet čtyři hodin denně a nepotřebujete k tomu basu. Je to vizualizace. Klíčem je air guitar.“
Gary potom vyvolává jednoho studenta po druhém, aby mu demonstrovali intervaly, které hraje, a to na „air citar“, tedy bez nástroje. Jakou metodou? V prvé řadě se samozřejmě na Willisův hmatník nikdo nesměl dívat. Student vyzdvihl levou ruku, jakoby hrál na basu. Každý prst na levé ruce (kromě palce) představoval jeden pražec. Dejme tomu, že se bavíme o diatonických intervalech durové stupnice, pomyslný základní tón se nachází pod druhým prstem a neměníme vůbec polohu ruky. Dejme tomu, že Willis právě zahrál velkou sekundu. (Abychom se domluvili, budeme zde v Muzikusu názvy intervalů i přes Garyho zákaz používat, jinak byste to samozřejmě museli slyšet.) Velkou sekundu tedy Garymu poté demonstrujeme tak, že se dotkneme druhým prstem (prostředníčkem) levé ruky palce levé ruky a poté čtvrtým prstem (malíčkem). Pokud tedy Willis právě zahrál velkou sextu, vy se dotknete palce napřed druhým prstem, poté prvním atd. Pravá ruka při demonstraci Garymu nehrála žádnou roli, ale pokud chcete do o něco vyššího levelu obtížnosti, můžete zapojit prsty pravé ruky také, kdy každý prst představuje jednu strunu.
„Nezajímá mě, že je to čistá kvarta. To podstatné pro mě je, že je to na stejném pražci a má to nějaký tvar.“
„Výhoda basy je ta, že je symetrická. Když dodržíte daný tvar a posunete ho kamkoli, ozve se vždy stejný interval. Můžete tomu věřit.“
Pro začátek bych si ujasnil tvary diatonických intervalů v durové stupnici. Všechny jsou v tomto případě v jedné poloze. Na místě základního tónu (bílý puntík s červeným ohraničením) je druhý prst. No a pak to samé dolů, na základním tónu je pak čtvrtý prst. (bílý puntík se zeleným ohraničením).
Zní to složitě, že? Pokud nechápete, o co jde, mohu vás alespoň uklidnit tím, že podle Garyho měli s touto metodou potíže i nejzdatnější studenti Campu. „Jde o to, že se potřebujete v duchu propojit s nástrojem. Když něco slyšíte, měli byste to být okamžitě schopni v duchu vidět. Pak to, co vidíte, vyhmátnete a ozve se to. Je to všechno o vizualizaci,“ vysvětluje Willis. Poté už Gary pouštěl příklady intervalů z přehrávače a demonstrace se procvičovala dál. Poté přišlo na intervaly směrem dolů tím samým principem, jen s tím rozdílem, že pomyslný základní tón se nachází pod čtvrtým prstem, aby se tak daly demonstrovat diatonické intervaly durové stupnice dolů bez pomyslné změny polohy levé ruky.
Studenti si potom vzali své nástroje. Gary požádal každého, aby mu zahrál po sobě tři libovolné tóny. Až na drobné vyjímky zahrál (aniž by se díval) vše napoprvé správně. Zkoušel jsem si také při poslechu záznamu lekce zahrát, co jsem slyšel. Řekl bych, že jsem si taky nevedl špatně, ale nebyl jsem zdaleka tak rychlý jako Willis. Proč ale? Postupoval jsem logicky a našel pravděpodobné důvody. Můj závěr byl, že rozhodně nepracuji s přímou vizualizací do takové míry jako Willis. Můj mozek reaguje na to, co slyší, asi takto: Slyším interval, je to velká sexta, ta má takový tvar, šup ho tam. Je to správně, ale jedna informace přebývá, a tak jsem pomalejší a v rychlejším sledu už nemohu stíhat. Spíš bych si představoval správnou reakci takto: Slyším interval, ten má takový tvar, šup ho tam - aha, je to velká sexta!. Nyní tedy vím, že slyšet interval, správně ho určit a slyšet interval a automaticky ho vidět ve správném tvaru, jsou dva zdánlivě stejné pojmy, v praxi však zcela odlišné. V druhém případě jste prostě rychlejší. Někdy se zdá být hudební teorie na škodu, ale zastávám ten názor, že její znalost je třeba, aby se muzikanti mezi sebou byli schopni domluvit. Myslím, že je třeba jenom vše uchopit za správný konec a vše si v hlavě pečlivě utřídit.
Co asi tak s tím?
Jak se tedy ve vizualizaci zdokonalit? Jakékoli zdokonalování se je velmi individuální záležitost a každý si musí najít svůj způsob. Někdy je i opravdu dobré zopakovat si úplné základy a osobně bych postupoval asi takto:
První zásadní krok je určitě ujasnit si intervaly. Existuje spoustu pomůcek, které se použivají na každé ZUŠ, jak je uchem rozlišit. Pro začátek bych se zabýval pouze diatonickými intervaly durové stupnice, Gary pracoval ve třídě pouze s těmito, a už to naprosté většině stačilo. Nezapomeňte, že intervaly v hudbě směřují také dolů a ty musíte rovněž slyšet!
Pak bych se zaměřil na druhý krok. Ujasnit si hmaty (nebo vlastně spíše tvary) jednotlivých intervalů a přiřadit k nim to, co se ozývá. Pro začátek se stačí orientovat pouze v rámci jedné polohy (durová stupnice začínající druhým prstem). Pokud cítíte, že vám to jde, jste již schopni odložit basu a pustit se do první části vizualizace samotné podle Garyho metody.
Pamatujte, že zásada číslo jedna zní: Vizuální představivost je priorita, žádná basa v ruce! Potom přejděte na starou verzi Willisových webovek, kde najdete v sekci Lessons pod kategorií Visualization příklady intervalů k přehrání (doufám, že budou funkční). Instrukce vás už navedou, opravdu se nebojte dát mezi intervaly pauzu a pečlivě přemýšlejte. A zapomeňte na názvy intervalů! Přiřazujte k tomu, co slyšíte, tvary! Pokud tento krok již ovládáte, nedával bych se hned do druhé části vizualizace zahrnující už také chromatické intervaly, ale popřemýšlel bych nad následující věcí: Již víme, že když hmátneme po stejné struně o dva pražce vpravo, ozve se velká sekunda nahoru. Tento tvar už známe, ale nabízí se nám v tomto případě i druhý. Opustíme nyní pravidlo setrvání levé ruky v jedné poloze a pravidlo základního tónu pod druhým prstem. Teď si vezmeme ten samý počáteční tón, jen se posuneme na sousední vyšší strunu a o tři pražce doleva.Výsledkem je jiný tvar, ale stejný interval.
Zkuste takto zaexperimentovat i s jinými intervaly. Jak později zjistíte, řada z nich se běžně používá i v těchto jiných tvarech a dostanete trochu jiné možnosti a vizualizace platí i v těchto případech. V žádném případě netvrdím, že metoda vizualizace je zaručená cesta k úspěchu a že mé poznatky jsou správné a každý se jich musí držet. Osobně se však s touto metodou velice stotožňuji a Willis ví, o čem mluví. Věřím, že přinejmenším to řadu z vás alespoň prozatím inspirovalo. Nicméně aby toho nebylo moc, nechám pokračování na příště.
