V rámci Agharta Prague Jazz festivalu zavítal do Čech bubeník s podezřele česky znějícím jménem: Gary Novak. Stalo se tak po boku vynikajícího studiového kytaristy Mika Landaua a neméně zdatného basisty Jimmy Johnsona.
Novak sám je prověřeným studiovým harcovníkem a velice univerzálním hráčem: do životopisu si může připsat hraní s Ozzy Osbournem, Alanis Morisette i jazzovými velikány, mezi něž patří například Chick Corea, saxofonista Bob Berg, s nímž natočil famózní album Another Standard, nebo trumpetista Maynard Fergusson.
Upřímně se přiznám, že něco takového jsem ještě neviděl. První skladba začala šlapavým groovem v mezzoforte, aby po několika taktech došlo k situaci, v níž Novak naprosto brutálně atakoval kotle soupravy breakem takové intenzity, že bicí nebylo v sále malé Lucerny vůbec třeba zvučit. Veliká muzikalita, obrovský dynamický potenciál a spousta energie. Před koncertem si Gary naštěstí našel dvacet minut na rozhovor.
Za chvíli jdete hrát, co by si člověk měl uvědomit, než sedne za soupravu?
Nejdůležitější je pochopit roli, která vám je v té či oné hudební situaci určena. Samozřejmě je nutné mít dostatečnou techniku, kontrolu nad nástrojem, nezávislost a koordinaci. Ale to není to hlavní. Studiem čtení z not a techniky člověk začíná, aby pochopil zákonitosti nástroje. To nejdůležitější je hrát hudbu. Když jste nadšený mladý začátečník, nezapomínejte na hraní s vašimi oblíbenými nahrávkami, abyste pochopili, jaké to je hrát s muzikanty. Po světě je spousta bubeníků, kteří když hrají sami, znějí výborně, ale když hrají s někým, tak nevědí jak. Hudba je velmi společenská a interaktivní záležitost a nemůžete na ní nahlížet jen z jedné perspektivy, musíte pochopit svou úlohu, která je u bicích doprovodná, většinou ne vedoucí.
Začínal jste hrát na piano, myslíte, že vám to pomohlo vaši úlohu pochopit?
Jednoznačně. Myslím, že jakýkoliv další nástroj, jiný než bicí, k tomu může hodně přispět. Vždyť po tom, co u klavíru musíte být schopen přečíst třeba deset not naráz, je studium bicích neuvěřitelně jednoduché. Když jsem potom přibral basu a začal se jí vážněji zabývat, začal jsem zjišťovat, co se mi nelíbí na hře bubeníků, s nimiž jsem hrál. Nová perspektiva.
Vraťme se k technice: jaké používáte držení paliček?
Hrál jsem hodně traditional grip, dokud jsem si nezlomil levý malíček. Teď se k tomu pomalu vracím (Gary traditionalem odehrál přes dvě třetiny koncertu, a to tak, že se lidem v sále rolovaly ponožky, pozn. autora). Traditional grip moc rád používám v akustické hudbě, člověk má nad paličkou větší kontrolu. Ale řekněme si to otevřeně: Když dáte šimpanzovi dvě paličky, nechytne je tradičním držením. Matched grip je přirozenější a pochopitelně jednodušší, učím ho své studenty. Traditional si člověk musí hodně hlídat: rovnou osu skrz zápěstí do palce... pro začátek není důležité se traditional gripem tolik zabývat.
A jaký druh shodného držení upřednostňujete?
French grip. Ale záleží na dynamice. Když hrajete hodně potichu, palec je nahoře. Když se do toho vážně hodně opřete, ruka se otočí. Moje technika není perfektní, nikdy jsem ji zas až tolik nestudoval (nemožné, to by znamenalo, že spousta lidí ani nezačala, pozn. autora). Ale záleží hlavně na tom, jestli dokážete zahrát to, co máte v hlavě. French grip v jedné ruce, ve druhé German, na tom zas až tolik nesejde. Viděl jsem Billa Stewarta, je to jeden z mých nejoblíbenějších bubeníků ... má z mého pohledu velmi bizardní techniku, paličky drží tak, že to vypadá, jako by měl ruce v pěst. Je to velice individuální.
Při nácviku nového držení si člověk může osvojit nesprávné návyky... Máte nějaký recept, jak se toho vyvarovat?
Nechte se vést někým, komu věříte. Při samotném cvičení vás nesmí nic bolet, když ucítíte bolest, zastavte, třicet sekund pauza, nechte svaly prokrvit. Hodně šlachových problémů vzniká právě v důsledku toho, že se ruka nestíhá prokrvovat. Zpomalit, kafe, pokračovat. Musíte si vytvořit správné návyky pro to, aby sval nebo šlacha stíhaly a měly možnost přijímat kyslík. Jde to pomalu, ale funguje to.
Hrál jste i se samotným velkým Ozzym, Alanis Morissette i spoustou jazzmanů. V čem je nejspecifičtější rozdíl?
Když hrajete vokální hudbu, měl byste pochopit příběh, o kterém je text. Nepřehrávat, vystihnout náladu, méně může být více. Pro mě je hudba zábava, ve škole všichni poslouchali The Police, Rush ... hudbu, se kterou jsem vyrůstal, proto mě baví. Záleží na tom, jestli se vám líbí to, co hrajete. Pokud ano, dokážete to zahrát dobře. Hodně záleží také na vybavení, které máte v dané situaci k dispozici.
Nahrál jste mi v pravý čas: na co dnes budete hrát?
Dnes používám DW vyrobené technologií Vertical Grain, 22 x 18", 12 x 10", 14 x 12", 16 x 14". Jako Buddy Rich. Dřív jsem používal víc bubnů, větší soupravu. Ale čím déle hraji, přicházím na to, že mohu použít jednodušší soupravu. Když vidím Terry Bozzia, který je fenomenální ... já bych nevěděl, co s tolika nástroji dělat. Daleko více vycházím z jazzových základů, Terry našel svůj přístup a sound, je to jako jeho hlas. Když ho vidím hrát, je to velmi inspirativní, ale vím, že to není moje cesta. A navíc mám hodně malé auto.
Všiml jsem si, že jako hlavní ride používáte 22" crashride...
Nápis na činelu pro mě nic neznamená, záleží mi jen na zvuku. Je to starý činel, mám ho od roku 1985, taková "Káčka" už se nedělají. Hodně lidí používá velké průměry, já rád hraji na dva velké crashe, taky aby, když na ně zahrajete, měly dozvuk aspoň čtyři doby. Tomu se nic nevyrovná.
Zpátky k hudbě. Jak stavíte sólo?
Hlavní je vzít nějakou část tématu, a tu rytmicky rozvinout. Je několik způsobů, jak to obejít: například máte lick ve dvaatřicetinách, ale ten obrátíte do šestnáctinových triol a přitom zachováte rukoklad. Nebo si vezmete paradiddle, zahrajete ho nejprve na bubínek a potom rozložíte na soupravu. Získáte jiný zvuk a orchestraci. Tak se to dá obejít. Ale je dobré začít od tématu, naučit se ho zpaměti, stejně jako saxofonista nebo klavírista, zazpívat si ho a vždycky hrát v rámci formy. A také nemusíte hrát pořád, nechte nějaké pauzy, dejte si na čas.
To je konstatování jako stvořené pro nadpis. Vaše první větší šňůra byla s Maynardem Fergussonem... Vzpomínáte si na ni ještě?
To je hodně dávno. Byla to jedna z nejtěžších šňůr, kterou jsem kdy odehrál. Hodně lidí v jednom autobuse... Maynard byl výborný člověk a je velká škoda, že nedávno zemřel. Ohromně podporoval mladé muzikanty. Když jsem k němu nastoupil, jeho kapela nebyla jazzová, ale hrála fusion, nebyl to bigband, ale taková středně velká elektrifikovaná parta. Šest měsíců jsem byl s nimi na turné, ale pak jsem se musel vrátit do školy, abych dokončil vzdělávací proces. O půl roku později jsem se připojil k GRP All Stars (bigband sestavený ze samých hvězd, kde tvořili rytmickou sekci například John Pattitucci nebo Dave Weckl, pozn. autora). John Pattitucci mě později doporučil Chicku Coreovi, k němuž jsem nastoupil v roce 1993.
Jak se člověk dostane do sekce ke Coreovi, když ho zrovna nedoporučí žádný basista? Co byste poradil českému muzikantovi?
Potřebujeme víc hudebníků, víc lidí aktivně se pohybujících v uměleckých oblastech. Svět teď není úplně hezké místo. Ale když se víc lidí zaměří na kreativitu a proces tvorby, tak jako tomu bylo v raných šedesátých letech, kdy lidé experimentovali a nezaměřovali se striktně jen na to, kolik jim to či ono vynese. Peníze jsou špatný důvod pro to, aby člověk dělal hudbu. Musíte muziku milovat a odevzdat se jí, když to uděláte, úspěch přijde. Ale není to vůbec lehké. V poslední době jsem zejména ve východní Evropě narazil na úžasné hudebníky. Jazz byl americkou hudební platformou, to už dávno neplatí, je rok 2007 a hraje ho spousta lidí po světě. Právě tím dochází k tomu, že se do jazzu včleňuje jejich hudební tradice a dědictví. Lidé by na ně měli být hrdí, stejně jako na rodinu a svůj původ. A to vše zahrnout do své hudební tvorby. Všecko se mění, Spojené státy tohle trochu ztrácí. Příliš moc MTV.
Objevil jste v poslední době něco, kde by ta kreativita byla v hojné míře?
Pořád si pouštím nějakou hudbu. Vracím se ke starším nahrávkám, teď je to CD The Day When My Heart Stood Still - Stan Getz, Bill Evans, Elvin Jones. Deska nabitá hudbou.?
