Tato kytara jistě patří bez přehánění mezi těch dvacet nejznámějších a zároveň zcela ojedinělých, raritních kytar. "Korpus byl od Boogie, ale sehnal jsem ho v jejich skladu, kam dávali ty vyřazené kusy," vzpomíná Eddie. "Dal jsem za to 50 dolarů, a za krk, který ležel také pod hromadou nejrůznějšího odepsaného materiálu, jsem zaplatil 80 dolarů." Výsledný hybrid měl svůj debut už na prvním, stejnojmenném albu Van Halen. V té době také vznikla ta pověstná barevná úprava: "Musel jsem to nějak natřít, protože tělo nemělo žádný nátěr, nic. Musel jsem také zakrýt všechny ty úpravy a tak. Nejdříve jsem to natřel černě a bíle. A pak jsem to celé přestříkal červenou barvou a přidal ty černé a bílé pásy."
Během následujících let Eddie mnohokrát vyměnil krk a kobylkový snímač, ale, jak sám říká, základní filozofie nástroje zůstala neporušena: "Musel jsem přistoupit ke stavbě kytary, protože jsem prostě nenašel takový model, který by vyhovoval mým představám. Chtěl jsem Strat se zvukem Gibsona. A tohle má tělo Strata a humbucker u kobylky."
I když je na kytaře i snímač u krku, zapojen je pouze humbucking u kobylky: "Abych do dutiny, která byla původně pro single, narval HB, musel jsem vzít dláto a nekompromisně to zvětšit. Jenže jsem nevěděl, jak to celé prodrátovat. Tak jsem to nakonec udělal tak, že jsem zapojil jenom tenhle snímač a propojil to na volume knoflík. Vyřešil jsem tak svůj letitej problém s les pauly a jejich humbuckery. Vždycky se mi totiž podařilo nastavit pořádně jen jeden snímač. A tak jsem si řekl: ,Na co vlastně potřebuji dva snímače? A ten kryt jsem taky ulomil. Kdo by se páral při každé úpravě zapojení s tolika šroubky..?'"
