V rámci AghaRTA Prague Jazz Festival k nám zavítal i Béla Fleck se svými Flecktones. Nicméně podle davů, které se tísnily před vchodem do Lucerna Music Baru, to vypadalo spíš na příjezd nějakého uznávaného státníka. S Futuremanem, bubeníkem a perkusistou, jsem si povídal po jejich úžasném trojhodinovém vystoupení. Mluvili jsme o Drumitaru, The Flecktones a pohledu na hudbu vůbec.
Začal bych aktuální otázkou, jak se ti líbil koncert?
Bylo to výborné, z publika bylo cítit hodně energie a nadšení. Opravdu jsem si to užil.
Jak se vám hraje po Evropě?
Tady v Praze jsme už potřetí a pokaždé se sem a do Evropy vůbec rádi vracíme. Je to vždycky zajímavé, jiná kultura, jiný vztah k věcem, co se dějí ve světě.
Myslíš, že je rozdíl mezi evropským a americkým publikem?
Myslím, že každý reaguje na hudbu určitým universálním způsobem, ale drobné rozdíly existují. Snadno poznáš, že nejsi v Americe, ta kultura je prostě jiná. Je to fajn.
Tohle je už osmý koncert v řadě za sebou, nejste trochu unavení? Hráli jste bezmála tři hodiny v kuse.
Fakt tři hodiny (smích)? Máš ale pravdu, hlavně to cestování je dost únavné. Třeba dneska byly nějaké potíže na silnicích, a tak jsme najeli asi o tři sta kilometrů víc a přijeli dost pozdě. Ale v okamžiku, kdy vlezeš na pódium, to z tebe spadne, zvlášť když je taková atmosféra, jako byla dnes.
Drumitar byl tvůj vlastní nápad? Proč jsi se vlastně rozhodl jít touto cestou?
To byl. Začal jsem trochu experimentovat. Když jsem ještě hrál na normální bicí, bylo to... něco jako třeba Buddy Rich, pořád silné údery paličkami. Toužil jsem jít více k tablům, etnické hudbě. Čili co hraji teď, se hodně blíží etnickému bubnování, ale tím, že hraji na různé pady, je to moderní záležitost. Není to nějaká zvířecí kůže, ale rozvinutá technologie.
Jak přistupuješ ke cvičení?
Je potřeba hodně rozvíjet prstovou techniku, rozšířit to, co znám z normálních bicích. Teď musím prostě zahrát tohle (naznačuje úder paličkou a rytmizuje o stůl) pomocí svých prstů.
Co ti Drumitar přináší za výhody?
Když jsem v roce 1985 začal stavět první, říkal jsem si, že jestliže se mi podaří to zvládnout a hrát bicí tímhle způsobem, budu schopen hrát melodie. Další výhoda je, že mohu lépe pracovat s dynamikou, a snadněji tak vyjádřit, co chci. Miles Davis řekl, že melodie budou znovu objeveny pomocí rytmu, pomocí hry basy a bicích. A tohle mám, myslím, o dost snazší.
Zkonstruoval jsi ho sám?
Jasně.
Nemáš strach že by se mohl na koncertě rozbít? Máš jen jeden.
Pokud odejde jen jeden z padů, dám ten zvuk na jiný a mezi koncerty ho opravím. Někdy opravujeme i během koncertu. Někdo si zahraje sólo a my ostatní dáváme do kupy Drumitar.
Hodláš na Drumitaru ještě nějak dál pracovat?
Určitě, určitě. Celý systém je teď hodně blízký kytaře, ale nový nástroj, který mám rozestavěný, vypadá mnohem víc jako piáno. Sám jsem zvědavý, co z toho bude. Není to xylofon, není to kytara, ani to piáno to úplně není.
Používáš sampler.
Jo, ale žádné smyčky, jen jednotlivé zvuky. Všechny pasáže a kombinace hraji naživo.
Používáš hotové sety samplů, nebo si děláš vlastní?
Od každého trochu. Vybírám si zvuky, co se mi líbí, a vrstvím je dohromady. V tom je ten klíč - když postupně zesiluji úhoz, zvuk se mění a vyvíjí přesně, jak chci.
Některé zvuky máš opravdu věrné...
Díky (smích). Myslím, že na tomhle turné už mám dost "živý" zvuk. Taky na každé další nahrávce jsem blíž a blíž, protože technologie se pořád vyvíjejí. Je s tím dost práce, všechno vyladit a zkombinovat, ale pak to stojí za to.
Jak jste se vlastně s bratrem dostali k Bélovi?
Celé to začalo, myslím, začátkem roku 1988. Victor tehdy navštívil Nashville v Tenessee a jeden kamarád je představil. Zavolal Bélovi a povídá: "Hele, poslouchej tohle!" Dal sluchátko Viktorovi k base a Béla se úplně nadchl. Zrovna tou dobou se totiž snažil dát dohromady jazzovou kapelu a v Nashville nenašel moc pochopení (smích). Dohodli se, že to dají dohromady, a jediné, co jim scházelo, byl bubeník. Procházeli spousty nahrávek a vypadalo to, že Béla odletí do New Yorku, a najme Omara Hakima nebo nějakou jinou bubenickou celebritu. Vždycky když Béla někoho navrhl, řekl brácha: "Jasně, ten je skvělej, ale nechceš si poslechnout, co dělá můj brácha?" Tehdy jsem hrál v taneční skupině ve Virginii a experimentoval s prvním Drumitarem. No a Viktor hučel do Bély tak dlouho, až ten mi nakonec zavolal. Dost mě to překvapilo, spíš jsem si tak muzicíroval sám pro sebe a byl jsem si jistý, že nikdo neví, na čem pracuji. Víš, vždycky, když mě něco napadne, chci to nejdřív vyzkoušet sám, v soukromí, ale zatím jsem to pokaždé vyzkoušel až na pódiu. Nedokážu nic udržet za zavřenými dveřmi (smích). No nicméně jsem se snažil svůj přístup Bélovi vysvětlit a on to nemohl pochopit. Poslal jsem mu videokazetu, on tomu pořád úplně nerozuměl, a tak jsme se rozhodli, že si zahrajeme. Varoval jsem ho tenkrát, že to vůbec nemusí fungovat, byla to úplná novinka.
Bylo to hned podle vašich představ?
S Bélou jsme si padli do noty už při prvním telefonátu. Co se hraní týče, nedávno jsem poslouchal kazetu z úplných začátků a je tam všechno. Od počátku jsme byli spokojeni. A když Béla definitivně opustil svou předchozí kapelu (Newgrass Revival - pozn. autora) a začal se věnovat Flecktones naplno, nebylo už vůbec co řešit (smích).
Své poslední CD jste si celé nahráli ve vlastním studiu, jak se vám pracovalo?
No, ta práce je o hodně klidnější. Začali jsme hrát, něco natočili, něco vybrali, všechno v naprostém klidu. Dobré na tom je, že si každý může vyzkoušet, co chce, naučit se zacházet se softwarem, efekty a tak. Béla má cit pro stříhání věcí, takže jsme občas v Pro Tools spojili pár kousků dohromady, nikam jsme nespěchali.
Někteří muzikanti říkají, že mají lepší výsledky v běžném studiu, kde jsou pod určitým časovým tlakem.
Mně osobně vyhovuje práce ve vlastním víc. Můžeš si vyzkoušet různé postupy, aniž by ses musel obávat, že uděláš chybu. Nemuseli jsme dělat žádné opravy, prostě jsme to celé nahráli znovu, když někdo něco spletl.
Zvete si hodně hostů, necháte je volně zahrát, co chtějí?
Určitě, většinou jsou to osobnosti, které mají vlastní přístup a styl a sami snadno zapadnou. Na nové nahrávce s námi hraje třeba Branford Marsalis. Pár věcí jsme taky udělali s Chickem Coreou a jsou to asi nejlepší kousky, jaké jsme kdy nahráli. Mimochodem, Jeff (ukazuje na saxofonistu Jeffa Coffina) byl nejdřív taky "jen" host a vidíš, jak to dopadlo.
No a nakonec, co chystáš do budoucna?
Dělám teď na spoustě věcí. Hodně si hraji s různými syntezátory a zkouším tvořit nové stupnice s jinými poměry mezi tóny, než je obvyklé. Myslím, že úplně nevyužíváme dnešní technické možnosti. Vzít tak vojenské technologie a použít je pro umělecké účely (smích)... Krom toho, už jsem ti říkal, co kdysi řekl Miles Davis? Že melodie...
Říkal, říkal. Hodláš to někdy vydat na nahrávce?
Je to celé album, jmenuje se Evolution d'Amour, ale na vydání se zatím necítím. Podívej se po internetu a určitě něco najdeš! Kromě toho doufám, že se mi podaří nějaké kousky prosadit na další album Flecktones, chystám třeba pár polyrytmických věcí. Nech se překvapit!
Internet
Podrobnější informace o Futuremanovi a jeho Drumitaru najdete na www.flecktones.com
