Warwick Bass Camp 2015 je v pořadí již čtvrtá vzdělávací událost pro baskytaristy, která se koná vždy na přelomu srpna a září po dobu jednoho týdne, stráveného s necelou dvacítkou baskytarových světových špiček, kteří jsou zde instruktory. Vše se odehrává přímo v prostorách továrny, a ještě k tomu téměř na naší domácí půdě.
Na německé straně Krušných hor, asi pět kilometrů od českých hranic leží městečko Markneukirchen, kam svou výrobu přesunula z bavorského Erlangenu firma Warwick v roce 1995. Zakladatel a vlastník firmy Hans-Peter Wilfer tak navázal na dlouholetou tradici výroby hudebních nástrojů ve městě a navíc zde obnovil Framus čili značku firmy, kterou kdysi založil jeho otec Fred Wilfer. Od té doby tedy vyjíždí ze supermoderní továrny v Markneukirchenu jak basy Warwick, tak kytary Framus. A tak se rok s rokem sešel a přišel čas dalšího velkého, možná v Evropě vůbec největšího, basového svátku v roce (vlastně se o Campu mluví vzhledem k unikátnosti i ve světě). Měl jsem tedy tu čest podívat se sem podruhé a přinést vám tak z Marneukirchenu opět celou sérii rozhovorů, článků a poznatků.Materiálu mám posbíráno, myslím, požehnaně, a tak bych vám chtěl pro začátek série povědět něco ocelkové obecné atmosféře Campu a také o procesu výroby v továrně v Marneukirchenu. Konkrétní poznatky z workshopů a rozhovory by měly následovat v některých příštích číslech. Naučil jsem se opět velmi mnoho a rád bych předal co nejvíce dál! Zvu vás tedy k nahlédnutí do dění mého druhého „basového kempování“.
Profesorský sbor
Musím přiznat, že jsem se obával, zda bude letošní ročník alespoň stejně dobrý, jako byl ten poslední. Nicméně mnohem víc jsem se těšil na všechny výhody, které Bass Camp nabízí, a zároveň mě naplňovala zvědavost, s čím novým organizátoři přišli letos. Samozřejmě nejočekávanější událost před Bass Campem je uvolnění seznamu profesorů neboli instruktorů. Věděl jsem, že seznam bude určitě opět plný velkých jmen, jelikož jedním z hlavních iniciátorů Campu je Steve Bailey, který je nejen autorem myšlenky celého Campu, ale má také jakožto vedoucí basového oddělení na Berklee College of Music kontakty snad na všechny světové basové špičky. Profesorský lineup tedy zajisté nebyl otázkou, koho Warwick sežene, ale kdo bude mít v tu dobu čas. Dokud bude iniciátorem Bailey, je atraktivita seznamu zaručena, což i letošní seznam jen potvrdil: Alphonso Johnson, Bobby Vega, Chester Thompson, Chuck Rainey, David Ellefson, Divinity Roxx, Frank Itt, Gary Willis, Hellmut Hattler, John B. Williams, Kai Eckhardt, Lee Sklar, Rhonda Smith, Ryan Martinie, Stuart Hamm, Steve Bailey a Tetsuo Sakurai (jako speciální host).
Když jsem konečně seznam viděl, potěšila mě velmi přítomnost devíti profesorů, kteří na Bass Campu byli již minulý rok. Je vidět, že se Warwick snaží vytvořit ze studentů, profesorů a dalších lidí okolo Campu co možná nejstabilnější komunitu a to je, podle mého, nejen velmi přátelské gesto, ale také velmi účelná a užitečná věc. Navíc zde není, jak se ukázalo, žádná snaha komunitu zvětšovat, což je dobře. Komunita čítá stále celkem asi sto dvaceti až sto padesáti lidí (bez přizvaných hostů), je tedy poměrně malá a velmi osobní. (V porovnání s komunitou Berklee, kde je jen studentů téměř pět tisíc, je Bass Camp opravdu malá přátelská vesnička.) Každý se tedy zná s každým a můžete být další rok překvapeni, kdo všechno si pamatuje vaše jméno. Nebo si můžete třeba zahrát stolní fotbal s Davidem Ellefsonem, zahrát si pinčes s Victorem Wootenem... Věci, které byste nikdy nečekali, že vás potkají, jsou na dosah! Musím uznat, že Warwick umožňuje lidem plnit si sny a cítím, že z toho mají opravdu radost. Nutno dodat, že Bass Camp je překvapivě cenově opravdu dostupný (zatím).
Přijedete, před zahajovacím večerem vás samotný Hans-Peter Wilfer přivítá úsměvem a podáním ruky... Učíte se od nejlepších baskytaristů světa a družíte se s nimi při společných obědech a večeřích, je o vás špičkově postaráno, a to nemusíte ani hrát na Warwicka.Tato gesta, která dělají přístup Warwicku něčím úplně odlišným, si firma zachovala i letos. Moje první dva dny se nesly v opravdu pozorovacím duchu. Třídy se rozjely, během prvního dne jsem udělal všechny rozhovory a měl pak po zbytek pobytu volnou ruku. A tak jsem byl součástí běžného dění na Bass Campu. Samozřejmě hlavním programem jsou workshopy, kterých jsem stihl oběhnout celkem jedenáct a o kterých si povíme v pozdějších číslech.
Jamclassy
Nicméně Bass Camp nejsou jen workshopy. Mezi další aktivity patří večerní jam sessiony, k nim letos organizátoři připojili tzv. jamclassy. Steve Bailey, Alphonso Johnson, Stu Hamm a Kai Eckhard dostali každý přidělenou skupinu studentů a cílem bylo nacvičit dohromady dva songy a provést je před celou komunitou některý večer. Nevím, osobně bych radši než patnáct dohromady hučících baskytar podpořil tradiční jam sessiony, které byly letos poněkud chudší. Večerní dění však naštěstí ožilo po příjezdu další várky speciálních hostů (mezi nimi Billy Sheehan, Marco Mendoza, Rex Brown aj.) uprostřed týdne, a já si tak nemusel stýskat po bratrech Wootenových, kteří loňský rok byli duchem večerních jam sessionů. Poté už vše probíhalo standardně a koncem týdne jsem se těšil na prohlídku továrny. Tuto zkušenost jsem zažil na Bass Campu poprvé a byl to opravdu zážitek.
Továrna...
Jak tedy rodiště Warwicků a Framusek vypadá? Už z vnějšího pohledu na továrnu je jasné, že vás čeká něco naprosto exluzivního. Továrna je velmi moderní designem, mně osobně připadá jako hybrid továrny a restaurace typu Hard Rock Cafe. Vkročíte dovnitř, mramorová podlaha se na vás leskne, vlevo uvidíte obchod s propagačním zbožím, ve skleněných výlohách vystavené staré modely nástrojů či prototypy a také portréty firemních hráčů v nadživotní velikosti a na nich visící modely nástrojů jednotlivého hráče.
Jakýkoli nástroj si můžete sundat a provětrat ho klidně vedle v custom shopu přes zesilovač. I přesto, že některé nástroje mají na sobě cenovku třeba s číslem osm tisíc eur. Je rozhodně sympatické, že se Warwick zaměřuje nejen na prodej a výrobu nástrojů, ale také myslí na širokou veřejnost. Když vejdete do vstupní haly, tak uznáte, že si firma opravdu dává záležet na prezentaci sebe samé a může být právem hrdá. Toto mají Němci opravdu zmáklé! A pak tedy jdete absolvovat prohlídku.
Průvodce vás provede výrobou pěkně chronologicky, takže začínáme ve skladu dříví. Nic neobvyklého, drahá dřeva má hodně firem a i v Německu se musí dříví sušit. První fáze sušení (už ve Warwicku) trvá minimálně tři až pět let. Vlhkost dříví se tak sníží na padesát až osmdesát procent. Protože však dříví musí dosáhnout vlhkosti okolo osmi procent, aby mohlo být zpracováno k výrobě, Warwick poté umístí dřevo do sušicí pece. Po dosažení potřebné vlhkosti se dřevo opracuje a uskladní se po dobu dalších tří až pěti let.
Dozvěděl jsem se také dvě zajímavé věci, které jsou prý pro firmu specifické: Warwick považuje za své nejběžnější dříví bubingu a dřevo pořizuje po celém světě, nikdy však v Německu.
Pak už vkráčíme do samotné tovární haly. Jdeme tedy dál. Poté, co vysušené dříví přijde do továrny, čeká ho ověřovací měření vlhkosti. Na tomto základě je dřevo roztříděno do pěti kategorií. 1 - ideální (vlhkost 7,6-9 %, neoznačené); 2 - vlhké, ale přípustné k výrobě (9,1-10,5 %, označené modrou fajfkou); 3 - suché, ale přípustné k výrobě (6-7,5%, označené červenou fajfkou); 4 - příliš suché, nepřípustné k výrobě (pod 6 %, označené červeným křížkem); 5 - příliš vlhké, nepřípustné k výrobě (nad 10,5 %, označené modrým křížkem).
Další fáze je vyřazení dříví s kosmetickými vadami, nic neobvyklého. Co jsem však neviděl, je systém úspory dříví při výrobě krků, jak mi je předvedeno vzápětí (na snímku). Přesouváme se k jakýmsi kosmickým mašinám, nejprve vidím skrze skleněnou přepážku pracovat stroj, který vyřezává tělo baskytary s průchozím krkem. Vyměňuje si sám vrtáky (nebo co to je) a v klidu si vyřezává. O této technologii ale vím a naprosto bych to ve Warwicku čekal. Čekal jsem velký podíl automatizace v továrně. Ten je však ještě větší, než bych vůbec kdy tušil!
Tak a teď začíná exkurze nabírat obrátky. Po pravé straně vidím obrovský prosklený kolos. Mašina na pražcování krků? Fakt že jo! Dovídám se, že tato mašina stála firmu tři půl milionu eur a je jediná svého druhu na světě. Jak taková „hračka“ funguje? Než je krk do celé mašinerie vložen, je opatřen čárovým kódem. Mašina kód laserem přečte a v ten moment zjistí, o jaký druh krku se jedná. Pak už ví, co má dělat, a vy sledujete show.
Opracuje profil hmatníku, nainstaluje nultý pražec, pak lehce vyryje drážky pro pražce, ty však nikdy nejdou až úplně na hranu hmatníku, takže na hraně hmatníku vidíte pouze vrchní část pražce, „kořen“ není vidět. Pak se sází jeden pražec za druhým. Nejprve je pražec zasazen do drážky jen lehce ke kraji a pak se krk posune k druhé části „pražcovače“, která pražec pevně zasadí do hmatníku. A takhle jezdí krk sem a tam, až je hotovo. Hádám, že možná i tak do dvaceti minut je celý krk hotový.
Přesouváme se dál. Custom dílna. Je libo LED diodové značky či jiné vymoženosti? Žádný problém! Jen se to trošku prodraží. Jakou že nejdražší basu zatím vyrobili? Nějaký Bootsy Collins si nechal postavit dva nástroje. LED diody, nějaké speciální tvary, snímačů... co se vešlo. A tak se cena vyšplhala na šedesát dva tisíc eur za kus.
Ok, pojďme radši dál. Výstupní kontrola, kompletace a pár zajímavostí od průvodce na závěr. Po celé výrobní hale jsou vysavače, veškerý odpad se vysává ihned. Důvod? Nejen že Němci jsou hákliví na čistotu, ale také na ekonomiku a ekologii. Továrna si totiž nezávisle vyrábí sama elektřinu. A to za pomoci solárních panelů a pálení již zmíněného odpadu. Ptáte se, jestli opravdu vyrobí tolik elektřiny pro celou fabriku? Ano, vyrobí. A případný přebytek odprodají do města. Už tedy chápete, proč je Warwick tak trochu jiná firma? Už vlastně celý Camp je výjimečný. Abych byl upřímný, nejsem z baskytar Warwick nijak nakřivo, ale musím uznat, že je to skvělý podnik. Tímto bych chtěl firmě Framus & Warwick poděkovat za úžasné zážitky! O ty další se podělím příště.
