Dá se ve tvé zemi uživit hudbou?
Není to jednoduché, ale možné to je. Naneštěstí úroveň muzikanta nejde vždy ruku v ruce s finančním úspěchem. Mnoho vynikajících muzikantů musí vedle hraní chodit ještě "normálně" do práce, aby se vůbec uživili, hlavně pokud mají rodinu. Mám obrovskou výhodu, že se hudbou uživím, ale i tak dávám ještě hodiny na Popakademii v Mannheimu, kde vyučuji basovou kytaru a pracuji jako hudební instruktor pro kapely. To mi dává víceméně stálý měsíční příjem, ale také mě to velmi baví.
Klubová scéna je v Německu na dobré úrovni. Kvalita jednotlivých klubů teď šla naštěstí nahoru, ale během posledních deseti let bylo docela těžké zaplnit kapacitu klubu, protože lidi raději šli na diskotéku či rave než do klubu na koncert. Nyní se mi zdá, že se to lepší a lidi to znovu láká zpět za živou hudbou.
Na kterém místě na světě by sis chtěl zahrát?
Dobrá, ale trošku zapeklitá otázka. Nejvíce asi záleží na hudební scéně, muzikantech a publiku. Nemyslím si, že by to byly Spojené státy, ačkoli odtud pochází většina špičkových muzikantů, americké publikum příliš nemusím. Jednou jsem hrál v Austrálii a musím říct, že jsem si to tam zamiloval, stejně tak Kanadu.
Například v Sofii nás přijali velice vřele a já miluji ten kontakt s publikem... Každý, kdo tam kdy hrál, mi básní o Japonsku a Koreji jako báječném místu ke hraní, ale tam jsem nikdy nebyl... V Německu však hraji rád, naše scéna funguje dobře, kluby mají dobrou úroveň, snad jen v publiku postrádám trošku víc toho nadšení.
S jakými (i nežijícími) muzikanty by sis chtěl zahrát?
Na prvním místě bych jmenoval rozhodně bubeníky, kteří jsou pro mě jako basistu nejdůležitější. Jen několik málo jmen: Dennis Chambers, Steve Gadd, David Garibaldi (Tower of Power), Ralf Gustke, Benny Greb, Zacki Tsoukas... Rád bych si zahrál s mistry jako Holly Cole, Joan Osbourne, Bobby Mc Ferrin, Rhiannon, Herbie Hancock... A s kapelami jako Led Zeppelin, Uriah Heep, Tribal Tech, Parliament, Nils Landgren0s Funk Unit... Byl by to dlouhý seznam.
Jaké by sis pořídil vybavení?
Jsem firemním hráčem Yamahy od svých dvaceti let. Nicméně jsem měl spousty drahých nástrojů od této firmy, přesto je mou hlavní kytarou Yamaha BB G5S za nějakých čtyři sta euro. Z nějakých důvodů na ni hraji nejvíc. Na fotce můžete vidět šestistrunnou Yamahu TRB2P, což je velice dobrý nástroj pro vyhrávání melodií a sólových partů. Vedle Yamah mám ještě prototyp BassLab, zelený nástroj Strata 2a (později nazývaný Status) a Schack Telecaster Bass. Občas si zahraji na kontrabas, ale příliš mi to nejde. To je jedna z dalších věcí, kterou bych chtěl zlepšit.
Na jaký nástroj tvoji rodiče chtěli, abys hrál, a proč sis vybral nástroj, na který hraješ?
Rodiče respektovali můj zájem o muziku, ačkoli samotné je hudba nezajímala. Když mi bylo deset, dostal jsem od našich trumpetu, na kterou jsem se učil až do svých třinácti. Poté, co jsem slyšel Deamons and Wizards s Garym Thainem na basu, bylo rozhodnuto. Naneštěstí Gary Thain zemřel o několik let později na předávkování. Ale můj cíl hrát na basu byl zakořeněn hluboko ve mně. Jen co jsem v osmnácti dostal řidičák, sedl jsem do auta a jel do Frankfurtu koupit basu - Höfner Violin Bass. A tak to všechno začalo.
Vedeš ke hraní svoje děti?
Nemám vlastní děti, ale dělám hodně pro děti v rámci svých worksopů, klinik a vyučování.
Cvičíš techniku, nebo jen hraješ a jamuješ?
Záleží na tom, v jakém jsem zrovna rozpoložení. Někdy necvičím i týden a jindy třeba několik hodin denně. Bohužel u mě není pravidlem, že když cvičím, tak se zlepšuji. Zlepšení po technické stránce se na mém hraní projeví většinou až po několika týdnech, kdy vůbec necvičím, ale jen zkouším a jamuji. I když zrovna cvičím, tak se současně věnuji "freestyle" hraní a často jamuji. Jakmile z toho vzejde něco zajímavého, cvičím to tak dlouho, dokud mi to neutkví v těle i mysli.
Jsi samouk?
Ano, jsem samouk. V době, když jsem vyrůstal, nebyl kolem nikdo, kdo by na basu učil. Tak jsem se to prostě musel naučit sám, což mělo jednu velkou výhodu: od začátku jsem si vytvářel svůj vlastní styl, samozřejmě pod vlivem nahrávek jako School Days od Stanleyho Clarka nebo Level 42. Nikdo mi neukázal jak na to, tak jsem míchal tyhle vlivy dohromady s mým vlastním stylem.
Velkou nevýhodou však bylo, že jsem často interpretoval to, co jsem slyšel svým autentickym - ale ne vždy konstruktivním - způsobem, a tím se do mého hraní dostávala spousta chyb.
