Když se mi náhodou podařilo potkat v Zádveřicích (maličká obec blízko Vizovic) kapelníka Fleretu Zdeňka Hrachového, požádal jsem ho o rozhovor s Jarmilou Šulákovou. Bylo mi velmi ochotně vyhověno. Kapelník Fleretu mi rozhovor nejen zprostředkoval, ale také mi byl průvodcem na cestě z Vizovic do Vsetína a nakonec se celého rozhovoru i účastnil a přispěl několika svými glosami a zasvěcenými komentáři.
Jistě každý ví, že první dáma valašského lidového, ale i folkrockového zpívání oslavila nedávno krásné kulatiny. Při této příležitosti jsem si dovolil spolu s ní tak trošku bilancovat, trošku zavzpomínat, ale také „enom tak pomuzigantsky povykládat“. Byl jsem velmi mile překvapen. Spolu s kapelníkem jsme byli přivítáni jak ztracení synové. Ve dveřích nám totiž bylo řečeno: „Na kafé už voda vře a klobásky budú hneď.“ A také při představování jsem hned věděl, na čem jsem. Na mé: „Dobrý den, já su Slovák,“ odpověděla: „Těší ňa, já su Valaška.“
Můžu říct, že jsem se setkal s velkou životní moudrostí, láskou k „rodnej valašskej krajině“, ale především jsem měl tu čest potkat dámu, která každé notě, kterou zazpívá, dává celé své srdce.
Jak jste se dostala k zpívání ve Fleretu?
J. Š.: Mám dojem, že na jedné z dobročinných akcí, kde jsem zpívala ve prospěch nadace Tomáše Bati, mě Zdeněk oslovil, jestli bych s nimi nechtěla zpívat. Já jsem je vůbec neznala a ani jsem netušila, co hrají za muziku. K jakékoliv spolupráci s nimi jsem zaujímala spíše zdrženlivý postoj. Takže než jsme se pořádně domluvili, tak nám do toho vstoupily naše další osobní aktivity a závazky a celá spolupráce jaksi vyšuměla do ztracena.
Z. H.: Počkej, to bylo jinak. My totiž máme dvě verze, ale nevíme, která je ta správná (smích). To bylo tak. Já jsem sedával na Kovárně ve zlínské hospůdce a vedle mě sedával jeden ze štamgastů, herec Lubor Tokoš. A jednou mi říká: „Jedu do Jasenné (kousek od Vizovic, pozn. red.) uvádět vánoční koncert cimbálové muziky Technik. Bude tam zpívat i Jarmila Šuláková. Nechceš se jet podívat se mnou?“ Jel jsem, vzal jsem tehdy dokonce i děti. Asi abych zapůsobil. Jarmilce jsem tehdy přivezl i naše, v té době první, CD Tož vitajte, ogaři!. Po trošce přemlouvání Jarmilka nakonec na spolupráci kývla, ale prý jen proto, že zjistila, že zpíváme valašsky. Jeden z našich spolupracovníků, Honza Mrlík, měl doma v té době písničku s názvem Doma najlepší, kterou jsem měl zpívat já. Tato písnička měla být součástí tehdy roztočeného CD Zafúkané. Řekl jsem mu, ať trošku upraví text a že to může zkusit nazpívat Jarmilka. Potřebné textové úpravy jsme provedli, Jarmilka si vzala demo nahrávku písničky i s upraveným textem k nastudování a po nějaké době jsme se sešli ve studiu. Jarmilka přišla, napoprvé to zkusila nahrát. Ivoš Viktorín, který to tehdy hudebně režíroval, se opřel a na Jarmilčino: „Mám ten mikrofon takto dobře?“ jenom zavolal: „Hotovo, lepší už to nikdy nebude.“ Tak začala naše spolupráce, která dnes trvá šestnáctým rokem.
Jak reagovalo publikum na toto nové spojení?
J. Š.: Tak na začátku jsme překvapili především tu starší generaci. Protože když jsme spolu začínali, tak si někdy i pořadatelé koncertu mysleli, že Fleret je cimbálová muzika. Takže potom i plakáty byly vyvedené v lidovém tónu.
Z. H.: Ano. Lidi dorazili na koncert a čekali nachystaný cimbál. Namísto cimbálu tam stály nasvícené bicí. My jsme místo v kroji nastoupili v kraťasech, a v ten moment bylo o srandu postaráno. Ale můžu říct, že jsem zažil i reakci jednoho fanouška z generace těch starších, který mi po koncertu potom řekl, že je rád, že konečně poznal a slyšel bigbít (smích). Ale nakonec jsme si publikum vychovali, protože na nás chodí i ti nejstarší, sedmdesátníci, a jsou spokojení.
A kdo je vaším miláčkem ve Fleretu?
J. Š: No, Fleret, to sú moje děti, no myslím aj vnuci
Vy pocházíte přímo ze Vsetína?
J. Š.: Ano já jsem se tady narodila.
Z. H.: Ano, ano, v takové pěkné hospůdce tady kousek (smích).
S jakým hudebním „tělesem“ se vám zpívá nejlíp? Preferujete cimbálovou muziku nebo například Fleret?
J. Š.: Nejraději hraji s dobrými muzikanty. Který je to žánr a jaká je to kapela, je mi jedno. V životě muzikanta se stane často, že kolegové na pódiu, jak se říká, se toho sotva drží.
Z. H.: Jakože jsou tak na šrot? (smích)
J. Š.: Ale Zdeňku! (smích). Prostě jen nejsou studovaní. Jsou to amatéři, kteří na svůj nástroj ovládají jen těch pár nenutnějších not. Ale když mají chuť, je všechno v nejlepším pořádku. A potom se dá zvládnout všechno.
Kdo je podle vás důležitější? Muzikant nebo doktor?
J. Š.: Jeden léčí duši a druhý tělo. Jeden bez druhého nemůžou být.
Hrála jste na nějaký hudební nástroj?
J. Š.: Ano hrála. Začínala jsem na klavír. Jenže doma jsme žádný klavír neměli. Takže jsem musela chodit přes celý Vsetín do evangelické presbyterny cvičit na klavír. Samozřejmě, že jsem to zvládla tak dvakrát, maximálně třikrát do týdne a potom už jsem šla přímo na hodinu. Takže pokroky v mé klavírní hře byly jen pozvolné.
A potom byly ještě nějaké další nástroje?
J. Š.: Potom už to byl především hlas. V sólovém zpěvu jsem nejspíš byla dobrá už na základní škole, protože naše paní učitelka mě vodila ze třídy do třídy, a dokonce mě vzala i do chlapecké třídy. Za nás totiž byly ještě třídy dívčí a chlapecké. Kluci na mě potom byli zlí, že jsem jim zpívala. Po škole si na mě počkali a pořádně mi nabili. To byl jeden z mých prvních honorářů (smích). Na druhém stupni jsem už zpívala ve sboru. Potom co jsme ukončili základní školu, nás z celého sboru asi čtyřiceti pěti děvčat zůstalo jen pět. Říkali jsme si Dívčí pětka a zpívali jsme na akcích všeho druhu. Když jsem nastoupila do učení na švadlenku, tak jsem zpívala v trampské skupině Bobříci. Tam zpívalo pět kluků a čtyři děvčata. Pak už jsem postupně začala zpívat s cimbálovými muzikami. Nejprve s Michálkovou muzikou, posléze se Vsacanem, Jasénkou, Kyčerou nebo cimbálovou muzikou Jana Rokyty. Potom ale přišla nabídka, která se lišila od zpívání s malým obsazením cimbálovky. Byla to nabídka od souboru BROLN (Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů). To bylo úplně jiné zpívání. Tam byli i tanečníci, kterých bylo asi deset párů, a až třicet pět muzikantů. V roce 1955 jsem s nimi zpívala na soutěži ve Varšavě, tam jsem získala třetí cenu, a následně v Moskvě, kde jsem obsadila druhé místo v konkurenci asi čtyř stovek zpěváků a zpěvaček z celé Evropy. Se souborem BROLN jsem navštívila snad všechny země Evropy. Byli jsme třeba v Anglii i v Holandsku. Tam jsme byli několikrát. V roce 1950 jsem v něm tedy začínala, ale také jsem nastoupila tady ve Vsetíně jako prodavačka v prodejně Supraphonu. Tam jsem vydržela třicet pět let.
Se souborem BROLN jste navštívila i zem za „velkou louží“?
J. Š.: Ano. Tam to pro nás bylo velice zajímavé. Tam nebyl pro nás ani hrnek vody zadarmo. Tam jsme měli jedno teplé jídlo denně a hotovo. Tady přeci jen člověka při hraní alespoň něčím pohostí. V Americe jsme se ničeho takového nedočkali. Všechno jsme si museli financovat.
Vlivem své práce (prodej gramodesek) jste jistě poslouchala i jiné žánry?
J. Š.: Ano.
Koho preferujete? Například z klasiků?
J. Š.: Beethovena. Z našich potom Dvořáka a Smetanu.
Z. H.: A co Janáček?
J. Š.: Na toho jsem si nějak nemohla zvyknout.
Ale přeci to je skoro náš autor! Z Hukvald.
J. Š.: Abych pravdu řekla, přicházím mu na chuť až teď, kdy se mi zdá, že v jeho tvorbě slyším „tu našu pěknú krajinu“. Ptáčky zpívat, vodu zurčet.
Jak se vám líbí dechovka? Ta má přeci k cimbálovce nejblíže?
J. Š.: Tu moc nemusím. Přijde mi taková jednoduchá.
Jak je to dnes u vás s trémou? Ještě bývá?
J. Š.: Jen někdy, když si nejsem například jistá textem. Ale jinak na ni nijak netrpím.
Tak přeci nějaké drobnosti typu zapomenutý text si můžete dovolit, ne?
J. Š.: Člověk si nikdy nic nesmí dovolit. To by lidi ošidil. Ale když jste zmínil tu trému. Nejvíc mě asi znervózní, když je „zatměné“ publikum. Já se ráda dívám na reakce lidí. I když někdy samozřejmě není o co stát, protože jak praví zákon schválnosti, v první řadě buď sedí „najvětší papaláši a lebo najvětší kakabus a ten potom celý konzert na tebe hledí jak koza z chlévka“. To se potom honem dívám do dalších řad na slušné lidi.
Takže kontakt s publikem je pro vás zcela prioritní?
J. Š: Ano. Samozřejmě. Musím vždycky znát reakci lidí na naši muziku. Vždycky si před vstupem na jeviště řeknu: „Já su tu pro vás a vy jste tu pro mňa a vzájemně si budeme dělat velikú radosť.“
Rozezpíváte se, než jdete na jeviště?
J. Š: Ne. Proč?
Z.H.: Počkej, to ti musím vysvětlit. Jarmilka ten hlas, tak jak ho má, tak ho od pána Boha. Takže takové zbytečnosti jako rozezpívání nepoužívá (smích). To vím, protože jsem byl u toho, když jsme na jednom koncertě hráli s nejmenovanou popovou divou a ona se před tím, než vstoupila na jeviště, rozezpívávala v zákulisí. Když odešla, tak se Jarmilka ke mně naklonila a zeptala mě: „Co to tá děvčica tady dělala?“ Začal jsem se smát a řekl jsem jen, že si musela posadit hlas. Jarmilka jen suše reagovala: „To šak buď to tam je, nebo není.“
Jak se vám zpívá před publikem, které není úplně zcela naladěno na vaši notu?
Z.H.: Máš na mysli třeba ty „černokněžníky“ na Masters ve Vizovicích?
Ano.
Z.H.: To si myslím, je nejen pro Fleret, ale i pro Jarmilku fantastické publikum.
Proč?
Z. H.: No, protože na rockových festivalech jsou strašně pěkné baby. Fantastické (smích). My vždycky obdivujeme, jak ti potetovaní, pokérovaní rockeři začnou vždycky na tu naši muziku „hrozit“. My na takových akcích hrajeme vždycky velmi brzy, takže většinou začínáme pro prázdnou plochu, ale potom už je to jeden kotel.
J. Š.: Oni jsou vděčné publikum.
Podle všeho tedy máte k mladé generaci příznivý vztah?
J. Š.: Ano to mám, Především z těch, kteří dělají muziku. Muziku jakéhokoliv žánru.
Je podle vás současný český posluchač náročný? Především hudebně náročný?
J. Š.: Myslím si, že ano. Kdybych měla srovnat třeba s Holanďany nebo s Němci. My když jsme tam byli s kapelou BROLN, tak Holanďané z nás byli tak nadšení, že i když už jsme seděli v autobuse a pokračovali v turné, tak ještě za námi jeli kus na kole a doprovázeli nás pomalu do dalšího města. Prostě si myslím, že česky posluchač je dost náročný na to, co poslouchá.
Z. H.: My jsme tohle zažili ve Francii. Oni tu svou muziku mají dost jednotvárnou. Když jsme to poslouchali, tak jsme večer mysleli, že se z toho pomalu zblázníme.
Jakou další muziku preferujete mimo svůj žánr?
J. Š.: Mám ráda Edith Piaf nebo Ellu Fitzeraldovou. Tu mám skutečně ráda. Jediné, co si skutečně neposlechnu je dechovka. Ta je pro mě skutečně jednoduchá. Ty dvojhlasy, ta skladba, to je pro mě prostě příliš jednoduché.
Co Vás čeká v nejbližší době?
J. Š: Moc pěkná událost. Pořádáme spolu s dalším lidovým zpěvákem Josefem Lažou koncert, kde já oslavím svou osmdesátku a Josef Laža sedmdesátku. Takže koncert na rodném poli, tady ve Vsetíně. Už se těším.
