Femi Temowo - pokračování rozhovoru - Kořeny svobody

Femi Temowo - pokračování rozhovoru - Kořeny svobody
Femi Temowo - pokračování rozhovoru - Kořeny svobody

Pozitivně naladěný a velmi kultivovaný ve svém projevu britský umělec nigerijského původu Femi Temowo objevil svou lásku ke kytaře v poměrně pozdním věku sedmnácti let. Jeho fascinace tímto nástrojem a jasná umělecká vize jej však rychle poháněli dál. Ani ne za pět let se Femi dostal na hudební akademii. Časem dozrál do hráče se specifickým stylem, kterým upoutal i dnes již zesnulou zpěvačku Amy Winehouse. Byl roky jejím kapelníkem. Začal přitom skládat také vlastní hudbu, do jejíhož aranžmá dokázal originálním způsobem zakomponovat jorubské rytmy a složit hold tradicím národa, ze kterého sám pochází. Pro to všechno i pro úžasnou atmosféru svých koncertů je Femi Temowo dnes vítaným hostem v evropských klubech. V polovině září zavítal i na pětidenní turné do České republiky. Nadšen pěkným intimním prostředím klubu Reduta, které mu mělo umožnit bezprostřední kontakt s publikem, se tak kytarista ochotně nechal před svým pražským koncertem vyzpovídat časopisem Muzikus.

 

První část rozhovoru si můžete přečíst v aktuálním čísle Muzikusu 1/2014.

 

V loňském roce jsi dostal nominaci na Best Jazz Act MOBO Award. V rámci formací, se kterými jsi pracoval, se toto ocenění k tobě v minulosti skutečně i dostalo.

Ano, hrával jsem se Soweto Kinchem a s ním jsem zažil vícekrát různá ocenění a nominace, jelikož některé byly přisouzeny celé jeho kapele. Lidé si mě dnes s těmito cenami spojují, i když jsem se autorsky na ničem z toho nepodílel - hráli jsme pouze Sowetovu hudbu.

 

Ano, dočetla jsem se, že se ti s ním dostalo různých poct, třeba v podobě ceny BBC Jazz Award nebo také nominace na Mercury Music Prize, apod. Domníváš se, že podobná ocenění skutečně otevírají umělcům nové dveře, že si jich pak spíše všimnou lidé z branže i publikum?

To rozhodně, čistě po stránce byznysu je to dobrá věc. Pravda je, že většina lidí, která se pohybuje v hudebním průmyslu, nemá na to, aby sama zhodnotila, kdo je a kdo není dobrý muzikant. Potřebují, aby někdo jiný za ně usoudil, kdo stojí za pozornost. Takže ceny a ankety popularity jim ukazují, kdo je v oblibě, o koho je v současnosti zájem. To je pak důvod, že si tě někdo pozve, aby sis zahrál v jeho klubu nebo na festivalu. Avšak ceny z tebe lepšího muzikanta neudělají. A přinejmenším za sebe mohu říct, že ani nemohou změnit způsob, jak tvořím hudbu.

 

Mimochodem, je cena MOBO skutečně určena pouze černošským muzikantům nebo muzikantům, v jejichž tvorbě je určitý odkaz k africkým kořenům? Vím, že kolem tohoto ocenění vznikla jakási diskuse o tom, zda není rasistické. Byla podobná obvinění vůbec oprávněná?

MOBO je akronym pro Music of Black Origin. Cena tedy není určena pouze pro černošské muzikanty, ale skutečně může být přisouzena každému, kdo dělá hudbu černošského původu. Pravda je, že o naprosté většině populární hudby v dnešní době můžeme tvrdit, že je černošského původu, když začneme bluesem, rockem, gospelem, jazzem... Samozřejmě jsou výjimky jako je hudba ovlivněná folkem. Třeba ve slovenském folku černošské prvky nenajdeme. Zato většina té nejpopulárnější, nejkomerčnější hudby v sobě černé kořeny rozhodně má. Takže na MOBO byla v řadě kategorii nominovaná a získala cenu za Nejlepšího nováčka popová hvězda Rita Ora, která je původem z Kosova. Její hudba je takovým elektronickým dance popem a jen v jisté rovině nese v sobě něco z R&B. Takže v jejím případě kořeny černošské hudby ani nejsou příliš patrné. Navíc, jak jsem již naznačil, její původ je čistě evropský.  

Femi Temowo - pokračování rozhovoru - Kořeny svobody
Femi Temowo - pokračování rozhovoru - Kořeny svobody

Pomáhá ti zkoumání tvých kořenů také v osobní rovině?

Rozhodně. Když jsem ve svých deseti letech přijel za otcem a jeho rodinou do Anglie, anglicky jsem téměř nemluvil. Musel jsem se také aklimatizovat, zvyknout si na anglickou kulturu. Trvalo mi dlouho, než jsem dospěl k fázi, kdy jsem jí skutečně začal rozumět. Asi před deseti lety jsem si pak začal uvědomovat, že potřebuji začít znovu objevovat svou původní kulturu. Ta nezmizela, zůstala součástí mě, jen jsem již příliš dlouho Britem. Každopádně, myslím, že se mi časem podařilo najít střední cestu. Učinil jsem to skrze hudbu, což mi přišlo nejpřirozenější.

Mí rodiče si doma vždycky pouštěli nigerijskou hudbu, ale nikdy dříve jsem ji neposlouchal z pohledu muzikanta. Zkoumal jsem ji. Také jsem se začal opět snažit mluvit jorubsky. Je to sice má mateřština, ale bylo období, kdy jsem touto řečí nemluvil snad patnáct, možná i dvacet let. Tehdy mi přišlo, že jsem objevil určitou ztracenou část sebe sama. Možná to je důvod, proč nyní píšu všechny své písně v jorubštině.

 

Tvé druhé album „Orin Meta“ čerpá z jorubské folkové tradice. O čem se v příbězích, které přebíráš, vypráví? A bývají v originálu tyto příběhy také zpívány?

Ano, mnoho z nich je vyprávěno formou písně. Existuje například příběh o želvě, která se rozhodne podvést ostatní zástupce království zvířat, aby snědla sama veškerou potravu  - ýelvy vždy představují takové ty záludné postavy. Stane se to, že zemře jiná želva z její rodiny a začne sestupovat každou noc z nebe a nosit ji jídlo, o které se ona nechce podělit s dalšími zvířaty. A tak vše rychle v noci sní a jde si opět lehnout.

 

Všichni se pak diví, jak to, že její tvář je tak svěží a plná, zatímco všichni ostatní jsou vyhublí. Želva si začne vymýšlet, že neví, jak se to děje. Vykládá, jak měla pěkné sny, z kterých vždy načerpá energii. Jednou však jedno ze zvířat zůstane v noci vzhůru. Sleduje ji a objeví její zdroj potravy. Nakonec vše skončí tak, že je vyhnána z království zvířat proto, že se nechce dělit s ostatními.

 

Samozřejmě, ve zvířatech všichni vidíme lidské vlastnosti. Jsou tu různé příběhy, které líčí želvu jako sobeckou, psa jako nejhloupější zvíře, které se nechává želvou využívat, atd. Každé vyprávění je přitom doprovázeno odlišnou melodií.

Femi Temowo - pokračování rozhovoru - Kořeny svobody
Femi Temowo - pokračování rozhovoru - Kořeny svobody

Víš o tom, že by někteří Jorubové sledovali tvou kariéru?

Ano, vím třeba o dalších, kteří žijí mimo Nigérii a sami také skládají hudbu. Mnoho lidí mi již řeklo, jak moc je na mě pyšno - asi protože jim mé písně přijdou jako pozitivnější forma, jak prezentovat nigerijskou, jorubskou kulturu. Takže někteří chodí na mé koncerty, někteří mi jednou za čas pošlou zprávu.

 

Prý jsi krátce experimentoval s rapem?

(smích) Když mi bylo tak patnáct, rozhodl jsem se, že se připojím k rapové kapele ve škole. Soutěžili jsme mezi sebou, kdo přijde s lepším rýmem. Přišlo mi to dobré, až do okamžiku, kdy jsem nahrál něco pro rádiovou hiphopovou show, která běžela v pátek večer. Tak jsem si nahrál pár taktů z tohoto pořadu a zavolal dva kamarády ze sousedství a říkal jim, že jim chci něco zarapovat, ať mi řeknou, jestli se jim to líbí. A oni se začali šíleně smát! Cítil jsem se tak hrozně, že jsem toho okamžitě nechal. Krátce poté jsem objevil kytaru, což bylo něco zcela jiného. Měl jsem opravdu mimořádně krátkou kariéru rappera. (smích)

 

K jazzu je to tedy velký skok. Chápala bych ho spíše od rockové hudby. Já jsem se třeba o jazz začala zajímat přes progresivní rockové a metalové kapely, které používají mnoho jazzových prvků.

To se stává mnohým lidem. Velká část mých studentů v Londýně vyšla z rocku a metalu. Mnoho z nich se do tří let zcela zblázní do jazzu, world music, apod. Uvědomuji si, jak je vše propojeno a jak důležitá tato propojení jsou. Když je člověk schopen akceptovat něco nového a umí si vážit i věcí odlišných od toho, na co je zvyklý, svědčí to o jeho vyzrálosti. Je důležité pochopit, že vše vychází ze společných kořenů. Všechno je o dvanácti notách. Odlišné je jen jejich uspořádání.

 

Učíš tedy hru na kytaru?

Ano, mám pár studentů. Učím jednou dvakrát týdně a velice mě to obohacuje. Učit někoho je vlastně tou nejlepší cestou, jak se sám naučit něco nového. Nové věci, na které jsem v hudbě v posledních šesti sedmi letech přišel, vzešly právě z učení. Také velká část mých skladeb v posledních letech vznikla z příkladů, které jsem dával studentům. Takže odměn za učení někoho je mnohem víc než jen peníze.

 

Studoval jsi na Leeds College of Music a na univerzitě v Middlessexu. Tví učitelé byli muzikanti, tví kolegové určitě také sami založili kapely nebo se někteří z nich dostali k dobré práci. Jak moc ti sociální kontakty z vysoké školy byly užitečné? Podařilo se ti dostat se ke správným lidem pro tvou další kariéru?

Ne tak úplně. Spíše jsem se dal dohromady s mladými muzikanty, kteří byli stejně dychtiví jako já. To je úžasná věc, protože takoví lidé tě vždy motivují. Ale že bych se na škole dostal ke kontaktům se správnými lidmi pro moji další kariéru, to ani ne. Ani to není účelem školy. Seznámil jsem se ovšem s lidmi, kteří si mě pak zvali na některé svoje koncerty a tím jsem se skutečně dostal do povědomí dalších lidí z hudebního světa nebo jsem jim byl i představen. Především ti však škola dává k dispozici tři roky, kdy můžeš pořád jen hrát, aniž bys přemýšlela o placení daní či jakýchkoliv jiných poplatků.

Femi Temowo - pokračování rozhovoru - Kořeny svobody
Femi Temowo - pokračování rozhovoru - Kořeny svobody

Naučil ses zvládat spoustu věcí kolem hudby, počínaje tvůrčí stránkou přes aranžmá, mix a producentskou činnost až po organizaci byznysu. Máš dokonce své vlastní malé nezávislé vydavatelství FemiTone Records, skrze které vyšlo již tvé první album „Quiet Storm“ (2006). Je to tvá volba dělat si všechno sám nebo jsi byl k tomu nucen tlakem okolností?

Již v době, kdy jsem začal hrát hudbu, žil jsem s vizí, že ze mne bude umělec. Chtěl jsem sám psát, nahrávat i produkovat svou vlastní hudbu. A když jsem hrál s tolika různými lidmi, nasbíral jsem obrovské zkušenosti a informace, které jsem pak chtěl využít ve své vlastní tvorbě. Když jsem začal pracovat na svém prvním albu, jednoduše jsem do toho šel a vůbec jsem nepřemýšlel, jakým způsobem bude vydáno. Jen jsem chtěl ze sebe dostat hudbu, kterou jsem žil. Procházel jsem právě obdobím, kdy se v mém životě odehrávaly četné změny - a já je prožíval i v tvůrčí rovině.

 

Když najednou deska byla hotová, nebylo, jak ji vydat. Kontaktoval jsem několik jazzových vydavatelství, ale nejevila zájem, protože v tu dobu jsem nebyl známý jako samostatný umělec. Znali mě jen jako doprovodného muzikanta, který hrál s některým velkými osobnostmi. Nezbylo mi nic jiného, než si založit vlastní vydavatelství. Bylo to na začátku roku 2006. V dnešním moderním světě, kdy díky internetu je mnoho věcí přístupnějších, než kdy dříve, to nebylo nic nemožného. Pustil jsem se do průzkumu, jak fungují vydavatelství. Získal jsem kontakt na digitálního distributora, který má sídlo v New Yorku a vlastně dodnes patří k největším digitálním distributorům. Tak jsem jim poslal album a oni odpověděli, že by jej rádi vydali online.

 

Poté jsem jakožto label, kterému jsem mezitím dal jméno FemitTone Music, ve Velké Británii podepsal smlouvu s různými organizacemi na ochranu autorských práv jako PPL (Phonographic Performance Limited), PRS (Performing Right Society), apod. Ještě jsem ani netušil, co to všechno bude obnášet, ale říkal jsem si, že první desku vydám pod ním a pak se uvidí. Časem jsem zjistil, že jsem tím jedině získal, protože tím pádem vlastním svoji hudbu. Neříkám, že bych nechtěl podepsat smlouvu s velkým labelem - udělal bych to rád, pokud mi budou vyhovovat jeho podmínky. Přijde mi důležité pracovat s dalšími lidmi, protože se člověk tímto učí. Ale zrovna teď tu není mnoho lidí, kteří by mi říkalo to, co bych chtěl slyšet.

 

Vydáváš prostřednictvím FemiTone pouze své desky?

Zatím ano. Nejsem žádný vydavatel. Label jsem skutečně založil pouze z nutnosti. Kdyby někdo měl dost odvahy vydat svoji desku prostřednictvím mého labelu (smích), udělám to velmi rád.

 

Co skutečně dělám je, že produkuji desky jiných umělců. Teď zrovna produkuji nahrávku slovinské umělkyně Nany Milćinski, což je vnučka významného slovinského básníka Franeho Milćinského. Všechny texty v jejich písních jsou vlastně jeho poezie. Takže dělám aranžmá a produkci jejího nového alba. Pracuji hodně na podobných záležitostech.

 

První část rozhovoru si můžete přečíst v aktuálním čísle Muzikusu 1/2014.

Psáno pro časopis Muzikus