Femi Temowo - Kořeny svobody

Jedna z osobností, které si vloni téměř sáhly na cenu MOBO (Music of Black Origin) v kategorii Best Jazz Act, muzikant, který roky byl pravou rukou britské zpěvačky Amy Winehouse, zavítal v polovině září na kratší turné po České republice. Vedle vystoupení v Praze a Brně či na festivalu Cool v plotě v Písku britský kytarista nigerijského původu Femi Temowo nepohrdl ani pozváním zahrát si v menších obcích, Černošicích a Kopřivnici. Všude fascinoval svou skromností a bezprostředností, ale i schopností se rychle sehrát s místními muzikanty a pracovat při každém vystoupení s pozměněnou sestavou. O cestě k dnešnímu hráčskému mistrovství, úskalích hudební dráhy, životě a kultuře, které formovaly jeho uměleckou tvář, byla příležitost pobavit se před Femiho koncertem v pražské Redutě.

Ve své hudbě se hlásíš k vlastním nigerijským kořenům. Čerpáš inspiraci z jorubské kultury. Co je vlastně pro ni typické a které její specifické prvky užíváš ve své tvorbě?

Jorubská hudba těží z hluboké historie bubnování. Je známá naše staletá tradice mluvicích bubnů, která se vždy předávala od otce na syna. Bývalo to tak, že člověk se musel narodit do rodiny, ve které se na tento nástroj hrálo. Dnes už je společnost otevřenější. Jsou i výborní hráči, kteří z takové rodiny nepocházejí. Existují i další místa, kde se na mluvící bubny hraje, ovšem jinačím způsobem, než to dělají Jorubové. Čím víc bys tu hudbu poslouchala, tím víc by ti bylo pro tebe zřejmé, z které části Afriky pochází.

V samotných písních se vyprávějí velké příběhy, v nichž se hodně využívají alegorie z říše zvířat.

Těm ovšem většina posluchačů nemá šanci porozumět, neb zpíváš v jorubštině.

Samozřejmě, příběh posluchačům zpravidla uniká. Líbí se jim však energie. Někteří se mě ptají, o čem zpívám. Pokouším se jim pak písně přeložit. Když jsem na pódiu, představuji jednotlivé písně, takže i když nerozumějí textu, cítí emocí a chápou ji, protože je jim jasný kontext.

Zůstaly v tobě tak dlouho živé příběhy, které jsi jako dítě poslouchal od své babičky, nebo jsi je znovu objevil až později tím, že jsi se začal zajímat o své kořeny?

Narodil jsem se a do deseti let vyrůstal v Nigérii. Trávil jsem čas s dětmi ze sousedství. Bylo nás mnoho. K večeru jsme bývali u domu mé babičky a starší děti vyprávěly příběhy těm mladším. Také dospělí s námi vysedávali a vyprávěli nám. Dnes se vracím k těmto příběhům a uvědomuji si, že jsou vlastně metaforami života. Uvažuji nad tím, jakým způsobem souvisejí s mým dnešním životem, který je zcela odlišný. A jelikož jsem muzikant, je pro mě tou nejpřirozenější věcí pokoušet se své emoce s tímto vším související „překládat“ do jazyka hudby.

Tvá v pořadí třetí sólová deska nese pracovní název There Is a Country a opět v ní budeš pojednávat o Nigérii. Jen ses od lidové slovesnosti posunul k tématu občanské války.

Stále mám hodně co říct o svém vztahu ke své vlasti, o svých jorubských kořenech. Můj otec v této válce bojoval a vyprávěl mi mnoho příběhů, které mě však dlouho nedokázaly oslovit. Před nedávnem jsem si pak přečetl knihu nigerijského spisovatele Chinuye Achebeho s názvem There was a Country. Způsob, jak prezentoval svůj pohled a své zkušenosti, mne hluboce zasáhl. Začal jsem uvažovat nad příběhy všech těchto lidí a snažil si představit si, jak bych se cítil na jejich místě - třeba na místě mého otce. Byl to sedmnáctiletý kluk, který pobíhal v buši se zbraní a zabíjet lidi, kteří vypadali stejně jako on a měli stejný strach jako on. Uvědomil jsem si také, že nikdo nechce mluvit o válce a každý se tváří, jakoby se všechno nikdy nepřihodilo - obzvláště starší lidé.

Všechny tyto úvahy mi posloužily jako umělecká trampolína. Já vždycky potřebuji tvořit hudbu v rámci jakéhosi konceptu. Nebaví mě samoúčelné psaní - přijde mi, že už tak je ho ve světě až příliš. Věřím, že když si lidé poslechnou album a přečtou texty, získají jiný pohled, nebo přinejmenším budou přemýšlet nad tím, co znamená být ve válce - ani ne ve skutečné s tanky a bombami, ale třeba i pouze mezi dvěma lidmi. Přál bych si, aby se zamyslet, odkud tato energie konfliktu přichází.

Hraješ již nové skladby na koncertech?

Ano, tak jednu dvě - a většinou sám bez doprovodu, protože jsem se ještě nerozhodl, jak budou znít s kapelou. Zatím se se skladbami teprve sžívám. Také je pořád mění... Tím sám sobě ujasňuji koncept, ještě než se pustím do nahrávání.

Jak jsi vůbec daleko s prací?

Album je hotové asi ze sedmdesáti procent. Je téměř celé napsané. Zbývá mi dodělat aranžmá a podobné věci, řeším, s kým bych desku nejraději nahrál a ve kterém studiu... To je ta příjemnější část. Horší jsou peníze, a ty jsou nejdůležitější - tedy hned po napsání materiálu.

Měl jsi právě dosti skromný rozpočet pro své první album Quiet Storm (2006). S Orin Meta (2011) se ti dostalo jisté finanční podpory. Jaká je situace nyní?

V případě Quiet Storm byl rozpočet opravdu hodně skromný. Najal jsem studio na pouhý jediný den. Album jsem nahrál s muzikanty, kteří jsou mými kamarády, a ti do toho šli za velmi nízký honorář. Během jednoho dne jsem s nimi natočil devět skladeb. Další dvě jsem nahrál sám doma. Ani jsem neměl na zvukaře, aby mi desku smíchal. Musel jsem to udělat sám, což mi zabralo mnoho času. Naučil jsem se však toho tolik, že mě dnes lidé žádají, abych míchal jejich alba.

Na druhé album jsem dostal podporu od jedné britské organizace, která mi dala polovinu potřebných peněz na nahrávání alba. Já musel sehnat další půlku.

O chystaném novém albu mám odvážné představy a mám s ním velké plány. Snažím se sehnat kolem třiceti tisíc liber, což je mnoho peněz, ale na to, abych udělal album tak, jak chci, a mohl pracovat s muzikanty, se kterými chci, jsou nezbytné. Také chci část alba pořídit v New Yorku a část v Londýně. Ta částka by zahrnovala také marketing a další obchodní záležitosti.

Ty se vlastně snažíš zajistit si prostředky na novou desku tím, že ji prodáváš předem. Před lety na tento způsob financování svých desek přišla kapela Marillion. Ti ale již dávno měli solidní fanouškovskou základnu.

Předprodej právě není moc úspěšný. Myslím si, že je to dáno tím, že žijeme v době, kdy jsou lidé velmi opatrní, mají-li za něco utratit peníze. Může to fungovat buď v případě, že jsi již dobře známý, anebo to, co děláš, zaplňuje jistou mezeru na trhu, o kterou je právě zájem. Jelikož nejsem dostatečně známý a to, co dělám, není zrovna komerční, zdá se, že jsem si zvolil dost těžkou cestu. Spíše mohu doufat leda v podporu některé soukromé nadace.

Zatím musím budovat svoji fanouškovskou základnu. Jde to velice pomalu, ale už vidím první výsledky. Jsem třeba nesmírně šťastný, že mám příležitost hrát hned několik koncertů v České republice. A pokaždé, když hraji, se snažím vytvořit spojení s lidmi, protože to je cesta, jak růst. Když vytvoříš spojení a pustíš se příště do práce, ti lidé chtějí být součástí tvého projektu. Třeba již u příštího alba bude předprodej fungovat.

Podnikáš některá turné sám a vystupuješ pak s místními muzikanty. Jak si vůbec vybíráš lidi, se kterými spolupracuješ? Vidím, že pro tebe není podmínkou hrát s lidmi se shodnými kulturními kořeny.

Vybírám si lidi, u nichž se mi líbí jejich hudební cítění. Většinou jsou zároveň mými přáteli, což hudbě velice prospívá. Základem mé hudby je jazz, ale využívám také značné množství prvků z jorubské hudby, proto potřebuji pracovat s lidmi, kteří jsou dostatečně otevřeni, aby tyto prvky mohli pochopit. Je tedy jedno, odkud pocházejí, pokud jsou ochotní pracovat s něčím novým, na co nejsou zvyklí. Volím si lidi, kteří hrají jazz, ale mají také silné kořeny i v jiných stylech, protože hudba je pro mě jako jazyk - a čím více jazyků umíš, tím snadnější je naučit se další jazyk, navíc si každého jazyku vážíš. Jinými slovy, rád hrají s lidmi, kteří jsou... všestranní.

Říká se, že jazzoví muzikanti bývají otevření.

Není to tak úplně pravda. Jazz je obrovským světem, přesto je mnoho takových, kteří zdaleka nejsou tak svobodomyslní, jak se tváří. Co nyní řeknu, se asi nebude líbit průměrným Američanům, ale oni jsou těmi nejhoršími cestovateli, protože ve své zemi již všechno mají. Stejné je to s jazzovými muzikanty - oni také mají v jazzové hudbě naprosto všechno. Proto mnoho jazzových muzikantů vůbec neopouští jazz. Ale jazz se stává stále univerzálnější hudbou a bere si prvky odevšad. Člověk proto musí zkoušet věci z jiných světů, i kdyby se mu do toho nijak zvlášť nechtělo - už proto, aby jeho hudba zůstala aktuální a svěží.

Údajně jsi původně nechtěl být muzikantem. Jaký byl tvůj profesní sen?

Když jsem byl malý kluk a táta se mě ptal, co bych chtěl dělat, vždycky jsem odpovídal, že chci být inženýrem. Chtěl jsem stavět mosty. Byl jsem jimi fascinován. Když jsem pak šel do školy, začaly mě bavit další věci - třeba angličtina, a to konkrétně z umělecké perspektivy, tedy jako jazyk umělců. Zajímala mě poezie i próza. Zkoušel jsem sám psát. Věnoval jsem angličtině obrovskou pozornost, také jsem z angličtiny a anglické literatury míval samé jedničky. Když jsem pak ve svých šestnácti letech dokončil střední školu a objevil kytaru, přišlo mi, že mezi jazykem a hudbou existuje propojení. Plány na studium inženýrství šly stranou. Nicméně dodnes vstávám ráno, jdu k řece a procházím klidně i pět mostů. Každý je jiný a já jsem fascinován každým z nich. Udivují mě jejich tvary. Přemýšlím pořád o tom, jakým způsobem byly stavěny. Řekl bych, že nakonec stavím jiné mosty - hudební.

Tvá nevlastní matka má zásluhu na tom, že je dnes z tebe muzikant. Prý tě odvedla do kostelního sboru zívat gospel. Tudy pak cesta vedla ke kytaře.

Ano, vzala mě do místního kostela, ve kterém se scházejí lidé z Nigérie a hrají hudbu. Když jsem byl mladší, měl jsem trochu problémy ve škole. Doma jsem také trochu zlobil. A největší potíže se mnou byly v pátek a v sobotu. Tak v sobotu ona chodila zpívat do sboru, a aby mě měla pod dohledem, brávala mě s sebou. Původně jsem tam nechtěl chodit, ale byly tam dvě mladší děti. Jedno z nich se mě jednou zeptalo, jestli nechci, aby mi půjčilo svou kytaru. Ukázalo mi pár akordů a já byl fascinován. Možná kdybych nebyl donucen chodit do kostelního sboru, měly by se dnes věci úplně jinak.

Většina muzikantů začíná hrát v mnohem mladším věku. Tobě bylo sedmnáct. Aby ses vypracoval v krátkém čase a dostal se i na hudební akademii, buď musíš mít mimořádný talent, anebo jsi musel hodně tvrdě cvičit.

Talent mi přijde nadhodnocovaný. Je důležitý, ale stejně je všechno otázka i tvrdé dřiny a vůli neustále se rozvíjet. Mně se kytara tak zalíbila, že jsem jednoduše celý den jen hrál. A prvních pět šest let každý, kdo mě znal, si myslel, že jsem se úplně zbláznil. Pro mě to byl nádherný nový svět. Měl jsem pocit, že je tu něco, co je jen moje a nikdo mi to nemůže vzít. Dnes cvičím dál a potěšení, které ze hry cítím, je pořád stejné. Baví mě neustále objevovat něco nového o nástroji a o hudbě.

Šel jsi studovat na Leeds College of Music. Pak jsi ještě další rok studoval na univerzitě v Middleessexu. Co jsi od školy očekával?

Šel jsem především proto, abych uspokojil svoji rodinu. Když jsem se rozhodl být hudebníkem, velice jsem ji tím zneklidnil. Pro africkou rodinu je nesmírně důležité, aby jejich dítě mělo dobré formální vzdělání. Také jsem potřeboval ospravedlnit to, že jsem čtyři roky nedělal nic jiného, než že jsem celý den seděl a hrál. Chtěl jsem rodičům dokázat, že to myslím vážně.

Je přece mnoho muzikantů, kteří zdaleka nemají tak vysoké hudební vzdělání jako ty.

Ano, je mnoho muzikantů, kteří nemají formální hudební vzdělání, a stejně patří k nejlepším hudebníkům na této planetě. To jde, pokud jsi naprosto odevzdána tomu, co děláš.

Já jsem nakonec nesmírně ocenil, jak moc mě škola obohacuje. Měl jsem učitele, kteří sami byli aktivními muzikanti. Bylo hezké vidět lidi, kteří se hudbou skutečně živí. Byl to dobrý příklad, že je to skutečně možné. Cenné bylo studovat kompozici i práci jiných muzikantů, kteří tu byli mnohem dříve. To ti ukazuje, čeho všechno je skutečně možné dosáhnout.

Je také důležité umět hudbu číst, protože to ti umožňuje komunikovat snadněji s různými typy muzikantů. Hraji třeba s muzikanty, kteří nemají hudební vzdělání, a přesto hrají fantasticky podle sluchu, ale nedokážou vše, protože jim k tomu chybí patřičné schopnosti. Já si zas připadám, že mám to nejlepší z obou světů, protože jsem s hudbou začal v kostele, kde vlastně hudbu hraješ a zpíváš pouze dle sluchu. Mám ale i vzdělání, které mi umožňuje pracovat i se vzdělanými muzikanty.

Hrál jsi s různými osobnostmi hudebního světa, doprovázel je. Kdo z nich byl pro tebe nejdůležitější?

Nejúžasnější z hlediska uměleckého nepochybně bylo hrát s Georgem Bensonem, protože když jsem vyrůstal a učil jsem se na kytaru hrát, hodně jsem jeho hudbu poslouchal - a už tím jsem se toho o kytaře hodně naučil.

Z hlediska budování kariéry nepochybně byl pro mě nejcennější čas strávený s Amy Winehouse. Začal jsem s ní hrát v době, kdy její kariéra prudce stoupala. Tím jsem se dostal do povědomí lidí všude na světě a ve všech vrstvách hudebního průmyslu. Upoutal jsem pozornost i posluchačů komerčnější hudby. Hodně jsem toho s ní procestoval. Byl jsem jejím kapelníkem, takže spoustu cest jsme podnikali jen my dva bez ostatních muzikantů. Účastnili jsme se rádiových a televizních show. Do dneška mi toto období otevírá různé dveře.

Dávali ti umělci, které jsi doprovázel, možnost přicházet s vlastními skladatelskými nápady?

Někteří z nich ano. Třeba Amy Winehouse. Bylo na mě zaranžovat všechny skladby pro její hudební vystoupení. Takže když jsme třeba hráli skladbu z jejího prvního alba, musel jsem ji přearanžovat k hraní se stávající kapelou. V tom směru jsem měl velký tvůrčí podíl. Obecně jsem však hrál s hodně silnými osobnostmi, které měly vlastní vizi a chtěly, aby se jejich skladby hrály tak, jak je napsali. Někdy se přece jen stalo, že mi během setu řekli, že mám jít dopředu a hrát - často to dělá třeba významný polský houslista Michał Urbaniak, kterému jsou vlastní manýry staré školy. Musím říct, že je úžasné, když člověk má příležitost vyjádřit to, co v něm je, i na cizím pódiu. A já právě nejraději ze všeho improvizuji. Skládat naživu před publikem je výzva. Pro posluchače je to zas jedinečná příležitost sledovat, jak vzniká hudební příběh. Improvizovat během koncertu je hodně těžké, ale je to věc, která tě nutí jít stále dál a zlepšovat se.

Když přicházíš během vystoupení s různými novými nápady, daří se ti si je uchovat v hlavě a použít na svých deskách?

Ne vždycky. Někdy se mi to povede a pak jdu domů a proměním jet ve skutečnou skladbu. Většinou však, pokud se vystoupení nenahrává, v okamžiku, kdy přestanu hrát, nápad navždy mizí. Někdy jsem za to i rád, protože cítím, že je to něco, co patřilo pouze do daného okamžiku.

Jindy jsem smutný, že jsem si ho nedokázal zapamatovat. Každopádně když se improvizace povede, je to ta nejkrásnější věc - protože se cítíš tak svobodně!

www:

www.femiguitar.com

Milí čtenáři, povídání s hudebníkem Femi Temowo nebylo krátké, a tak pokračování rozhovoru naleznete na této adrese.