Zatímco na světové hudební scéně vlna comebacků řádí již notnou řádku let, v Čechách, potažmo na Slovensku, se móda nejrůznějších „reunionů“ objevila až nedávno. Vedle nakrátko oživeného Flamenga a Energitu se po klubech pohybuje i značně omlazená verze Hladíkova Blue Effectu či kdysi průkopničtí Matadors. Bratislavské Collegium Musicum je přeci jenom poněkud vzácnějším druhem, který je možno spatřit tak jednou za deset až dvacet let. První pražské vystoupení Collegia v tomto tisíciletí tedy bylo více než dobrou příležitostí k telefonickému rozhovoru s Fedorem Frešem, prvním a nejvytrvalejším sekundantem Mariána Vargy.
Z připravovaného comebacku Collegia Musica (psáno pro časopis Muzikus 4/2009, pozn. red.) je zatím ohlášen pouze jediný koncert. Můžeme očekávat i další vystoupení, nebo se jedná o jednorázovou akci?
To je otázka, na kterou bych moc rád znal přesnou odpověď. Nikomu z nás se ale nechce dělat comeback jenom kvůli jednomu koncertu. Nemyslím si, že by to přerostlo v nějakou dlouhodobou aktivitu, ale určitě bychom chtěli udělat víc koncertů, či dokonce uspořádat turné.
Ulehčuje vám sehrávání po tolika letech fakt, že se bude ze dvou třetin jednat vlastně o současnou sestavu Fermaty?
Nakonec to ze tří čtvrtin Fermata nebude. Na bicí totiž počítáme opět s Dušanem Hájkem, i když minimálně do konce roku je velmi pracovně zaneprázdněn. Jsme s ním ale v kontaktu a intenzivně jednáme o podrobnostech. V Lucerně se s námi představí Martin Valihora. Původně měl bubnovat právě Igor Skovay z Fermaty, ale ten má tolik vlastního hraní, že z projektu musel nakonec vycouvat. Rozhodně ne proto, že by hudbu Collegia nějak nezvládal, ale má strašlivě zaplněný časový program.
Jak se vám hraje v rytmice s Valihorou?
Pro mě to není nějaká nová zkušenost, protože s Martinem jsem hrával už v sestavě s Prúdy a také s Fermatou. Znám ho dost dlouho a hraje se mi s ním dobře, protože je to jednoduše excelentní bubeník. Z našeho pohledu má snad jediné mínus, i když to je dost silné slovo, a to je jeho věk, protože je úplně z jiné generace a některé věci vnímá docela jinak než my. Obdivuji na něm hlavně nekonečnou energii, kterou do toho vkládá. Lítá z hraní do hraní, z kapely do kapely, z projektu do projektu a všechno stíhá s dobrou náladou, a ještě ho něco neustále žene kupředu.
Rád bych věděl, jakou basu a jaké aparáty v Lucerně uvidíme.
Před nedávnem jsem přešel na aparáty Ampeg. Používám SVT-2PRO, což je celolampový třistawattový zesilovač. Pro Collegium ale nakonec možná budu používat jiný lampový zesilovač, Hiwatt. Ještě nevím, pro který zesilovač se rozhodnu. Jisté je, že mám teď nějaké „flaškové“ období (koncert v Lucerně Fedor Frešo nakonec odehrál na Hiwatt Custom 100). Také ještě nevím, kterou bednu si do Prahy vezmu. Jisté je jen, že to bude Ampeg, ty mi naprosto vyhovují. Pokud jde o basu, s Collegiem to bude určitě Jazz Bass.
Takže vás neuvidíme s Thunderbirdem?
Thunderbird je skvělá basa a mám ji strašně rád. Nejsem si ale jistý, že se mi hodí pro Collegium. Na jedné zkoušce jsem ji zkusil, ale zvukově má prostě jiný charakter, než by se hodil do Collegia. Nesedělo to k Vargovým varhanám. Vyzkoušel jsem i starý dobrý Rickenbacker a taky se mi v té hudbě moc nezdál. Mám pocit, že je třeba hrát na tom, na čem to vzniklo, takže pěkně na jazz bass. Pořídil jsem si reissue model ’62, takže by to mělo být jako starý nástroj. Každopádně je to fajnová basa.
Když už jsme u nástrojů, jaké nástroje jste měl k dispozici v době původního Collegia?
Celé první období jsem používal Jazz Bass asi z roku sedmdesát, který jsem potom prodal, což byla tedy chyba. Před několika lety jsem byl v Americe na návštěvě a tam podobnou basu prodávali za dva tisíce dolarů, což tehdy bylo nějakých sto tisíc slovenských korun. Od té doby šel dolar podstatně dolů, ale cena té basy zase nahoru. Myslím, že Fender na začátku sedmdesátých let vyráběl nejlepší basy. Pak se to nějak pokazilo. Ten systém krku už se ani nevyrábí. Nevím vůbec proč. Později jsem v Collegiu používal i Rickenbackera. Tehdy byla ale jiná doba a člověk si nemohl moc vybírat. Měl jsem prostě jednu basu. Prodal jsem Fendera a koupil si Rickenbackera. Mít víc než jeden nástroj tehdy nebylo v módě a finančně to bylo i těžko uskutečnitelné. Dneska je to jinak, ale ty staré dobré kusy se zase dají sehnat dost těžko. Naštěstí dnes i ty nové kusy už umějí udělat dobře. Fero (Griglák, pozn. autora) tyhle problémy řeší pořád.
Jaké byly tehdy k dispozici zesilovače?
Tehdy jsme měli k dispozici takové směšné anglické zesilovače Triumph. Já měl z Triumphu jenom tu krabici. Uvnitř byl stovkový tranzistorový zesilovač, který vyrobil jeden člověk v Bratislavě. Na to jsem hrál dlouhé roky. Později jsem používal i tranzistorový Hiwatt a asi dva tucty dalších zesilovačů, na které si určitě nevzpomenu, protože jsem to hodně střídal.
Pro váš zvuk je dost charakteristické zkreslení. Používal jste za tím účelem efekty?
Nějaké to kreslítko jsem záměrně použil snad jenom při nahrávání pro desku Staré pověsti české s Blue Effectem. Mám rád zkreslený zvuk, protože jsem ho celé roky poslouchal od Jacka Bruce, ale takový se mi nějak nedaří dostat pod kontrolu. Takového nakřáplého zvuku se ale dá dosáhnout prostě tím, že se používají elektronkové zesilovače.
Ještě nedávno jsem používal třeba zesilovač Aguilar, což je zase opačný extrém: digitální mašina, na kterou nedám dopustit. Ale potom jsme hráli s Kollerbandem, kde na basu hraje Marek Minárik. Strčil jsem si basu do jeho Ampegu, a hned jsem věděl, že to musím mít taky. Podobný názor má i Milan Broum z Olympicu, ke kterému nějakými zvláštními cestičkami doputoval můj starý Ampeg SVT. Nevím proč, ale i když si pořád hraji s těmi zesilovači, lidem se zdá, že mi z toho leze pořád stejný, charakteristický zvuk (můj).
Vaše hra v Collegiu bývá často přirovnávána ke Chrisu Squirovi. Jak jste se dostávali k nahrávkám takových Yes?
Ty nahrávky se k nám dostávaly, a kdo je chtěl, ten si je dokázal pořídit. Osobně ale nemám pocit, že by Chris Squire byl nějaký můj velký vzor. Dostal jsem se k němu až potom, co jsem měl představu o svém vlastním zvuku. Když už mluvíme o vlivech a vzorech, kromě Jacka Bruceho to byl například John Enthwistle z The Who, který také používal basu s takovým drnčivým zvukem, a konec konců i Greg Lake, jehož hra a zvuk se mi taky líbí. Ale před třemi troky jsem se byl podívat na koncert Yes do Vídně, při příležitosti jednoho z těch reunionů, a bylo to excelentní.
Docela mě překvapuje, že i když jste vystudoval na konzervatoři kontrabas, na baskytaru hrajete nejčastěji trsátkem.
Na basu hraji od začátku trsátkem. Na kontrabas jsem hrál vždycky hlavně tradiční jazz a jinak než prsty to prostě nejde. Nějakou dobu jsem přemýšlel, že bych hrál prsty i na baskytaru, ale pak jsem si řekl, že tohle je prostě můj styl a že ho nebudu měnit jenom proto, že většina lidí preferuje prstovou techniku. Když je trsátko dobré pro Lakeho, McCartneyho, Squira nebo Veselého z ETC, proč by nebylo pro mě? I když hra prsty mi samozřejmě nedělá žádné problémy. Zkoušel jsem i slapovou hru, ale do toho jsem se nikdy pořádně nedostal. Asi to není nic pro mě. S trsátkem si vystačím v Collegiu i ve Fermatě. S dixielandem je to jasně celý večer pizzicato.
Máte zkušenosti s bezpražcovou basou?
Ovšem. Umím hrát na bezpražec a kdysi jsem ho používal i ve Fermatě. Hrál jsem na něj i trsátkem, abych nemusel v průběhu skladby měnit nástroj. Moc ho poslední dobou nevyužívám, ale pořád ho mám doma, a kdyby se naskytla vhodná příležitost, jsem připravený ho ihned použít.
Jak jste na tom se cvičením?
Takových těch etud a rozcvičovacích cvičení je spousta. Svého času jsem dokonce napsal školu hry na basovou kytaru, ale nic z toho nakonec nebylo. Naštěstí. Sám jsem tedy napsal desítky cvičení. Stačí, aby člověk hodinu proplétat prsty a hrál takové ty stupnicové běhy a ruku si dostatečně rozehraje. Taková cvičení vlastně slouží hlavně k udržení techniky. Například dechaři jsou na tom hůř. Ti musí cvičit už jen proto, aby neztratili nátisk a mohli vůbec hrát. U nás to není tak kritické. Když se ale vrátím z dvoutýdenní dovolené a máme koncert, je to přeci jenom dost cítit. Mimochodem, je docela zvláštní, že můžu hrát třeba týdny na kontrabas, ale jakmile ho vyměním za baskytaru, je to jako bych vůbec nehrál. Ty nástroje jako by spolu nesouvisely, což mě dost mrzí.
Můžeme vás někde slyšet s kontrabasem?
Na kontrabas hraji s obnoveným Bratislavským Traditional Clubem, se kterým jsme vydali vlastním nákladem dvě CD. Na elektrický kontrabas jsem předtím hrával taky dlouhé roky s Peterem Lipou. Pro některé lidi jsem prý jazzman, který má úlety do bigbítu. A bigbíťáci se mi zase smějí, že hraji tradiční jazz. Mám to někdy prostě těžké.
Děkuji za rozhovor
