Festival Brutal Assault poskytuje médiím skutečné žně co do možností setkat se a popovídat si s předními představiteli metalové scény. Mezi interprety, které Muzikus při jeho posledním ročníku v uplynulém roce vyhledal a od té doby svým čtenářům průběžně představuje, byl i frontman klasiků industriálně thrash/deathmealového žánru Fear Factory, Burton C. Bell.
V té době chystaná na letošní rok nová koncepční deska se utvářela v hlavách svých tvůrců, a tak středem zájmu bylo spíše uchopení celkové podstaty snad nejextrémnější kapely, která kdy udělala díru i do světa mainstreamu.
O muzikantských radostech i strastech
Jak se cítíš, když jsi tak dlouhou dobu na cestách? Neprojevuje se již únava? Od vydání aktuálního alba The Industrialist uplynulo již čtrnáct měsíců a vy jste se po celou tu dobu prakticky nezastavili?
Jsem v pohodě. Sice nálada někdy trošku kolísá, ale není to tak, že bych ztrácel nadšení pro to, co dělám. Navíc v době letních festivalů je to snadnější, než když jedeš vlastní headlinerské turné. Vystoupení jsou kratší. Odpovědnost je menší - úloha vytvořit dobrou show se dělí mezi všechny vystupující kapely. Je přitom velmi příjemné koukat se před sebou na ten obrovský dav metalových fanoušků. Na samostatných koncertech zpravidla až tak početný nebývá. (smích)
A co hlasivky? Nemíváš někdy a nimi na tak dlouhých turné problémy?
Stává se to. Ale dnes už se o hlasivky umím lépe starat. Tu práci přece jen dělám dvacet tři let. Nicméně při posledním turné, které jsme odehráli s Devinem Townsendem, jsem si je hodně zničil. Bylo to dlouhé turné. Byli jsme v Evropě dva měsíce nepřetržitě na cestách. A byli jsme headlineři! Tehdy jsem se ocitl v situaci, kdy jsem skutečně potřeboval léčbu. Bál jsem se, abych nepřišel o hlas. Spojil jsem se s koučem, který se zaměřuje vyloženě na práci s hlasem, a zaplatil jsem si několik lekcí. Ukázal mi speciální cvičení. Naučil mě správně dýchat a používat zcela nové techniky, jak zpívat. Dnes je pravidelně využívám a každému zpěvákovi mohu jedině doporučit, aby si něco takového vyzkoušel.
Pro Fear Factory jsou typické ostré přechody mezi melodickými a growlovými pasážemi ve vokálních linkách. Zvláště při živých vystoupeních to musí být docela náročné?
Není to snadné, ale po tolika letech už mi taková věc přijde zcela přirozená. A po školení, kterým jsem si prošel, je to ještě snadnější. Naučil jsem se některá tajemství, která opravdu pomáhají. Nezpívám tak tvrdě a naplno jako kdysi. Nechávám také zvukaře, aby předvedl svá kouzla. Také dnes vím, že pokud stojím klidně na jednom místě, zpívám mnohem lépe. Na tomto turné tedy již nepobíhám po pódiu jako dříve, ale stojím u mikrofonu a bavení publika nechávám na Dinovi a Mattovi. (smích)
Používáš mikrofon AKG C 414 s nastavitelnými směrovými charakteristikami...
Ano, ve studiu. Také Shure MS96 - podle toho, jaký zvuk zrovna potřebuji. Ve studiu většinou nejdříve nahrávám všechny melodické party a pak se vracím a dělám tvrdé a growlové vokály. Jinak bych si musel úplně odrovnat hlas. Přitom prohodím i mikrofony.
Živě zpravidla používám Shure KSM 32. Jsou to nejlepší mikrofony pro živá vystoupení. Navíc nás Shure podporují, což je skvělá věc! Mít kvalitní mikrofon hodně pomáhá. Je to vlastně vše, co potřebuji.
Tvé vokály někdy získávají až spacerockový rozměr. Používáš efekty, abys toho dosáhnul?
Především všechny čisté melodické vokální party zdvojuji, čímž získávám přirozený efekt sboru. K tomu používám trochu delay. Někdy také reverb. Málo kdy sáhnu k distorsion.
Burton C. Bell býval velkým fanouškem Nirvany. „Dodnes si myslím, že Bleach byla úžasná deska. Stejně tak i Nevermind. Pak jsem ale začal ztrácet zájem,“ přiznal se muzikant. „Byla to nesmírně talentovaná kapela, ale najednou byl kolem nich příliš velký humbuk. Mě osobně začalo celé to šílenství deprimovat. Najednou se Nirvana líbila všem. Vytratil se pocit určité vzácnosti. Jejich skladby se hrály snad třináctkrát denně v rádiu. Samozřejmě, pro kapelu je takový úspěch vždy vítaný. Dnes z pozice muzikanta mohu říct, že jsem jim mohl jedině přát, aby se měli dobře a těšili se ze svých zisků. Ale pro mě, jakožto pro fanouška, se vytratilo určité kouzlo, tajemství, intimita koncertů v začátcích jejich kariéry, kdy jsem si připadal jako součást něčeho mimořádného.“
Vzpomínkou na toto období jeho života ovšem navždy zůstane účast ve videoklipu k písni Smells Like Teen Spirit. „Tehdy mi bylo snad dvacet tři... Šel jsem na jejich koncert v L. A. Rozdávali tam letáky s pozváním, abychom přišli na natáčení videoklipu. Každý chtěl být vidět ve videu své oblíbené kapely. Tak jsem se tam ocitl. (smích)“
V době vítězících strojů
Co si myslíš o všech těch moderních krabičkách, které někteří zpěváci používají k vylepšení falešného zpěvu při živých vystoupeních? Není to podvod na posluchače?
Takové využívají především hiphopoví zpěváci. A u nich se zrovna tyto morální zásady asi neřeší. Jejich hudba je o něčem jiném. Já osobně žádné takové pomůcky při živých vystoupeních po ruce nemám. Sice občas můj zpěv zazní falešně, ale aspoň to, co diváci slyší, je skutečně můj hlas.
Fear Factory přitom vždy byli fascinováni technickými vymoženostmi a rádi s nimi ve své hudbě dodnes experimentují.
Ano, fascinace nás stále doprovází, ale nikdy jsme nad využitím moderních technologii neztratili kontrolu. Proto stále máme bubeníka a živé hráče.
Poslední desku Industrialist jste ovšem celou natočili pomocí bicího automatu.
Na nové desce jsme bicí naprogramovali v Pro Tools. Udělali jsme to především proto, že jsme chtěli ušetřit čas. Bylo to mnohem snadnější a rychlejší než čekat na to, než se bubeník naučí všechny své party a pak s ním jít ještě do studia. A výsledek je v podstatě k nerozeznání - to není jako za starých časů, kdy bicí automat svou jednotvárností zničil celou nahrávku. Je mi líto, že jsme na to nepřistoupili již mnohem dříve. Skupiny jako Godflesh, Skinny Puppy, Front Line Assembly s tím přišly již dávno... Na druhou stranu je pravda, že jejich industriální hudba se obejde bez živého bubeníka, zatímco u Fear Factory je dost důležitá i metalová stránka hudby - a k té patří také skutečná bicí souprava.
Stroje se již před dávnými lety staly hlavním tématem vašich písní a koncepčních desek.
Ano, ve Fear Factory je jedním z hlavních témat boj mezi člověkem a strojem, který začíná získávat stále větší nadvládu. Poslední deska byla třeba pojatá jinak než ty předchozí - příběh je napsán z pohledu stroje, který bojuje za právo na svou vlastní existenci.
Ovšem nebylo by správné brát naše příběhy jen v rovině toho, jak mašina, která byla stvořena proto, aby člověku pomáhala, se najednou obrací proti němu. Stroj je často na deskách Fear Factory míněn jako metafora establishmentu, vlády. Je to takový punkrockový postoj - třebaže ten náš není až tak anarchistický. Tentokrát to máme opačně - stroj bojuje proti řádu, který člověk nastolil.
Na albu Obsolete jste líčili v dosti temných barvách to, jak stroje krůček po krůčku nahrazují zastaralé lidské bytosti, přebírají místo člověka.
Paradoxně právě na tom albu jsme využili v nejmenší míře své oblíbené technické vymoženosti. Obsolete je hodně syrové album - vlastně poslední album, které jsme nahráli na pásku. Bylo to vůbec zvláštní období. Šli jsme do studia po mimořádně povedené a úspěšné desce Demanifacture a snažili jsme se překročit svůj vlastí stín. Také jsme poprvé šli do studia s tím, že stvoříme koncepční album.
Jak to myslíš? Co je tedy Demanufacture?
Demanufacture nebylo původně zamyšleno jako koncept. Ten koncept se jaksi vyvinul sám. Přišlo nám zajímavé vytvářet takové temné koncepty a chtěli jsme v tom pokračovat. Je pro mě zajímavější pracovat s konceptem. Je to jako psát scénář. I deska plánovaná na tento rok bude koncepční deska. Fanoušci to tak mají rádi, já také. Baví mě vyprávět příběhy. Když jsme pracovali na předchozí desce The Industrialist, seznámil jsem se s výtvarníkem (Noelem Gurdem - pozn. aut.), který stvořil komiksový román na základě tohoto příběhu. A tato zkušenost mi dodala novou inspiraci.
O splněných a nesplněných snech
Vaše skladby se objevily v různých videohrách a filmech. Zero Signal se dostala na soundtrack k snímku Mortal Kombat. Instrumentální verze písní z Demanufacture byly použity ve hrách Carmageddon a Messiah. Replica v Test Drive 5. Full Metal Contact jste napsali přímo pro Demolition Racer. Terminate a Hi-Tech Hate se dostali na The Terminator: Dawn of Fate. Vnímáte takovou spolupráci jako poctu, zábavu nebo formu reklamy?
Naše hudba se evidentně hodí pro takové hry. Ale věř mi, v tom pro kapely nejsou žádné velké peníze. Ani promo není bůhví jaké. Děti, které hrají tyto hry, si pak nejdou koupit naše desky. Některé se možná spíš jdou podívat na show. Ale většina po dohrání hry na naše skladby zapomene. Mnohem lepší jsou filmy. Do nich bych chtěl dostat naši hudbu. Myslím, že by to bylo příhodné. Nakonec hudba, kterou děláme, je vlastně pokaždé soundtrackem k filmu, který zatím nebyl natočen.
Nás baví tvořit materiál, který evokuje živé obrazy. Od začátku jsme skládali pod vlivem filmů, jako jsou Terminátor, Robocop, Olověná vesta, Apokalypsa atd., atd. A všechny tyto filmy mají velkolepé soundtracky!
Burton C. Bell má vřelý vztah k České republice, nejen proto, že zájem poměrně rozsáhlé fanouškovské základny jej nutí se sem stále a poměrně často vracet. Při loučení se přiznal, že se mu Čechy, a zvláště Praha, mimořádně líbí. Především tu ale poznává část svých kořenů, neb jedna z jeho babiček, i když se již narodila v USA, je původem po obou rodičích Češka.
Jsi převážně textařem. Jaké to pro tebe bylo, když hlavní skladatel skupiny, kytarista Dino Cazares v roce 2002 opustil kapelu na celých sedm let? Měl jsi pocit, že na tebe najednou dopadla tíha mnohem větší zodpovědnosti?
Nebylo to snadné, ale tehdy se Christian (Olde Wolbers) chopil kytary a Byron (Stroud) přišel na Christianovo původní místo basového kytaristy. Oba mě v tu chvíli skutečně podrželi. Stali se hlavními skladateli v kapele. Na první desce Archetype (2004) dost kopírovali starší sound skupiny. Po ní se pokusili udělat rockové album. Nebyla to špatná deska, ale byla hodně netypická pro Fear Factory - proto se také jmenuje Transgression (2005). A to víš, že byli fanoušci, kteří ji nepřijali.
Ty také hraješ na kytaru, proč jsi hudbu nezačal skládat sám?
Na kytaru jsem víc začal hrát až někdy v letech 2001-2002. Tehdy teprve jsem se učil skládat riffy, takže jsem neměl moc velké zkušenosti. Hudbu jsem začal psát pro jinou svou skupinu, Ascension of the Watchers. Vlastně jsem pro ni skládal a nahrával veškerou hudbu. Dnes již i přesto, že jsem leader formace, jsme si všichni jakoby více rovni, nežli je tomu ve Fear Factory.
Sestava
Burton C. Bell - zpěv
Dino Cazares - kytara a podpůrné vokály
Matt DeVries - basová kytara
Mike Heller - bicí
Vybral sis kytaru Schecter Corsair. Čím tě zaujal zrovna tento model?
Jedním z mých nejoblíbenějších kytaristů je Kevin „Geordie“ Walker z Killing Joke a on hraje na kytaru Gibson s dutým tělem. A Schectry také mají kytary s dutými těly, tak jsem si říkal, že to bude to pravé pro mě. Na Corsairu se mi dobře hrají rokenrolové i jazzové akordy - mají nádherný plný zvuk. Používám k tomu Tube Screamer, který mi jej ještě více zdokonaluje. Připomíná mi to právě sound Killing Joke. To je vlastně feeling, z kterého v Ascension of the Watchers vycházíme.
Začal jsi současně hrát a zpívat, což pro tebe muselo zpočátku být docela náročné.
Bylo to hrozně těžké. Chce to hodně cvičit. Ale nakonec se mi to povedlo. Ascension of the Watchers je pro mě celkově velkou výzvou. Jsme tam tři a střídáme se - za pianem, bicími, s kytarou a baskytarou. Takže člověk neustále hraje na různé nástroje a vytváří odlišný zvuk. Ne že bych si myslel, že opravdu umím na všechny tyto nástroje hrát. Jsem ovšem schopen pokaždé vytvořit zajímavou melodii.
Předpokládám, že s Ascension of the Watchers nemáš tak velké ambice jako s Fear Factory.
Neočekávám úspěch, jakého dosáhli Fear Factory, ale tato kapela je pro mě neméně důležitá. Mimochodem, je to stejně tak koncepční kapela, i když koncepty mají více duchovní základ.
A co můžeš říct ke své spolupráci s kapelami Soulfly či Static-X na jejich albech?
Se Soulfly o bylo tak, že jsme se vždy kamarádili se Sepulturou. Max Cavalera pak odešel a založil Soulfly, a když nahrával první, eponymní desku formace, šel jsem ho do studia podpořit. A album, které vzniklo, bylo fakt zabijácké! Pak jsme Soulfly vzali s sebou na turné.
Jinak jsem se objevil také na první desce G/Z/R (formace baskytaristy Black Sabbath, Geezera Butela - poz. aut.) i na albech Kilgorem a Spineshank. A vždycky jsem si to užíval. Dělám buď s kapelami, které se mi hodně líbí, anebo s mladými muzikanty - kvůli jejich nadšení. Člověk si připomíná, o čem to všechno je: o přátelství, o tom být spolu ve studiu a tvořit, užívat si života a vědět, co a proč děláš.
Nepochybně nejúžasnějším zážitkem pro tebe musela být příležitost hostovat na albu tvé oblíbené skupiny Ministry, The Last Sucker. Poté jsi dokonce se skupinou vyjel na turné k podpoře této desky.
Takto vypadá splněný sen! Al Jourgensen byl vždycky jedním z mých největších hrdinů! Připadal jsem si, jako by mě vystřelili na Měsíc, když jsem byl pozván jít s nimi do studia. Jel jsem pak s Ministry jejich turné po USA. Zpíval jsem ve všech starých skladbách, což byl nepopsatelný pocit!
Diskografie s Fear Factory
Soul of a New Machine (1992)
Demanufacture (1995)
Obsolete (1998)
Digimortal (2001)
Archetype (2004)
Transgression (2005)
Mechanize (2010)
The Industrialist (2012)
www:
