Když jdete na vystoupení jazzového klavírního tria, jen málokdy očekáváte, že by se repertoár mohl skládat ze skladeb Black Sabbath. Bad Plus jsou v tomto ohledu výjimkou. Kdyby nedošlo na proslulou verzi Iron Man, publikum by nejspíš odcházelo zklamané. V malém sále Lucerny trio posílila ještě zpěvačka, a tak si kapela mohla dovolit zahrát i tak nepředvídatelné věci, jako Comfortably Numb od Pink Floyd, Long Distance Runaround od Yes či Lithium od kapely Nirvana. O to víc mě překvapilo, když v rozhovoru klavírista Ethan Iverson přiznal, že rozhodně není žádný rockový fanda.
Většinou, když poslouchám jazz, velmi snadno vysleduji bluesové kořeny. Vaše pojetí jazzu ovšem jako by blues úplně vyloučilo ze hry.
To je zajímavá otázka. Občas na deskách míváme i trochu bluesovější skladbu. Například na These Are the Vistas je Guilty. V principu ale vycházíme z mnoha odlišných tradic, například z free jazzu, rocku, noise či elektroniky. Blues je jenom jedna z těchto tradic a je pravda, že v hudbě Bad Plus nehraje moc významnou roli.
Zdá se, že moderní klávesová tria, jako jste vy, EST či Medeski Martin and Wood, poslední dobou slaví úspěchy. Čím myslíte, že je způsoben návrat triového formátu?
Cítíme se obzvláště spřízněni s EST a ideově vlastně i s ostatními. Je to sice hodně jiná hudba, ale do jisté míry se cítíme součástí určitého moderního hnutí. Nejsme v tom sami. Myslím, že nejdůležitější na tom je ta myšlenka „skupiny.“ Samozřejmě, není to naše myšlenka. John Coltrane Quartet taky nebyl John Coltrane a tři nějací muzikanti. To byli McCoy Tyner, Jimmy Garreson a Elvin Jones. Tehdy byla samozřejmě jiná doba, ale věřím, že kdyby hráli dneska, dali by si nějaké jiné jméno. Budoucnost vidím v kapelách, které pravidelně tvoří, ne v sólistech, kteří si k sobě někoho přiberou na pár vystoupení.
Jak jste se vlastně dostal k povolání hudebníka?
Nebyl jsem sice žádné zázračné dítě, ale ke hře na klavír jsem se dostal v docela raném věku. Pak jsem ale někde zaslechl jazz. Nikdo z rodiny ho neposlouchal, takže to bylo asi v televizi, a okamžitě jsem si ho zamiloval. Od svých deseti asi tak do dvaceti jsem se zajímal jenom o jazz. Až potom jsem se vrátil zase trochu ke klasice a začal objevovat i další směry.
Jste v tom samouk?
Abych se přiznal, nevěřím, že by se jazz dal nějak výrazně naučit na univerzitě. Chodil jsem zato na soukromé hodiny a hodně mi to pomohlo. Hodně jsem také poslouchal oblíbené nahrávky a snažil jsem se zjistit, co se tam děje za věci. To je pro mě nejlepší škola.
Jak jste se dali dohromady jako Bad Plus? Sám jste předtím vydával vlastní desky a hostoval jste na nahrávkách jiných hudebníků.
Všichni jsme hodně nahrávali už před Bad Plus, Reid Anderson (kontrabasista) vydal už tři sólová alba. S Davidem (Kingem, bubeník) spolu hráli už na škole v Minnesotě. Já jsem se s nimi potkal snad už před dvaceti lety, takže je to už hodně dlouhá historie. Jako Bad Plus ale fungujeme stabilně asi od roku 2000.
Jsou rockové skladby, které se svým jazzovým triem interpretujete, hudbou, na které jste vyrostl?
Každý v kapele vyšel z poněkud jiného prostředí. Ale Bad Plus hlavně není moje trio. Většinou to tak bývá, že klavírista má kapelu, která ho doprovází. Dokonce i jméno EST je zkratka od Esbjorn Svenson Trio. V Bad Plus jsme s Davem a Reidem úplně na stejné úrovni. A jsou to spíš oni dva, kdo vyrůstal na rockové hudbě. Já jsem byl vždycky víc do jazzu. Když ale vyrůstáte v Americe, o rockové hudbě něco víte, i kdybyste nechtěli. Je to vlastně druh lidové hudby. Nějaké základy tedy pochopitelně mám. Víc jsem se ale naučil od Reida a Davida.
Jak jste se tedy dostali ke konceptu zpracovávání rockových skladeb?
S tím přišli David a Reid. Mě se to na začátku ani trochu nezamlouvalo, nechtěl jsem do toho jít. Nemyslel jsem, že by to mohlo fungovat a ze začátku se mi to ani moc nelíbilo. Východiskem se nakonec ukázalo být to, že jsme obešli jazzovou harmonii. Hodně lidí, když už hraje rockové věci, z nich dělá jazz tím způsobem, že je podloží jazzovou harmonií. To ty skladby ale spíš rozmělní, než aby jim to dodalo nějakou myšlenku. V Bad Plus častou používám spíše něco jako kytarové power chordy. Anebo použiji něco z moderní klasické hudby, spíš než bych zkoušel harmonizaci ve stylu Herbie Hancocka nebo Billa Evanse.
Docela mě překvapuje, že jste při interpretaci těchto věcí ještě nikdy nepoužili elektrické nástroje či elektroniku.
Já jsem nikdy nevlastnil syntezátor ani jiné klávesy. Hraji jenom na klavír a asi na tom nebudu nic měnit.
Aranže jsou ve výsledku produktem jamování, nebo je rozpracováváte zvlášť?
Když přijdeme s něčím vlastním, tak má autor skladbu většinou dost propracovanou. Dokonce, i když zkoušíme předělávku, je u toho dost málo jamování. Někdo přijde většinou s konkrétní vizí nebo rytmickým nápadem, na kterém to postavíme. Nejamujeme bez toho, aniž bychom měli vizi.
Právě jste natočili album se zpěvačkou Wendy Lewis a vyjeli jste s ní na turné. Bude to trvalejší spolupráce?
Já to beru jenom jako dočasný projekt. Jako trio jsme natočili už čtyři desky a cítili jsme, že by to chtělo něco trochu jiného, takže jsme přibrali Wendy, která tu s námi dnes vystoupí. Naše další album plánujeme opět pouze jako trio. Bude se zato skládat pouze z původního materiálu. Všichni hodně skládáme, takže to nebude problém.
Nedělá vám problém doprovázet, po tolika letech v triu?
Naopak, je to fajn. Předtím jsem hodně doprovázel jazzové zpěvačky. Ne že bych v tom byl nějak extra dobrý, ale ta disciplína je těžká v tom, že se musíte naprosto přizpůsobit, tak trochu se do ní vžít. Tohle je ale jiný případ. Snažíme se ty písničky odehrát jako trio, co nejlépe to jde, a Wendy si prostě udělá to svoje. A na konci se sejdeme.
Měl byste nějaké rady technického rázu? Co cvičíte?
Někdy si vyčítám, že jsem v mládí víc necvičil, protože později se to dost špatně dohání. Cvičím hlavně tím, že hraji klasickou hudbu a občas bebop. Můj ideál je cvičit tak čtyři hodiny denně Bacha a bebop. Bohužel to většinou nestíhám.
Mohl byste doporučit nějakou publikaci, která vám pomohla?
Hodně mi pomohly dvě knihy. První je The Art of Piano Playing od Heinricha Neuhause, který učil například Sviatoslava Richtera. Druhá je od Abbey Whiteside, která napsala opravdu vynikající knihu Abbey Whiteside on Piano Playing, která je z roku 1955.
Co byste poradil mladým jazzovým kapelám, které se snaží zaujmout tak, jak se to povedlo třeba právě Bad Plus?
Klíč je asi v tom, najít si svůj vlastní sound. Většinou mě dost zklame, když slyším mladou kapelu, která zní jako něco, co jsem předtím slyšel už mnohokrát. Jediný důvod, proč se Bad Plus posunuli trochu dál a proč se nám dostává jisté pozornosti, je to, že máme jiný sound než kdokoli jiný.
