Když nevím, tak se zeptám...
... praví stará dobrá zásada, kterou se taky bez bázně a hany často řídím. Takže jsem rád, že se ptáte. Teorie se nejlíp vysvětluje na příkladech z praxe. Do dnešního dílu jsem pro vás vybral dva z dotazů od čtenářů Muzikusu:
Kde by se na internetu daly najít vzory manažerských a producentských smluv? Potřebuji pojistit zpěváky. Je nějaká možnost?
Zkraje trošinku s nadhledem: K řešení potřeby pojištění (nejenom zpěváků) dobře poslouží standardní občanskoprávní institut pojistných smluv podle ust. § 788 až § 828 občanského zákoníku. A každá dobrá pojišťovna je pro tyto účely vybavena i adekvátním know-how. Zpěváky pak lze pojistit proti čemukoliv. Mimo mnohé jiné i proti ztrátě hlasu. Ale to by pak asi mohlo být dražší. Například i v závislosti na jméně, slávě i na ceně hlasu. Což nemusí být vždy totéž.
No a teď vážně: Vzory (v této otázce) požadovaných smluv jsem zatím na internetu dosud nehledal a (dá-li pámbu) ani nebudu. Když totiž zalistujete v předchozích osmnácti číslech Muzikusu a pročtete si články s titulem ".Et item autoři", tak zjistíte, že nejsem zásadně zastáncem smluvních vzorů. Každá právní věc (byť i relativně stejného druhu) je totiž vždy jiná. Nelze dvakrát vstoupit do stejné řeky, jak správně říkali už ve starověkém Římě. A měli pravdu. Pokud tedy chcete mít každý kontrakt správně právně ošetřený, svěřte se v každém jednotlivém případě odborníkovi. Čili advokátovi s příslušnou praxí v oblasti autorskoprávní. Možná vás to vyjde o něco dráž, než lidová tvořivost na tomto poli neoraném. Ale i to je asi dost relativní. Protože případné problémy ze špatně ošetřených kontraktů (špatných smluv, chybného podnikatelského záměru, právního a jiného voluntarismu apod.) vás v konečných důsledcích můžou stát daleko víc. A nejen v penězích vyjádřeno. Jde i o credit, good will a ty další věci, mající ve světě (a bohudík zdá se, že už i u nás) u manažerů a producentů váhu soli, která je nad zlato. Jak sami víme už od paní Boženy Němcové i od pana Jana Wericha. Ale některým to ještě nedošlo. A některým po hříchu možná už ani nedojde. Ke škodě naší i jejich. Já totiž různé ty vzory smluv a priori považuji za "konfekční kalhoty". Zatímco ve své (relativně dlouholeté) praxi jsem se vždycky snažil (a doposud snažím) šít "zakázková saka" pro každého přesně na míru. "Na chlup". Jak říká pan Ducháček Jan ústy pana Vlasty Buriana ve známé scéně u stolu advokátní kanceláře doktora Fauknera z filmu Ducháček to zařídí. No a zatím se mi to oboustranně vždycky osvědčilo. Ony totiž ty vzory smluv samy o sobě ani nemusejí být tak špatné. A zpravidla bývají i dobré. Ale jde o jejich aplikaci ad hoc (tedy pro ten který konkrétní případ). Nedostatečně erudovaný právní kutil, či v naší branži nezkušený drobný škudlil (řečeno s českým "globe-géniem" Járou da Cimrmanem) může špatnou nebo i jinak podceněnou aplikací dobrého smluvního vzoru nadělat spoustu latentních chyb. (A často se může chybovat už v tom, že se prostě jen zvolí sice dost podobný, ale přesto jiný smluvní typ. A to pak třeba u soudu může být podstatné.)
A v chybách tohoto druhu je prostor pro trojské koníky, kteří si vždy počkají na tu správnou chvíli, kdy to nikdo nečeká, a pak o závod vyběhnou. A takový moment překvapení může být velmi nepříjemný. Obvykle vyběhne celé stádo trojských koníků. A honit bycha na trojském koni, to bych nikomu nepřál. Proto jsem si dovolil tuhle malou osvětu v širších souvislostech.
Manažerské a producentské smlouvy nezřídka bývají smlouvami složenými (viz opáčko z prvních lekcí našeho muzikusího workshopu). Manažerské smlouvy mohou podle podmínek jednotlivých konkrétních zadání vycházet z typů mandátních, obstaravatelských, nebo např. zprostředkovatelských smluv. A často se mohou skládat ze všech tří, i případných dalších smluvních typů. Producentské smlouvy mohou být pak také na bázi typů smluv o dílo, apod.
Z hlediska právní teorie jsou pak jak manažerské, tak i producentské smlouvy smlouvami nepojmenovanými. A zejména tyto bych doporučil vždy koncipovat na odborné právní bázi.
K právnímu ošetření výkonů tzv. "výkonných umělců" pak nový autorský zákon (č. 121/2000 Sb.,) znovu zavedl nám pamětníkům už od 70. let dobře známý a celkem osvědčený institut uměleckých vedoucích, jako společných zástupců uměleckých těles na základě písemných plných mocí dle ust. § 68 odst. 1 citovaného zákona. A toto ustanovení autorského zákona je kogentní. Čili už by to tak všechny kapely a jiné umělecké formace měly mít asi tak rok a čtvrt zařízené. Jak to ale v praxi skutečně vypadá, to si ani dneska z tohoto místa netroufám (ani přibližně) odhadnout. Asi nic moc. Ale pamatujte na prevenci: Clara pacta, boni amici... A chcete-li, aby o vaše ovečky bylo dobře postaráno a aby jméno vaší salaše mělo skutečně dobrý zvuk, spolupracujte s referenčními a renomovanými právníky. Tím všem obchodním partnerům do všech světových stran budete vždy avizovat jistotu vlastní serióznosti a třeba i (jinde už dávno běžné a samozřejmé) "vymoženosti" zvané full servis. A právě to se vám asi ve svých důsledcích může perspektivně vyplatit.
Vytvořil jsem texty k písním a jeden časopis má zájem je otisknout. Jakým způsobem mohu zajistit, aby nemohla být porušena moje autorská práva k těmto textům. Mohu je zaslat vytištěné z počítače doporučeně do redakce časopisu, nebo je potřeba nějakých dalších opatření, jako například notářské ověření textů zaslaných redakci? Nezbavím se autorských práv tím, že předám texty redakci k vydání v časopisu?
Nejdřív si tuhle praktickou otázku rozdělíme na dílčí části celé této (v běžné praxi obvyklé a velmi časté) problematiky.
Právo na autorství určitého díla (v tomto případě slovesného, tedy i textů) je nepřevoditelné. Čili vztahuje se vždy ke konkrétní osobě konkrétního autora. A nelze se ho (ani způsobem uvedeným v tomto dotazu) takto zbavit. Právo na autorství vzniká vytvořením uměleckého díla. Notářské ověření, či jinou formu osvědčení autorství náš autorský zákon nevyžaduje. Na rozdíl např. od anglosaských autorskoprávních systémů, kde jsou k podobným účelům zřízeny příslušné instituce a potřebné úkony tam mohou být i zpoplatněny. Lze samozřejmě i u nás notářsky osvědčit autorství k určitému uměleckému dílu. Ale běžnou praxí to tu není.
Právo na autorskou odměnu za užití uměleckého díla se pak ze zákona (viz shora citovaný nový autorský zákon) ošetřuje autorskoprávními typy tzv. licenčních smluv. Ty se vztahují ke konkrétnímu užití konkrétního uměleckého díla. Dnes už je vydavatelé a nakladatelé (a tedy i časopisy, apod.) mají zpracované ve smyslu příslušných ustanovení autorského zákona. A za víc jak rok účinnosti citovaného zákona je už mají i v praxi prověřené, takže více či méně "vychytané". Právo na autorskou odměnu za užití uměleckého díla vzniká jeho užitím za podmínek uvedených v příslušné licenční smlouvě (ve smyslu zákona). Autor má právo na autorskou odměnu za užití díla při každém užití díla. Tedy i při opakovaném (jistě znáte např. pojem reedice) užití téhož díla. Ujednání o reedicích bývají obvykle již součástí licenčních smluv, uzavíraných na první užití, a to v případech, kdy se reedice předpokládají. To už je našincům dobře známo z vlastní praxe, třeba ze smluv s vydavateli audio (či video) nosičů. Zpravidla u komerčně atraktivních titulů bývá a priori oboustranný zájem o reedice.
Ke správě autorských práv zřídil nový autorský zákon institut tzv. kolektivní správy (dříve to byla hromadná správa) autorských práv a práv s autorským právem souvisejících. O tom už jsme se zmiňovali i v minulých dílech našeho workshopu. V české muzikantské praxi je také už obecně známo, že pro díla hudební bez textu i s textem provádí tuto kolektivní správu občanské sdružení OSA, (se sídlem v Praze), jakožto kolektivní správce z titulu příslušného oprávnění ministerstva kultury. Pro díla literární (próza, poezie, ap. žánry), divadelní (libreta, hry, scénická hudba, muzikály, apod.) a jiná, např. audiovizuální (scénáře, režie, apod.), provádí kolektivní správu pražská DILIA. Dalším u nás dobře známým kolektivním správcem je Intergram (dříve fungoval pod názvem OSVU = Ochranný svaz výkonných umělců).
U kolektivních správců je možné se přihlásit ke kolektivní správě příslušných práv, a to za podmínek daných kolektivním správcem.
Z formulace tohoto konkrétního dotazu (jde-li o šíření textů bez hudební složky, a to tiskem) se lze domnívat, že správa těchto práv by pak zřejmě mohla spadat do příslušnosti DILIA. Z vlastní mnohaleté praxe mohu říct (a určitě v tom směru nejsem sám), že mám v uvedené oblasti se službami DILIA osobně jen ty nejlepší zkušenosti. Trvalý kredit DILIA je garantován také celou řadou seriózních jmen vážených a uznávaných osobností.
