Umělkyně, za kterou jsem ochoten jezdit kamkoliv po Evropě. Tuto pozici má u mě už několik let americká kytaristka a zpěvačka Emma Ruth Rundle, která se v posledních měsících vyhnula České republice, a proto jsem za ní vyrazil do Vídně.
Její tvorba v sobě kombinuje blues, temné country a nezaměnitelný melancholický vokál. V rozhovoru jsme se kromě tajemství zvuku, zaměřili i na její hudební kořeny, sváteční experimenty s hudební žurnalistikou, ale také novou zkušenost ze zasahování do line-upu kultovního festivalu Roadburn v Holandsku v roli kurátorky. K poslechu vřele doporučuju její poslední album On Dark Horses, které je pro mě osobně albem roku 2018.
Na úvod nám, prosím, povězte, jak jste si užila vystoupení na Aplifestu v Portu?
Bylo to úžasné. Sice mě trochu trápila nervozita, protože jsem měla vylézt na pódium v rámci sólového setu, zatímco jsem byla uprostřed turné se svou vlastní kapelou. Ale publikum mě maximálně přijalo a bylo velice tolerantní. Stejně tak jsem moc vděčná Andrému, pořadateli festivalu, který se o nás všechny nádherně staral. Potkala jsem tam taky kupu přátel, takže to bylo moc příjemné.
V roce 2020 bych si velice rád splnil jedno přání, a to vyrazit na festival Roadburn v Holandsku. Pro vás to ale bude ještě větší událost, protože jste se stala jednou z kurátorek akce. Díky vám si na akci zahraje celá řada formací, včetně Red Sparowes, Torche, Cloud Rat, Miserable, Nghtcrwlr nebo Hide. Na základě čeho jste tyto kapely vybírala?
Vybírala jsem formace, které jsou pro mě důležité po emocionální stránce. Hide byli na špici mého seznamu už od prvního alba, a také proto, že jsem je viděla naživo mnohokrát a vždy byli vynikající. Stejně tak mám velkou slabost pro grafické umění kapelnice Heather Gabel. Tato kapela ve všem, co dělá, skutečně posouvá hranice. Viděl jste je někdy naživo?
Ne, pouze řadu videozáznamů online. Každopádně hodně šílené.
Ano, je to velice intenzivní. Domnívám se, že si skutečně zaslouží účast na Roadburnu. Myslím, že přišel jejich čas i kvůli poslední desce.
Jak jste je objevila?
Sleduju prakticky všechno, co vydávají Dais Records. Stejně tak se motám v komunitě, kterou tyhle formace zajímají. Někdy je proto těžké identifikovat, jak k tomu objevení došlo, ale lidi si prostě rádi doporučují zajímavé věci. Stejně tak i ostatní kapely jsou dost propojené.
Tomu rozumím. Vaši tvorbu jsem objevil v době alba Marked for Death. Zásluhu na tom má Spotify, který mi vaše věci přihrál poté, co jsem přeskakoval mezi Chelsea Wolfe a Russian Circles. Stačilo pár vteřin, abych věděl, že jsem na správné adrese. Bylo to s ostatními kapelami, které jste vybrala, podobně?
S každou z nich jsem prožila něco unikátního. Hide si mě získali hlavně naživo, pak se to stupňovalo videi a studiovými nahrávkami. Jejich tvorba v člověku skutečně s něčím pohne.
Emma novinářkou
Další formace, které jste udělala v poslední době velkou službu, je atmosférický one-man blackmetalový projekt Mizmor chlapíka jménem A. L. N., se kterým jste si pokecala pro Metal Hammer. Kdy jste nám začala fušovat do řemesla?
(smích) K tomu došlo velice přirozeně, protože jsme přátelé i v reálném životě. V naší komunitě se snažíme podporovat se navzájem, a proto jsem se možnosti rozhovoru nebránila. Navíc to byl velice zajímavý nápad, že by se ho neptal zkušený novinář, ale realizoval by se formou rozhovoru dvou přátel-muzikantů. Moc jsem si užívala tuhle činnost, protože kromě toho, že jsem vše nafotila, tak jsem měla gigantický záznam z rozhovoru, který jsme pořizovali v průběhu čtyř dnů.
A tohle pak krátit, co!? Co jste se při této zkušenosti dozvěděla o sobě, když jste se najednou ocitla na druhé straně rozhovoru?
Z pohledu osoby, které pokládá otázky?
Ano. Pro mě byly vždy opravdu hodně užitečné zkušenosti, když jsem poskytoval rozhovor já, ať už se jednalo o hudební médium, studentský časopis nebo lokální noviny.
Byla jsem z toho hodně nervózní. Bála jsem se, že to nebude mít odpovídající kvalitu ve vztahu k jeho zajímavé tvorbě. Cítila jsem obrovský tlak, abych našla otázky, které by nebyly z kategorie nejobyčejnějších. Nejrozumnějším řešením se tak ukázala přirozená konverzace.
Vercajk
Nyní bych vás rád požádal o popis vybavení, na které spoléháte během turné.
Na turné je pro nás stereo vším, a proto po stranách máme po jednom basovém kabinetu. Vše si objednáváme u Highway Holidays, které máme moc rádi. Já třeba nedám dopustit na zesilovač Jazz Chorus od značky Roland, který krásně spolupracuje s podladěním na mé barytonové nebo elektrické SG kytary. Když jedu s celou kapelou, mám více možností, ale pokud jedu někam sama a mám prostor si vzít jediný zesilovač, tak beru Jazz Chorus, který mám vždy umístěn nalevo. To je taková malá tradice. Jinak pokud jde o kytaru Gibson SG, tak tu jsem sehnala v době, kdy jsem pracovala v hudebním obchodě v Los Angeles. Přišel tehdy nějaký mladíček, který si podle mě chtěl za každou cenu pořídit nějaký nový telefon, a prodal nám svou kytaru za čtyři sta babek včetně futrálu. Není to žádná velká rarita, spíš obyčejný model, ale je to moje nejoblíbenější kytara a hraju na ni od dob, kdy jsem ještě působila v kapelách Red Sparowes nebo Marriages. Doma pak mám ještě bílou Guild T-Bird ST, kterou beru jako alternativu k SG, ale obě nechávám ve stejném céčkovém ladění. Pak mám ještě set barytonových kytar od Fenderu s dvěma humbuckery. Velice těžko se shánějí, a proto k nim mám extrémně sentimentální vztah. Ale ještě se trošku peru s laděním, ale věřím, že by mi s tím mohli pomoct kamarádi z mé oblíbené formace Thou. Pokud jde o akustické kytary, tak mám hlavně Blueridge BR-143, což je obyčejná, ale krásná věc.
Na které kousky jste spoléhala v případě alba Electric Guitar One, které bylo čistě instrumentální a zvukově hodně experimentální?
Na té desce jsem používala malou cestovní elektrickou kytaru s aktivními snímači na baterky. Mělo to i funkci distorze a v klidu se šlo připojit sluchátky. Tato deska vznikala v době, kdy jsem ještě působila v Red Sparowes. Měli jsme tehdy dva autobusy a z nějakého důvodu jsem se rázem ocitla v zadní části jednoho z nich úplně sama. Nasadila jsem si sluchátka, vzala do ruky kytaru a brnkala si, zatímco jsem koukala z okna. Nemohla jsem se toho nabažit, protože jsem tehdy byla v Evropě úplně poprvé. Stejně tak jsem ale žila tak trochu ve svém světě a okolí za oknem na mě mělo úžasný vliv. Vše jsem si nahrávala do počítače a postupně tak připravila celou desku.
Pokud jde o váš zvuk celkově, tak mě hodně baví ten melancholický opar nad směskou blues a temného country. Jaké jsou vaše hudební kořeny?
Já osobně bych se náš zvuk nebála označit jako grunge rock. Jistě, určitě tam hraje svou roli americana, například ve skladbě You Don’t Have to Cry. Jsem totiž velkou fanynkou Emmylou Harris, kterou jsem, stejně jako mnoho dalších umělců, objevila právě díky práci ve folkovém hudebním krámě jménem McCave’s. Existuje už nějakých šedesát let a pro folkovou komunitu hrál vždy obrovskou roli. Přes týden jsem dělala v krámě a o víkendech jsem pomáhala při pořádání koncertů, takže jsem měla možnost vidět řadu zajímavých umělců naživo. Jinak oba mí rodiče jsou muzikanti a doma jsme poslouchali hlavně rockovou muziku. Takže docházelo ke krásným momentům, kdy přišel táta a řekl: „Tady máš Jimiho Hendrixe.“ Pak přišla maminka a pustila Depeche Mode. Oba mají také rádi jazz, ale na folk nebo country doma moc prostoru nebylo.
Emma oporou
Jsem rád, že jste zmínila skladbu You Don’t Have to Cry, která se mimo jiné věnuje těžkostem homosexuální komunity. Zažil jsem mnoho příběhů během své puberty ve značně homofobním Srbsku, ale také se svými homosexuálními přáteli v Česku. Bylo hlavní motivací sdílet těžkosti vašeho dobrého přítele?
Toto video jsem napsala přímo pro Blakea, který skladbu ve videoklipu zpívá. Jsme oba moc rádi, že se nám tento dlouhodobý nápad podařilo realizovat. Je to totiž osoba, kterou mám moc ráda. Tato komunita si užila svoje ze společenského, stejně jako politického pohledu. Ráda bych, aby tato skladba měla uklidňující, ale i motivační poselství. Nicméně primárně je to milostná píseň pro Blakea, který je kromě úžasné lidské bytosti také velice nadaným umělcem. I zde se potvrzuje to, jak moc je pro mě důležité, že se v našem uměleckém okruhu podporujeme navzájem.
To jsem moc rád, protože vaše tvorba má velice pozitivní vliv i na mě. V poslední době jsem zjistil, že mi nějakým způsobem hodně vyhovuje se ponořovat do melancholického módu, kdy díky hudebním náladám a textům můžu dobře zpracovávat zkušenosti z minulosti, stejně jako čelit novým výzvám. Máte to podobně?
Řekla bych, že jsem taky zažila období, kdy jsem to samé v hudbě vyhledávala. Hlavně když jsem byla mladší. Dnes poslouchám hodně tvrdou metalovou hudbu, ale také ambientní věci. Kromě toho mám moc ráda íránskou hudbu. To je moje svatá trojice.
Kde se vzala ta slabost pro íránskou hudbu? Může za to nějaká nezapomenutelná dovolená?
Ne, nikdy jsem tam nebyla, ale moji dva první kluci byli z Íránu. Díky nim jsem poznala místní tvorbu a díky jejich rodičům i mnohé z íránské kultury. Před časem jsem také s několika přáteli shlédla dokument Yo-Yo Ma and the Silk Road Ensemble, který mě hodně zaujal. Ale z celé plejády muzikantů mě nejvíce odrovnal člověk jménem Kayhan Kalhor. Díky němu se mi pak otevřel celý vesmír íránských muzikantů a souborů.
