Nepochybně jedna z nejzajímavějších osobností české klubové scény. Působila v kapele Roe-Deer a projektu Khoiba, ale poté se veřejnosti na chvíli ztratila z dohledu.
Odskočila si na mateřskou dovolenou, ale před nedávnem se na scénu opět vrátila s novým projektem Luno. Bylo zajímavé poslouchat, jak se vlastně ke zpívání dostala, jak se cítí v roli muzikoterapeutky a nebo jak se ten náš „hudební byznys“ za tu dobu změnil...
Vzhledem k tvé hudební minulosti i současnosti asi hodně lidí překvapí, že jsi původně studovala klasický zpěv. Proč ses rozhodla právě pro tuhle techniku?
Původně jsem začala jako dítě chodit na klavír, ale nebyla jsem v tom příliš důsledná. Nějak jsem prostě nebyla schopná pravidelně cvičit, ale rodiče naštěstí nebyli takoví pedanti. Takže někdy kolem osmé třídy, kdy už v lidušce hrozilo, že mě vyhodí, jsme s rodiči hledali cestu, jak tam zůstat. A tak nás napadlo přejít k tomu zpěvu. Mně to přišlo jako dobrý nápad, protože se nebudu muset učit složitě pravou a levou ruku, měla jsem představu, že to bude vlastně hrozně jednoduché. Takže v podstatě jsem se k tomu zpívání dostala náhodou. A vlastně si myslím, že všechny věci, které se udály od té doby až do teď, se udály tak trochu náhodou. Nejsem úplně klasicky ambiciózní člověk, spíš bych řekla, že v životě dost poslouchám výzvy...
Jaká byla ta první výzva?
Když mi bylo asi šestnáct, tak mě moje kamarádka doporučila Šmitymu, kterému bylo v té době dvacet dva a který se mnou teď hraje i v Luno. Takže takhle jsem se dostala ke svojí první kapele Hookers, kde jsem zpívala jako back vokalistka. Tady jsem ze začátku zpívala tou klasickou technikou, kterou jsem se učila na zpěvu, ale pak jsem nějak přešla na svůj vlastní zpěv, který je pro mě přirozenější.
Svůj hlas do dneška cvičíš? Chodíš někam na hodiny?
No, když jsem byla v Hookers a začala jsem zpívat tím „svým“ hlasem, tak jsem potom na nějakou dobu na zpěv chodit přestala. Na hodiny klasického zpěvu jsem zase začala chodit v roce 2008, a dokonce k té samé paní profesorce.
Je podle tebe důležité hlas trénovat, být pod dozorem profesionála, nebo je naopak dobré nechat hlasu přirozený vývoj? Některé takové „neškolené“ hlasy jsou mnohdy originální, jasně rozpoznatelné...
Když to vezmu ze své zkušenosti, tak v době, kdy jsem nikam na hodiny nechodila, jsem prostě zpívala tak, jak jsem si myslela, že to je správně. V určitém ohledu to bylo dobře, protože jsem byla takový samorost, ale na druhou stranu jsem si za tu dobu vypěstovala spoustu zlozvyků, které se teď s tou mojí profesorkou snažím odbourat. A to není vůbec jednoduché.
Jaké jsou tvoje pěvecké vzory?
Tak já jsem asi ve věku, kdy už moc vzory nemám, ale mívala jsem a mám strašně ráda Chrise Cornera z Iamx. Pěvecky je mi strašně blízký. Zas tak moc se mi třeba nelíbí jejich vizuální stránka, ale jeho hlas mě do teďka hodně imponuje. Co se týče zpěvaček, tak s těmi mám trošku problém. Líbí se mi takový nenásilný ženský zpěv. Lidi mě často přirovnávali k Björk, ale já ji zrovna moc nemusím. Koho mám ráda, je třeba zpěvačka z Bat For Lashes...
Jakou roli podle tebe hraje u zpěvačky v dnešní době umět zpívat? Hlavně v komerční hudbě je vidět, že některé zpěvačky příliš zpívat neumějí, důležité je, aby dobře vypadaly, měly pěknou postavu, image...
Osobně když něco poslouchám, tak se většinou nevyvaruju všímat si toho, jak ten člověk zpívá. Je to taková profesionální deformace. Ale na druhou stranu si myslím, že jsem se už docela naučila brát tu hudbu jako celek. Třeba PJ Harvey byla pro mě dřív naprosto neposlouchatelná z toho důvodu, že si tak jako ujíždí, zpívá si svým způsobem, nemyslí na to... Nebo třeba zpěvačka z Yeah Yeah Yeahs nebo Kills.To je prostě pro mě takový hospodský, maličko vulgární zpěv. Dřív bych to vůbec neskousla právě kvůli tomu zpěvu, ale dneska mi přijde, že to do toho celku zapadá, že to fakt dohromady funguje. Proto si myslím, že je lepší se na to dívat jako na celou kapelu nebo projekt a nedívat se na to těma perfekcionistickýma očima, který cítím, že mi jsou mnohdy při koncertech vlastně na obtíž. A důležité je se samozřejmě s nikým nesrovnávat, i když mě to kolikrát samozřejmě svádí. Osobně mám nějakou představu, jak by měl můj hlas znít, a snažím se jí přiblížit. Ve zpívání nejsem lempl, ale vím, že někteří zpěváci lemplové jsou, a přesto je to super. Zpěvák z Liars zpívá tak nějak „na půl huby“, a přesto musím říct, že Liars vlastně zbožňuju. Takže nevím, jak v komerční hudbě - ta mě příliš nezajímá -, ale prostě když je něco fakt dobrého, tak tam pro mě dnes rozhodně nemusí být dobrý zpěvák jako zpěvák, ale dobrý frontman.
Co bys poradila začínající zpěvačce/zpěvákovi, aby byl třeba na takové úrovni, jako jsi dneska ty? Jak by měl podle tebe začít?
Tohle je otázka k zamyšlení. Myslím si, že každý má vlastně svoji cestu. Obecně je ale důležité prostě „nějak“ začít, vydržet, být trpělivý, a hlavně neklesat na mysli, když to zrovna není podle tvých představ. Třeba super je, že dneska je možnost dělat hudbu doma... Asi bych taky řekla, že je dobré poslouchat svoji intuici, jít si svojí cestou, prostě to, co tě napadne, tak udělat. Myslím, že zvlášť v týhle době neexistuje žádnej „zaručenej“ recept na to, jak uspět.
Když už jsme v té poradně... Jak si má zpěvák/zpěvačka/kapela shánět manažera?
(Smích) No, tak to se můžu zeptat i já tebe, protože to fakt nevím..
Vy máte manažerku ne?
Ne, my jsme se s ní nedávno rozloučili. Pro nás to musí dělat nějaký nadšenec - skoro vlastně blázen, protože my sami na tom spíš proděláváme, než vyděláváme. Naštěstí tyhle „blázni“ fakt existujou. Poslední dobou poznávám spoustu lidí, kteří nás chtějí prostě podpořit. Teď máme jednoho kluka, který nám pomáhá s vydáním desky v Německu, nedávno se mi zase ozval člověk, který nám zadarmo udělá web...
No tak to je dobré vědět, že se někdo takový ještě najde. Ale přeci jen mám pocit, že dnešní doba není muzikantům příliš nakloněná. Hudební průmysl je (podle některých) v krizi, nikoho nikdo moc nezajímá, lidi na koncerty moc nechodí... Zkus srovnat tu dnešní dobu s dobou před deseti lety.
Tak je to hrozně velký rozdíl. Nechci, aby to znělo nějak nadneseně, ale pamatuju si, že já osobně jsem před deseti lety vůbec nebyla tak dobrá, jako jsem teď. Přijde mi, že nás lidi žrali daleko víc. Na druhou stranu si říkám, jestli to není tím, že fakt už nejsem mladá (smích) a že jsem prostě už jakoby okoukaná.
Deset let zpátky, to jsi byla v Khoibě?
Ano, to jsem byla v Khoibě a ještě i v Roe-Deer. Byla to taková příjemná doba. Mám pocit, že nám fakt štěstí, a nejenom štěstí, přálo. S Khoibou jsme i pak trochu vyrostli právě po debutové desce Nice Traps. Myslím, že bych mohla tvrdit, že jednu dobu jsme se i „uživili“. Od roku 2006 jsem ale cítila na všech frontách takový zvláštní úpadek - těžko samozřejmě říct, čím to bylo. A teď, když jsem se vrátila po mateřské po třech letech, tak jsem strašně čubrněla, jak se to za tu dobu hrozně změnilo.
V čem vidíš hlavní rozdíly?
No, dřív byl prostě větší zájem fanoušků i novinářů, kteří nás podporovali. To dneska třeba vůbec necítím. Teď mám i na tom pódiu takový pocit, že musím dělat něco víc, abych ty lidi přesvědčila. Dřív to bylo jednodušší. A nebo je možné, že jsem o tom takhle nepřemýšlela. Tady hraje roli i to, jak já se vyvíjím. Člověk, když dělá hudbu úplně mladý, tak jsou věci, které ho vůbec nenapadají, možná necítí takovou zodpovědnost. Takže možná, že se toho zas až tolik nezměnilo, ale já jsem se změnila a jsem zodpovědnější, víc se koukám na lidi, jak reagují, mám možná větší očekávání, nevím. Ale i přesto si myslím, stejně tak, jak jsi začala ty tou otázkou... Ono je to fakt trochu v prdeli. Lidi chodí obecně míň na koncerty. Ale pak jsou zase kapely, na které lidi chodí, jako třeba UDG nebo Mandrage, veselé kapely s českými texty... Asi je to to, co ta mladá generace dneska potřebuje, a mně nezbývá, než to plně respektovat.
Občas se setkávám s názorem, že právě kvůli tomu, že někdo zpívá anglicky, a ne česky, si tak trochu uzavírá cestu k publiku a podobně. Přemýšleli jste někdy o českých textech?
Musím říct, že v poslední době jsem nad tím trochu přemýšlela. Ale jsou to spíš jenom takové záblesky v hlavě. Jde o to, že mi už někdy nestačí moje angličtina na to, co si myslím, že bych chtěla do té hudby dát, a říkala jsem si, že by to byla pro mě výzva si něco takového zkusit. Ale myslím, že na to ještě potřebuju dorůst. Ale určitě bych české texty nepsala jen proto, aby se to někomu víc líbilo.
Jak už jsi řekla, Luno tě zrovna moc neživí. Čím se tedy „ještě“ živíš?
Jsem teďka na mateřské dovolené, ale k tomu ještě dělám muzikoterapeutku pro děti s kombinovaným postižením. Docela jsem se v tom našla. Hudba je nejen pro postižené děti velkým komunikačním prostředkem. Nejsem zatím přímo vystudovaný muzikoterapeut, ale mám nějaká školení a ráda bych se v tom ještě do budoucna vzdělávala. Teďka ještě spolupracuju na jednom mezinárodním projektu pro děti s kochleárním implatátem - to je takový stroječek, který se dětem voperuje do ouška a hluché dítě se pak může naučit slyšet. Mám pocit, že jsem se konečně tak nějak profesně našla. Dlouho jsem totiž tápala, co budu dělat. Například při Khoibě jsem balila balíky v internetovém obchodě... Prostě takové věci, které pro mě neměly žádný smysl. No, protože se to dělo, tak to asi nějaký smysl mělo, ale věděla jsem, že to je jenom přestupní stanice. To, co dělám teď, byla zase velká náhoda, ale v podstatně jsem si něco takového moc přála. Nabídla mi to moje kamarádka a jsem za to moc ráda.
Je skvělé, že je ta práce taky spojená s hudbou...
No, to je pro mě asi úplně zásadní, protože nevím, v čem jiném bych se měla nebo mohla realizovat, co jiného by mě mohlo bavit. Myslím, že tohle je nějaký můj úděl, nebo spíš bych měla říct poslání... Ono v mých letech se dost muzikantů na tu hudbu vykašle. Začnou mít rodiny, musí vydělávat peníze, a není se čemu divit. Já jsem taky dokázala být bez hudby tři roky a byla jsem docela spokojená. (smích) Myslím, že mi to ale i hodně prospělo. Pak jsem se do toho zas dostala a cítím, že bez toho bych byla nějaká polovičatá.
Neskládala sis do šuplíčku?
Ne. Párkrát jsem akorát vystupovala s Ahn Trio nebo se Sunflower Caravan, což bylo pro mě takové malé připomenutí... Ale do šuplíku si skládat, to není zrovna moje parketa. Jsem od přírody tady v tom dost lempl, necítím moc nějaký přetlak, spíš potřebuju mít nad sebou takovou ruku Páně. Je to hrozný, ale je to tak. (smích)
Jaký používáš mikrofon, jaké odposlechy? Máš třeba nějaké oblíbené, na které nedáš dopustit, které bys doporučila?
Na koncertech zpívám na mikrofon Audix OM6. Doma mám ještě takovej záložní a „demonahrávací“ Shure SM58. Pro nahrávání používám doma Recording Tools MC-520, což je přesná kopie Neumanna TLM. Jinak poslední desku jsem nazpívala celou na Shure SM7 přes Teletronix LA2A. A odposlechy používám už dost staré in-eary od Garwoodu. Ty se snad už ani nevyrábí. Mám je už deset let.
A jsi s nimi spokojená?
Jo, jsem s nimi spokojená. Je ale fakt, že pořád řeším odposlechy. Zkusila jsem si k nim koupit sluchátka, která úplně zacpou uši, a najednou jsem se cítila úplně oddělená od kapely. Ale prostě moc nemám přesně dané, co jak mi vyhovuje nejlíp. Na jednom koncertě mi třeba něco nějak vyhovuje a na dalším koncertě to zase dopadne úplně jinak... Je to otázka prostoru a taky vůbec celkové situace. Dřív jsem třeba dělala to, že jsem si zacpávala uši zacpávkama. Takže jsem sice slyšela míň, ale aspoň trochu sebe. Někde se mi to osvědčilo, třeba v televizi, když jsme něco nahrávali, ale na koncertě, kde to bylo příšerně nahlas, to zase bylo strašné. Tak jsem si pořídila tyhle Garwoody. A pamatuji se, že mi jeden kamarád zpěvák říkal, že bez toho už nebudu chtít zpívat, ale já jsem z toho neměla zas takový pocit... Když se slyším moc, tak zase zpívám falešně... No prostě do teďka na to nemám recept. Ty Garwoody používám tak, že sluchátko mám jen jedno - vyplňované, ne to zacpávací. Kdysi jsem to koupila od někoho, kdo si to nechal dělat na míru, ale mně to taky docela sedí. (smích) Má to jenom jedno sluchátko, protože to druhé ten zpěvák rozšlápl, ale to mi taky nevadí. (smích)
Jak si skládáš hudbu? S piánem? Jak ten tvůj skládací proces probíhá?
Dřív jsem skládala hudbu se svým stařičkým Novation K-Stationem s vocoderem. Fakt ale je, že od té doby, co jsem se jakžtakž naučila s Logicem, zjistila jsem, že mě baví hledat různé možnosti, jak skládat. Docela si s tím vyhraju. Dá se začít třeba od bicích nebo si něco zasmyčkuju, třeba zpěv - prostě díky tomu Logicu se mi otevřelo daleko víc možností.Většinou to probíhá tak, že složím nejdřív hudbu (harmonii), pak melodii s nějakým „svahilským“ textem a pak až dělám text. Hodně přizpůsobuju teda text tomu, aby se mi to foneticky líbilo. To je dost těžké nějak skloubit ještě s tím významem. Tak si vytvářím v hlavě takové obrazy, a když mi pocitově sedí, pak cítím, že jsem na správné cestě. Taky bych si to někdy chtěla zkusit obráceně, ale fakt je, že tím, že je pro mě psaní textů tím nejnáročnějším článkem z toho procesu, tak mi to nějak vyjde až na konec.Protože lehce hraju na kytaru, tak jsem pár věcí složila i na kytaru.Poslední dobou zkoušíme skládat s Lunem i dohromady. Vždycky jsem se hromadnýho skládání tak trochu bála. Je to totiž hrozně křehká věc a myslím, že na to musí mít člověk už trochu vyřešené svoje „muzikantské ego“. Což asi už trochu mám, i když pořád je co pilovat.
Pracovat s tím Logicem ses naučila sama, nebo ti s tím třeba někdo z kapely pomáhal?
Ze začátku mi s Logicem pomáhal Martin Destroier z Prostitutes, v asi dvou hodinách mi vysvětlil, co a jak. Já jsem teda původně začala v Garage Bandu, což je takový applácký jednoduchý Logic. Samozřejmě v tom Logicu neumím všechno, ale co jsem potřebovala, jsem se pak už celkem jednoduše doučila z manuálu.
Šmity mě teda učil i v Pro Tools. Říkal, že to bude super, když budu umět v Logicu i v Pro Tools, protože on v nich dělá, abychom si mohli posílat celé „sešny“. Ale já jsem těm Pro Tools moc nepřišla na chuť. Nakonec si posíláme věci jako mp3 a sesazujeme to, a vlastně to taky není problém.
Pak jsem si ještě pořídila MBox, což je předzesilovač. Přes to jsem třeba teď nahrávala doma zpěvy do jedné písničky Phillipovi TBC. Hodí se to, když prostě doma potřebuju něco jakžtakž kvalitně nahrát. Je fakt, že teď to bylo poprvé za dva roky, co jsem ten MBox opravdu potřebovala. Je ale dobré vědět, že i u mě doma jde nahrát zpěv kvalitně, což by třeba před patnácti lety nebylo možné. Takže je to pro mě výzva, která ale není ještě tak úplně ochutnaná.
