"Jenom prosím tě ne Ema B. Ema Brabcová nebo klidně jen Ema, Em zase tolik není, Ema Destinová je už dávno na onom světě, ale jenom ne Ema B. Jsem sice takhle uvedená na desce, je to kratší, ale mně se to hrozně nelíbí," vysvětluje Ema, zpěvačka a ústřední osobnost kapely Roe-Deer, stejně tak čerstvého jako výrazného objevu tuzemské hudební scény. Pro čtenáře, který ještě nezachytil Roe-Deer na klubových pódiích nebo neprotočil ve svém přehrávači debutové album Everforever vydané loňského roku, by se snad slušelo sáhnout k nějakému tradičně nevděčnému přirovnání. Ale jak Eddie Brickel, méně exaltované polohy Dolores či lyričtější projev Suzanne Vega by byly příklady přece jenom velmi nepřesné, a tak zůstaňme u konkrétních zkušeností.
Roe-Deer, první zásadnější pěvecká, ale i autorská zkušenost Emy, jsou na světě od poloviny roku 1999 a zamyšlené, jemné a vesměs posmutnělé písničky z albového debutu nacházejí velmi příznivou odezvu zejména u posluchačů Rádia 1. I když zdaleka nejde jenom o skladby vysloveně pomalé, určitá zasněnost, vyrovnanost a všudypřítomný klid je jejich společným jmenovatelem. Se zpěvaččiným projevem tu dobře korespondují střídmá, vesměs kytarová aranžmá, vyzdobená občasnými klávesami a živými smyčci.
Zhruba tak tedy vypadá albový debut, jehož prostřednictvím vstoupila Ema na své nesporné místo mezi "přítelkyněmi Múz".
Jablko nepadá daleko...
Ema je rodačka z Prahy, navíc z rodiny v pravém slova smyslu muzikantské, a tak by bylo jistě s podivem, kdyby zůstala nezasažena muzikou a dědičnými muzikantskými geny. Její otec, Eduard Brabec, byl při tom, když u nás stejně jako jinde na sklonku 60. let explodoval pořádně přetopený kotel kulminujícího bigbítu.
"Tomu jsem se nemohla vyhnout. Můj tatínek hrál v 60. letech bigbít se skupinou Yatchman a od té doby se věnuje muzice pořád. Pro bigbít byla ale pak špatná doba, nemělo to perspektivu, a tak začal postupně dělat něco jiného. Hraje do dneška, má kapelu, se kterou jezdí hlavně do zahraničí, a dělají různé staropražské písničky. Krom toho hraje na saxofon s námi jako host. To první, co jsem jako malá poslouchala, byli Beatles a pamatuji si, že jako čtyřleté se mi taky líbili Bee Gees. Pak mě začala ovlivňovat sestra, která je o sedm let starší a přivedla mě k muzice, jež se hrála v 80. letech, jako disco, Madonna, Falco a podobné věci. Moc jsem to neřešila, poslouchala to, co si doma pouštěla sestra, a líbilo se mi to. Někdy tak v devítce jsem se odtrhla a začala si vybírat hudbu sama. Dostala jsem se k Faith No More, Pearl Jam, taky k taneční hudbě a postupem času jsem se propracovala k Portishead a Massive Attack, kteří ovlivnili pozdější podobu Roe-Deer, a taky k tomu, co ráda poslouchám teď, jako Radiohead, Björk, Lamb, Kings Of Convenience, Low nebo Alpha."
Bylo by ale s podivem, kdyby se dcera muzikanta věnovala muzice jenom takříkajíc pasivně, vystačila s tím, co se doma ozývá z reproduktorů, a nedotkla se hudebních nástrojů vlastníma rukama. A nestalo se tak ani v případě Emy.
"Chodila jsem do lidušky na klavír. Vydržela jsem tam asi sedm let, ale byla jsem opravdu hrozný lempl. Vůbec jsem necvičila, zkoušela jsem si dělat jenom svoje věci, co mě bavily, nic jsem sice nevymýšlela, jen tak jsem si improvizovala, ovšem o cvičení se nedalo mluvit. Došlo to se mnou tak daleko, že mě z klavíru chtěli vyhodit, a tak jsme se s mámou dohodly, že zkusím něco jiného a začnu zpívat. Chodila jsem pak asi pět let na operní zpěv k paní profesorce Parohové a hrozně moc mi to dalo. Když jsem potom začala zpívat s kapelou, měla jsem zpočátku pocit, že je to něco úplně jiného, že mi to zas až tak moc nepřineslo, postupně ovšem docházím ke zjištění, že dýchání, technika, nasazení tónu - to všechno se mi náramně hodí a můžu to využít."
Ještě v průběhu základní školy tedy Ema obrazně řečeno zaklapla víko klavíru a vstala z klavírní stoličky, nadále ovšem navštěvovala soukromě hodiny operního zpěvu. Ani ten se ovšem neměl stát její profesí, nezamířila ke zkouškám na konzervatoř, ale na gymnázium Jana Keplera na pražském Pohořelci.
"Byla jsem jednoznačně rozhodnutá, že půjdu na gymnázium. Nikdy jsem neměla ambice, že bych se chtěla stát zpěvačkou, zpívání jsem si vždycky chtěla uchovat jako svoje hobby. Proto mě ani nenapadlo, že bych třeba chtěla jít na konzervatoř. Nemělo by to ani velkou cenu. Moje paní profesorka mi říkala, že co se týče techniky, má každý pedagog svůj způsob, každá technika je jiná a nemělo by smysl, abych se najednou do nějaké úplně jiné pouštěla. A co se týče teorie, to mě po pravdě řečeno moc nezajímalo a taky nemůžu tvrdit, že bych zrovna moc toužila po tom vědět přesně, kdy se narodil který skladatel. Takže jsem šla na gympl, zpívala jsem dál a tak mi to maximálně vyhovovalo. Nedělala jsem v té době ani žádné své vlastní písničky. Tu a tam jsem si samozřejmě něco vymýšlela, pak jsem to většinou zapomněla, ale programově dělat hudbu jsem se nesnažila. Víc jsem se do toho pustila až v kapele Roe-Deer."
Srna za oknem
Podle oblíbené historky členů kapely Roe-Deer je původ tohoto poněkud zoologického názvu spjat s chatou nedaleko Prahy, kde se kapela začala v létě roku 1999 formovat. A zatímco se okny do okolní krajiny nesly tiché tóny rodících se melodií, nedaleko se zjevila zvědavá srna a anglický překlad jejího jména dal vzniknout první polovině názvu. A pak už přibyla jen pomlčka a za pomlčku neméně anglický jelen a jméno kapely bylo na světě. Tomu ovšem v případě Emy předcházelo ještě několik kroků, kroků směřujících k sólovému pěveckému mikrofonu téhle kapely. Tím prvním byla neúspěšná návštěva Emy na zkoušce kapely Bast. Kapely, která v polovině 90. let patřila také k výrazným zjevům tuzemské klubové scény a která v té době hledala náhradu za odcházející zpěvačku Hanu Friedlaender, Ema k tomu pobaveně dodává:
"No tak k tomu bych se nerada vracela. Byla jsem úplně vynervovaná, styděla jsem se, poprvé jsem stála před mikrofonem, okolo byli všichni ti chlapíci, čekali, jak mi to půjde, a ono mi to nešlo."
Důležitou osobou pro další sled událostí se stal basista Martin zvaný Šmity. Právě on totiž zavolal po čase Emu znovu a přizval ji na místo vokalistky do kapely Hookers, kde získala příležitost zbavit se prvotních rozpaků a získat základní zkušenosti se zpíváním s kapelou.
"To bylo tak. Měla jsem jednoho velkého koníčka a to jsou koně. Ono to po pravdě řečeno působilo trošku komicky, protože jsem poměrně vysoká a jezdila jsem na malých koních, na huculech. Ale to jen na okraj. Na koně se mnou chodila Šmityho kamarádka, která mu pověděla, že zpívám, a seznámila nás. Docela mě překvapilo, když mi pak Šmity zavolal znovu a přizval mě do Hookers. Když se potom rozhodl, že by se chtěl od Hookers odtrhnout a začít dělat věci, které by ho víc bavily, víc mu vyhovovaly, oslovil mě, a tak vlastně začala vznikat kapela Roe-Deer."
O prázdninách roku 1999 se tedy Ema, Šmity, tehdejší kytarista Vráťa Kugler a automatický bubeník octli na už zmíněné chatě a po pár hodinách společného jamování zjistili, že společné hudební představy mají reálný základ. Kapela Roe-Deer, kterou posléze rozšířil bubeník Jan Malich a klávesista Karel Drašnar, byla tudíž na světě. Pro Emu tak navíc vznikl prostor, který pozvolna začala zaplňovat i autorsky.
"Vypadá to tak, že vždycky přijdu s nějakým základním nápadem, s melodií, slokou, refrénem. Vlezu si za klávesy a pokusím se svůj nápad předvést. Ne vždycky si připadám úplně dobře, protože kritika okolí je silná. Ale buď se věc vezme, nebo ne. Co se týče textů, ty jsou do poslední chvíle ve svahilštině. Musím se přiznat, že všeobecně textům nepřikládám moc velkou důležitost. A to ani u muziky, kterou poslouchám. Je to pro mě spíš taková zvukomalebná záležitost. Nejsou pro mě důležité. Texty na některé z věcí na desce jsem ve skutečnosti dodělala až před studiem. Předtím jsem je zpívala svahilsky a kouzelné je, že spousta anglicky mluvících lidí přitom chválila moji angličtinu. Takže takhle je to s texty. Vím, že někteří lidé jsou zvyklí hodně vnímat texty, že na nich staví, že jsou pro ně zásadní. Pro mě naopak vůbec. Možná se to jednou změní, ale teď pro mě podstatné nejsou."
Postupem času ještě sestava Roe-Deer krystalizovala až do nynější podoby, v níž vedle Emy, Šmityho a Jana Malicha působí kytarista Filip Míšek alias Disorienter a v rolích hostů příležitostně zavítají violistka Martina Martincová a saxofonista Eduard Brabec. Ti se spolu s dalšími hosty podíleli i na albovém debutu Everforever.
"Počátkem loňského roku jsme se rozhodli, že bychom se pustili do desky. Natáčeli jsme ji v létě ve studiu našeho kamaráda zvukaře Jardy Chaloupky, který s námi jezdí i živě. Když byla deska hotová, zahájili jsme jednání s několika firmami. Globus zareagoval nejrychleji a vydal ji už loni na podzim. Je to moje první deska, takže vlastně nemám možnost srovnávat s něčím předcházejícím. Potěšilo mě ale, jak byla přijata. Recenze byly poměrně hodně příznivé a příjemný je i ohlas, který vyvolala. Myslím si, že to může být opravdu tím, že hrajeme trochu jinou muziku, muziku, kterou, zdá se mi, nikdo na naší scéně nedělá. Na desce jsou písničky posbírané v podstatě od úplného začátku, kdy jsme spolu začali hrát, a fakt je, že už teď hrajeme další nové, a pozvolna je připravujeme na další desku, která by se mohla objevit snad za rok. Bude samozřejmě trochu jiná, ale takhle dopředu je to těžko popsat. Bude možná trochu kontrastnější a chtěli bychom taky vyzkoušet jednu věc - zkusit alespoň něco natočit venku. V lese, u moře. Uvidíme, jak to dopadne, ale Šmity je rozhodnut, že to zkusíme."
Jak je vidět, budoucí čas představuje pro Emu co do muziky věci zajímavé a přitažlivé. V životě nehudebním, takříkajíc civilním má zase budoucnost podobu dalších semestrů na Vysoké škole ekonomické. A jinak?
"Žiju pořád v nějakém hrozném zmatku a asi se mi v tom líbí, protože moc nedovedu být sama. Je to možná škoda, ale nedokážu to. Jsem hrozně závislá na svých kamarádech, bez nich bych asi umřela. A fakt je, že i kapela, její sestava, teď kromě muziky vykrystalizovala i lidsky do ideální podoby. Takže je to zase vlastně muzika."
