Edith Piaf - bohyně šansonu

Od smrti Edith Piaf, která se stala legendou již během svého života, uplynulo již čtyřicet sedm let. Málokdo zná pravdu o životních úskalích a zatáčkách závratně krásné a krásně závratné Edithiné nedlouhé životní cesty od prvních písniček na pařížských ulicích přes slavné kabarety až po triumfální vystoupení v Olympii a americké turné, od toulavého dětství přes bouřlivé mládí po zralý věk ve světě showbyznysu.

„Vrabec z Paříže“, jak ji nazývali, okusila jak chutná sláva zaplacená nadlidskou dřinou. Užívala si ho plnými doušky. A přitom se neustále ničila alkoholem, drogami, ničila ji i zákeřná nemoc, jíž nakonec předčasně podlehla. Zpívat pro ni znamenalo žít, žít naplno až do konce. Odchovaná pařížskou ulicí nakonec pozvedla francouzský šanson svou vytrvalou a houževnatou prací do nebývalých výšek a dala pevné základy době, která i dnes pokračuje v jejím odkazu.

Jaká byla Edith Piaf?

Jednoduchá, spontánní, upřímná. A nenasytná. Dychtila po životě, po mužích, po alkoholu. Žila vždy až na doraz, často ještě více. Když v roce 1963 zemřela, byla ve skutečnosti už dávno mrtvá.

Přišla na pódium doslova z ulice. Její matka ji porodila přímo na ulici Belleville, protože už nestihla zajít do porodnice. Dala jí jméno Edith po mladé Angličance - hrdinské špionce, kterou vojáci zastřelili jen několik dní předtím. Matka krátce po jejím narození zmizela. Vyrůstala ve veřejném domě své babičky, později putovala se svým otcem - akrobatem - od města k městu. Byl to bídný život, ale jak přiznala, jí se líbil.

Krátce po narození dostala Edith Piaf oční zákal a nikdo si toho nevšiml. Byla téměř tři roky slepá. Babička ji zavezla do kostela v Lisieux. A jí se vrátil zrak. První, co uviděla, byly klávesy na pianinu. Edith to pokládala za úplný zázrak. Navždy tomu uvěřila. Od těch dob byla skutečně oddaná svaté Terezce od Dítěte Ježíše z Lisieux. Nejenže dlouhý čas nosila na krku medailonek, ale na nočním stolku měla vždy obrázek této světice.

Ze zpěvem začala na rohu Pigalle, setkávala se tu s tou nejhorší verbeží. A tam ji objevil „taťka Leplée“. Z nevzdělané ženy se stala hvězda.

Edith se rychle učila. U intelektuálů, jako byl Jean Cocteau, jeden z jejích nejlepších přátel, se „doučovala“ všechno, co nestihla ve škole, protože do školy chodila jen jeden rok. Tento básník, dramatik a malíř se vyznal v hudbě, tanci a ve zpěvu. I když měla Edith před ním i po něm množství milenců, jejich vztah byl osudový. Jean Cocteau zemřel ve stejný den jako Edith Piaf, ve chvíli, kdy se chystal přednést v rozhlase smuteční řeč za svou velkou přítelkyní.

Jak žila?

Přestože se Edith brzy pohybovala ve vyšší společnosti, nikdy nezapomněla, odkud pocházela. Často s požitkem vyprávěla, jak se na jednom večírku napila z misky určené na mytí rukou.

Zpočátku bydlela v různých pařížských hotelích spolu se sestrou, která ji doprovázela celým jejím životem a stala se její důvěrnicí v dobrých i těžkých časech. Později vlastnila byt a pak velký dům. Ale byl prakticky nezařízený. Nebavilo ji budovat si hnízdo. Důležité bylo, aby někde stál klavír. Nelákalo ji zdržovat se drobnostmi. Pouze jednou se rozhodla zařídit si ložnici, která ji stála celý majetek. Všude růžový satén, koupelna z mramoru. Jednou v noci přišla za Charlesem Aznavourem, který bydlel v přízemí: „Nudím se na poschodí, vyměňme si pokoje.“ Od té doby spával v její noblesní ložnici Aznavour, jediný její přítel, který s ní udržel čistě pracovní vztahy.

Jak milovala?

Edith bývala často zamilovaná a vždy do někoho nového. Byla to vždy ona, která ukončovala vztahy. Nikdy ne naopak. Muži museli vyslídit její režim a rytmus. Museli být v její blízkosti, když je potřebovala. „Když je láska vlažná, třeba ji přihřát, nebo vyhodit. Láska se nedá uchovávat v chladu,“ říkávala. Často to byly zpěváci. „Láska není otázka času, ale množství. Ani za deset let bych nemohla milovat víc než jediný den. Natahovat city, to je jen pro měšťáky. Jsou to skrblíci, ti své dřevo nepálí najednou, proto i bohatnou. Možná je to správný systém na peníze, ale v lásce je nanic.“

Osobní svoboda, to bylo cizí slovo pro jejího momentálního milence. Měla jednu zásadu: nikdy se nerozcházet s mužem po premiéře, vždy před ní. Geniálně znala veřejnost. Nikdy však nekalkulovala chladnokrevně. Její život a povolání byly tak úzce spjaty, že pouze instinkt byl důležitý.

Mnoho úderů osudu před veřejností skrývala. Ještě jako sedmnáctiletá otěhotněla s o rok starším Louisem Dupontem. Krátce po narození dcerky Marcelle se s ním rozešla a brzy si Dupont vzal k sobě i Marcelle. Umřela dvaapůlroční na zánět mozkových blan. Byly to opravdu hrozné chvíle, z nichž se jen velmi těžko pozvedlaJednou se zapletla do jakéhosi kriminálního případu, během kterého byla neustále vyslýchána policií. Jeho zveřejnění by ji stálo kariéru. Ale největší úder jí způsobila smrt Marcela Cerdana. I když se dvakrát vdala, její největší láskou zůstal mistr světa v boxu Marcel Cerdan. Jejich vášnivý vztah přerušilo v roce 1949 letecké neštěstí, při kterém Marcele zahynul. Tehdy se z ní stala troska. Každý večer vyvolávala jeho ducha za stolem a věřila, že si s ním povídá. Tento stolek pak vláčela vždy s sebou téměř po tři roky, stal se jejím talismanem. Složila k němu písničku Hymna lásky. Zpívalo se v ní: „Až mi tě osud jednoho dne vezme, až se pobereš do dálavy hvězdné, nebudu dlouho smutná na zemi, brzy umřu i já, bude nám dobře ve věčnosti, v modré krásné nesmírnosti, protože v nebi nejsou problémy, a milence Bůh spojuje.“

Nebyla však depresivní člověk. Je to legenda, která o ní vznikla dodatečně. Nikdy nebyla dítě smutku. Mívala bláznivé nápady. Velmi ráda se smála, věděla, jak se bavit. A to hlavně v noci. Byla nočním životem posedlá: „V noci se žije jinak než ve dne. Noc je horká a plná světel. Lidé jsou jiní, přístupnější. V noci je ti každý kamarádem, i když ho neznáš. I obličeje mají jiné, každý je krásný.“

Edith Piaf, to bylo sto protikladů v jedné osobě. Pokud jí chtěl člověk vyhovět, musel být schopen své prohlášení vzápětí popřít. Samozřejmě, že byli lidé, kteří to nesnesli. Ti, kteří však po jejím boku vydrželi, měli v její společnosti možnost strávit chvíle se slavnými lidmi - Charliem Chaplinem, Ginger Rogers, Judy Garland, Marlene Dietrich či princeznou Alžbětou.

Jak zpívala?

V období druhé světové války se nevyhnula ani nacistickému režimu. Během představení v roce 1942 ve varieté A.B.C. současně s protiválečném skladbou Kde jsou ti moji kámoši promítali na filmovém plátně francouzskou vlajku. Okupanti ji okamžitě stáhli z Edithina repertoáru, a i když se jim zpěv Edith Piaf ohromně líbil a později ji alespoň dvacetkrát zvali do velkých německých měst, vždy odmítla.

Stále se objevují zpěvačky, které jsou označovány jako „nová Piaf“. Tím jim však kritici dělají velmi špatnou službu. Protože Edith byla jedinečná, svá, nikdo ji nemůže „zopakovat“. Její písně byly její život a naopak. Ale nikdy to nebyla jen směs soukromí a show. Edith Piaf totiž uměla zpívat. Zachovaly se snímky, kde stojí sama na pódiu s jedinou rekvizitou - obrovským mikrofonem. Tato malá žena (měla jen 147 cm) dokázala zasáhnout nejhlubší nitro svých posluchačů. Dnes se hvězdy neobejdou bez třiceti kamionů rekvizit, materiálu a techniky. Edith přišla jen v černých šatech a se svým hlasem. To málo bylo všechno, a zároveň nekonečně mnoho.

Jen málo lidí ví, že byla i výbornou textařkou. Neměla ani to nejzákladnější vzdělání, ale psala fantastické texty. Často mívala u sebe školní sešit, do kterého si zapisovala nápady. Ráda by se byla prosadila i ve filmu. To by však znamenalo alespoň na půl dne zanechat zpěvu, a to by nikdy nedopustila. Kromě toho věděla, že nemá herecký talent. Natočila jen tři filmy. Potřebovala přímý kontakt s publikem a kamera jí ho nemohla nahradit.

Jak zemřela?

Mezi lety 1951 a 1962 Edith Piaf překonala čtyři autonehody, jeden pokus o sebevraždu, čtyři detoxikační kúry, jednu léčbu spánkem, tři jaterní kómata, jeden záchvat šílenství, dva záchvaty deliria tremens, sedm operací, nález rakoviny, dva zápaly plic a jeden otok plic. To je dost i na několik životů, ne na třicetipětikilogramovou Edith.

Navzdory tomu všemu prokázala Edith svou nezdolnou vůli a ještě jednou se postavila na piedestal. 25. září 1962 zpívala z vrcholu Eiffelovky při příležitosti premiéry filmu Nejdelší den. Bylo to poslední Edithino galapředstavení, ze všech nejslavnější. V zahradách paláce Chaillot seděli Eisenhower, Churchill, Montgomery, íránský panovník s císařovnou, princ a princezna z Liége, řecká princezna Sophia, princ Rainer z Monaka, Elizabeth Taylor, Sophia Loren a na gigantickém plátně sledovali siluetu Edith Piaf. Bylo to krásné a nahánělo to strach, jako všechno, co je příliš velké.

Poslední dny chorobami zdecimované Edith Piaf byly strašné. „Už ani nežiji. Všechno mi zakázali: jíst, co mi chutná, pít, chodit, zpívat. A i pláč mi škodí. Smím se pouze smát. Smát se a milovat nelze na rozkaz! Tak jen čekám. Ale na co? To věru nevím...“ Ve skutečnosti však věděla moc dobře, že je konec. Zemřela 11. října 1963. Poslední, co vzkázala sestře, bylo: „Teď už můžu zemřít, žila jsem dvakrát!“ Pohřbu na hřbitově v Père Lachaise se údajně zúčastnilo přes čtyřicet tisíc lidí, mezi jinými i Marlene Dietrich. V tlačenici padl někdo do jámy. Jistě by se to Edith bylo líbilo. A s úsměvem jejím vlastním by se zeptala: „Viděli jste to? To byla sranda.“ Nebyla namyšlená, ale věděla, že lidé kvůli ní přijdou. I na poslední rozloučku.