Ed Warby - pan Přesný

Tento holandský metalový bubeník neplní stránky časopisů, holky po něm nešílí, přesto patří v zaškolenějším metalovém světě k těm nejuznávanějším. Právě proto je již mnoho let stabilní oporou génia a mistra metalových oper Arjena Lucassena na jeho projektech Ayreon a Star One. Nejvíce na sebe v minulosti upozornil v dnes již nefungujících Gorefest. Dnes také objíždí svět s Hail of Bullets a vlastní kapelou 11th Hour. Workoholický a nikdy nechybující: Ed Warby.

Byl jsem mile překvapen, že jsem tu na tebe během večeře narazil. Říkám si Ed Warby, a tady? Kde a proč? Až poté mi docvaklo, že jsi tu s Hail of Bullets. Navíc nejsi na vašich propagačních materiálech tak vidět...

Jsme tři plešatí týpci v kapele, takže se v tom lehce ztratím. Navíc jsem spíš ten chlápek v pozadí, který se stará o produkci, psaní skladeb, a abych řekl pravdu, takhle mi to i vyhovuje. Nejsem tu kvůli slávě, ale kvůli penězům. (smích)

Dobrý vtip! Přece jen je jasné, že pár vyzrálejších posluchačů ví moc dobře, kdo jsi.

Jak jsem říkal, jsem takhle šťastný, a když na mě dnes narazil Dirk ze Soilwork (bubeník kapely, pozn. autora) a s vytřeštěnýma očima mi řekl, že je mým velkým fandou, dost mě to potěšilo.  

Já jsem se s tvými výkony seznámil na desce Ayreon... 0110001110101

Taky si to nikdy nepamatuju. (smích)

... ale než se k této spolupráci dostaneme, rád bych s tebou prošel naše hlavní téma, a to je tvoje vybavení.

Svoje bicí mám doma a netahám je s sebou. Na turné tak hraju s tím, co je dostupné. Moje hlavní bicí jsou Sonor SQ2. Tahle řada je nekřesťansky drahá, ale zároveň zní naprosto božsky. Je dost zvláštní, že jsem na ně dlouho nehrál. Nahrál jsem s nimi poslední album Gorefest a pak je uložil do skladu. Zakoupil jsem si proto jinou sestavu, kterou jsem většinou tahal na turné, ale nyní jsem se ke své starší sestavě opět vrátil. Použité dřevo je bříza, a když nad tím tak uvažuji, zahraju si na ně naživo na festivalu Summer Breeze. Bude to velké pódium, tak chci trochu machrovat se svým „miláááškem“. (smích) Je to standardní rozměr: 10 x 12,16 x 18. To byla vždy moje sestava. Dva tom tomy, dva floor tomy. Mám poměrně hluboké kopáky, a to dvacet palců. Jak jsem říkal, bříza, a používám bronzový šroťák od Sonor, který váží tak osm kilo, což je maso. Několikrát jsem ho položil na podstavec, a ten se skoro zkroutil. Kdyby mohl, řekl by mi: „Zapomeň“! (smích) Dále mám ručně vyrobené činely od značky Amedia z Turecka a paličky Balbex z České Republiky...

Na promo materiálech z Ayreon je tvůj model paliček dost často vidět, a pokud se nepletu, používal jsi je i v Gorefest...

Přesně. To jsou tyhle. Dále využívám rampu pro bicí od Gibraltar a šlapky od Pearl, model Eliminator.

Jen pro představu, jak moc se tahle sestava odlišuje, od té, co máš s sebou na turné?

Je v podstatě stejná. Napíšu si seznam toho, co chci, a řeknu si, že potřebuju tomy velikosti 10 x 12 a floor tomy 16 x 18. Většinou dostanu, o co si řeknu, akorát používám méně činelů než doma, kde jich mám opravdu hodně. Když mám menší sestavu, je to praktičtější a hlavně dávám důraz na symetrii. Rád bych si postavil monstrum, ale člověk má tak dvacet minut na postavení sestavy, takže často improvizuju.

Sonor to bohužel není, a i když mi na tom dost záleží, nejsem žádný Bon Jovi nebo Metallica, abych řval, že chci tohle nebo tamto, a že bez toho nebudu hrát, protože by mi na to odpověděli, že nebudu hrát vůbec. (smích) Jsem podporován ze strany Sonor, ale předně v Holandsku. Tudíž pokud nejsi nějaká hvězda, nepošlou ti bicí sem do Česka. Zase mě nemůžou následně drbat, že nejsem na pódiu s bicími značky Sonor. (smích) To samé platí pro činely. Nerad je s sebou tahám, protože po cestě rezaví a celkově se ničí. Takže když to shrnu, jediné, co si vezu, jsou šlapky.

Nezapomenu, když jsem si měl tady vloni povídat s Tomasem Haakem z Meshuggah, víc než hodinu řešil s někým nákup nových šlapek, zatímco jsem na něho čekal. Vážně se mi ho nechtělo rušit, protože vypadal jak v sedmém nebi. Věřím, že to není jen můj názor, ale vypadá úplně jako Dude z The Big Lebowski. Do toho si stěžoval na své zdravotní problémy, ruce, záda. Proto se určitě oženil s basistkou, aby mu měl kdo masírovat záda. (smích)

(smích) Mám stejný šroťák jako on, a když se o něm tak bavíme, asi bych se měl taky oženit. (smích)

Když jsme načali toto pro hudebníky oblíbené téma, jak vůbec kombinuješ svůj nesmírně vytížený hudební život s tím soukromým?

Je to těžké. Jsem hudbou posedlý, a když si vezmeš poslední album Hail of Bullets, tak jsem produkoval celou věc, od první do poslední vteřiny záznamu. Hoši odehrají to svoje, a pak jen očekávají výsledek. Jenom tohle mi vzalo devět měsíců života a k tomu mám i regulérní práci. Pracuju pro EMP Merchandising. Je to velká německá firma věnující se prodeji triček a hudebních nosičů, pro kterou dělám už tak osm devět let. Investují hodně do festivalů, především tedy německých. Začal jsem pro ně dělat, když se Gorefest rozpadli, a řekl jsem si, že nebudu jen tak sedět doma. Chtěl jsem dělat něco aspoň trochu spojeného hudbou. Když se Gorefest dali znova dohromady, šéf mi upravil pracovní dobu. (smích)

Zaměstnává Eda Warbyho, tak co by chtěl! (smích)

Přesně. (smích) Je to těžké všechno vyvážit. Navíc mám přítelkyni a musím se jí občas taky věnovat. (smích) Většinu práce dělám doma, jako produkci svého nového projektu 11th Hour. Když pracuji s Arjenem, je to jen na pár dní taky proto, že nehraje téměř vůbec naživo. Zavolá mi, pošle mi nějaká dema, já to nějak zpracuju, stavím se u něho a užijeme si pár fajn dní. Hail of Bullets je oproti tomu žrout času. Psaní, produkovaní a nyní ještě 11th Hour, takže je toho dost. Přijdu domů, najím se, sednu k počítači a začnu makat. Někdy se na to vykašlu a vypustím den, ale jinak pracuji denně.

Jak to bere tvůj šéf, když mu řekneš, že s Hail of Bullets pojedete na evropské turné?

Každý z nás pracuje, například Paul je učitel, takže můžeme plánovat turné, jen když jsou školní prázdniny. (smích) Během roku spíš fungujeme tak, že vyrazíme ve čtvrtek a v neděli večer letíme zpět, abychom byli v pondělí opět v práci. Je to všechno snaha najít rovnováhu mezi rock ‘n’ rollem a nudným dennodenním životem.

Obyčejný smrtelník nemůže pochopit, kde pro to stále nacházíš motivaci. Podobný příklad, který mě napadá, je Mark Jansen z Epicy, jenž na otázku, kde našel čas pro projekt Mayan, odpověděl: „Když chceš, tak ten čas najdeš.“

Ed: V mém případě je to velmi podobné. Když jsem pracoval na poslední desce Hail of Bullets, byly noci, kdy jsem se podíval na hodinky a bylo čtyři pět ráno. A to jsem vstával druhý den v osm, abych šel do práce jako zombík s kávou v ruce. Jdeš dál, protože je to prostě metal. Nejsem schopen to vysvětlit jinak. (smích) Jsem rád, že jsem potkal pár podobných týpků, co pro to mají stejné zapálení jako já. V Gorefest jsem to byl jen já a Frank a zbytek se jednoduše vezl. Nebavily je festivaly, neměli rádi kontakt s lidmi. Já oproti tomu se tady cítím jako doma, tady jsou mí lidé, protože muziku a celou tuhle scénu jednoduše miluju. Je to pak snazší a necítíš to jako něco, co prostě musíš dělat. Není to tvá práce, a tak to beru, protože já opravdovou práci mám a tohle je mé hobby. Mám proto k celé téhle srandě příjemnější vztah. Kdyby mi někdo řekl, že bych měl pracovat od rána do odpoledne v práci a následně makat do rána na muzice, vykašlal bych se na to za pár týdnů, ale tím, že jsem si to zvolil sám, je to něco jiného.

Živíš se něčím, co ti je do určité míry blízké, a k tomu máš parádní hobby jako přivýdělek. Já osobně bych se žurnalistikou nebo hudebním managementem, nejlépe dohromady, rád živil, ale dnes to není žádná sranda...

Nahrávání desek dnes není výdělečná činnost. Pokud jsi chytrý, a já myslím, že s Hail of Bullets na tom tvrdě makáme, prodáváš. Aktuálně naše vydavatelství je spokojené, my taky, ale na druhé straně si nemůžeme dovolit si vzít na půl roku volno nebo jet na Bahamy. Dnes už to není takové, jaké to bývalo. Mám pocit, že kdybychom hráli před dvaceti lety, byli bychom boháči, protože u nás je vše na svém místě, ale doba je taková, že máš být rád, když prodáš dvacet tisíc kusů. A tohle je parádní číslo. My ksakru hrajeme death metal!

Ta konkurence mi přijde vražedná. Když si vezmu festival, jako je tenhle, a množství kapel, co tu hraje, a porovnám to s obyčejným fanouškem, který má svůj průměrný příjem a teď by v něm měl najít prostor pro těch pět šest rock/metalových festivalů, co u nás je, a k tomu podpořit svou oblíbenou kapelu nákupem trička nebo hudebního nosiče... Klobouk dolů jak muzikantům, tak fanouškům.

Osobně stále nakupuju dost alb, ale i já toho musím dost vypustit, protože nemám na všechno, anebo už mě to tolik nebere.

Když se ještě vrátíme k Hail of Bullets, neštve tě přístup tvých kolegů, že to všechno hodí na tebe a ty na tom pak makáš sám? Výsledek je pak rozdělen mezi všechny rovnoměrně, ale množství vložené práce tomu neodpovídá. Je to něco jako kdybys přítelkyni uvařil večeři, a ona by ani nepoděkovala.

Kluci jsou neskutečně vděční za to, co dělám, a naštěstí i oni mají své povinnosti. Stephan se stará o praktické věci ohledně kapely, jako je doprava, kdy a kde máme být, kdy máme být na pódiu atd. Paul se stará o letenky.

... nebo objednávání pizzy (smích)

Máš pravdu (smích), ale aspoň se během show cítím jen jako bubeník. Theo se stará o videozáznamy a Martin je metalová legenda, to je jeho povolání. (smích) Ano, odvádím většinu práce a nejsem úplně nadšený z toho, jak je to přerozděleno, a třeba v budoucnu to pozměníme, jako že si nechám zaplatit část odvedené práce jako producent, ale pokaždé z toho něco taky mám. Pro tuhle desku se mi všichni složili na počítač, který bych si normálně nemohl dovolit a nyní je můj. Hodí se mi to i na moje další projekty, takže to beru jako protislužbu. Dalším potěšením jsou pro mě pozitivní kritiky. A hlavně mám tam ten svůj řádek na rohu bookletu. Produkce: Ed Warby. To je jediné, co chci za svou práci, tuhle větu, tučně vytištěnou. (smích) Droboučká řádka slávy.

Když se člověk koukne na jakoukoliv kapelu, bubeník toho tahá s sebou bez debat nejvíc. Staral ses o to vždy sám, nebo máš pár pomocníků?

Když mám s sebou svou sestavu, opravdu potřebuju píchnout. Není ani tak velká, ale hlavně to poskládat je nejnáročnější. Může to trvat klidně i tři hodiny. V době Gorefest jsem byl rozmazlován. Měli jsme asi sedm bedňáků, kteří mi s tím pomáhali. Bylo to z dnešního pohledu neuvěřitelné. Měli jsme tourbus, kterým jsme projížděli celou Evropu a tahali s sebou celé to vybavení a sedm pomocníků. Když ale došlo na finanční krizi v kapele, všichni to odůvodňovali množstvím lidí navíc. Když jsme rozjeli Hail of Bullets, Stephan mě ujistil hned ze začátku, že nic takového nehrozí. Máme jediného chlápka navíc a to je zvukař. Všechno si tudíž děláme sami a ze začátku mě to dost sralo, protože to celé dotáhnout a sestavit není žádná pohádka. I když jsem dost nervák a asi na to ani nevypadám, časem jsem si zvykl. Navíc se vždyckynajde někdo, kdo rád pomůže, třeba i z jiné kapely. I to se stává, opravdu. (smích) Tady na Brutalu se mi líbilo, že jsem měl oproti běžným dvaceti minutám opravdu dost času všechno poskládat.

A v nich stihnout i pro fanoušky nenáviděné systematické údery do každé součástky bicích...

V mnoha případech není čas ani na tohle a první píseň se používá jako prostor pro nastavení zvuku. (smích) Každá první skladba je proto úplně na nic. Moje dosavadní hudební kariéra mě naučila, jak dělat věci rychle, a pokud možno, správně. To je důvod proč Gorefest nikdy nevydělávali prachy a Hail Of Bullets ano. Nejsem v tom pro peníze, abys mě nepochopil špatně, ale je lepší, když domů přivezeš nějaké to kapesné, než přijet s ještě většími dluhy, než když jsi vyjel. (smích)  

Druhou půlku povídání s Edem Warbym z festivalu Brutal Assault ve formě video rozhovoru najdete zde.

www:

http://en.wikipedia.org/wiki/Ed_Warby