Festival Blues Alive, 14. až 16. 11. 2019, DK Šumperk
Už po čtyřiadvacáté proběhl v Domě kultury v Šumperku prestižní třídenní mezinárodní festival Blues Alive. Termín prestižní je v tomto případě skutečně namístě. Svědčí o tom i fakt, že pověst festivalu se donesla až za oceán do hlavního města blues Memphisu, kde v lednu letošního roku obdrželi jeho pořadatelé významnou cenu Keeping the Blues Alive, cenu, která má v bluesovém světě váhu Oskarů či Grammy. O prestiži festivalu navíc svědčí reprezentativní společnost především zahraničních umělců, kteří na jednotlivé ročníky na sever Moravy přijíždějí. V neposlední řadě ovšem i zájem publika, díky němuž tentokrát vstupenky z předprodejů zmizely už čtvrt roku před zahájením festivalu. Dramaturg Ondřej Bezr měl i tentokrát šťastnou ruku ve volbě účinkujících. Bohužel řádky této recenze nestačí pojmout úplně všechny, zejména pak nové naděje, které se do Šumperka probojovaly díky soutěži Blues Aperitiv a potvrdily tentokrát sílu bluesového zázemí především na Slovensku a v Polsku. Zastavme se proto u hlavních tahounů festivalu.
Ve čtvrtek večer to byla americká zpěvačka Lizz Wright, která si s lehkostí pohrávala s folkem, popem, country i jazzem a vygradovala své vystoupení až k tanečním groovům. Kytarista Doyle Bramhall II je zapsán v povědomí především svou prací s Rogerem Watersem či Ericem Claptonem. Jeho uvolněný bluesrock je ovšem rovněž navýsost příjemný. Naprosto strhující bylo pak vystoupení zpěvačky a pianistky Marcii Ball, která roztančila Šumperk ve svých raycharlesovských boogie. Nebránit tomu úcta k dámě, chtělo by se výstižně prohlásit „Marcia Ball = Dáma s koulema.“
V pátek mělo šumperské publikum možnost shlédnout velmi vydařený dokument Bluesman o osobnosti kytaristy a kytaráře Petera Jurkoviče. Na hlavní večerní scéně pak francouzští Dirty Deep potvrdili, že bluesová muzika může úspěšně koketovat s až sabbathovským hardrockem, zatímco Watermelon Slim proplul příjemně nekomplikovanými vodami klasické dvanáctky. Mladá charismatická zpěvačka Grata Valent s kapelou Beaux Gris Gris & The Apocalypse okouzlila publikum spíše melodickým poprockem nabitým mistrnou dynamikou. Večer s jistotou uzavřel respektovaný americký kytarista Ronnie Baker Brooks.Na sobotní odpoledne připadl jako tradičně specializovaný program, tentokrát výstižně pojmenovaný Jazz Alive. Na jevišti se sešla výrazná společnost tuzemských jazzmanů střední generace - kapely Vertigo, Jaromír Honzák Kvintet (mimořádně zmenšený na kvartet) a Muff.Na hlavní sobotní koncert z Polska zavítali Silesian Hammond Group, po nichž sílu přesvědčivé trojakordové trojice potvrdil mladý americký kytarista Noah Watherspoon se svým triem. I prostá pentatonika dokáže být vzrušující. K akustickým kořenům amerického blues a country pak sáhl Zach Day, aby byl vzápětí vystřídán masivní britskou hardrockovou partou Carfish. Mírně rodinný podnik otce Paula Longa (keyb.) a syna Matta Longa (g., voc.) zněl chvílemi jako Gary Moore či Whitesnake a drtil nadšené publikum neskonalým přívalem energie s vydatně bluesovými kořeny. O fenomenální finále se pak postaral zpívající kytarista Kenny Neal se skvěle šlapající kapelou, který v závěru pozval na jeviště předchozí kytaristy ke strhujícímu jamu. Jsou ale ještě dvě jména, která nemohou zůstat nevyslovena. Tradiční moderátor Marek Hlavica, který v rámci festivalu krátce pokřtil i své čerstvé a velmi vydařené album Soliter MH a bez něhož by atmosféře Blues Alive opravdu mnoho chybělo. Tím druhým je zvukař Radek Jandík, který se svými kolegy ze Styl Group rok co rok dosahuje v podstatě nemožného. Bez ohledu na desítky nejrůznějších nástrojů, nejrozdílnější sestavy účinkujících i styly, je zvuk dokonale srozumitelný, čitelný, vyvážený, prostě jako z desky.
