Nenechte se zmást nadpisem: nejde o nový hudební styl taneční scény, nýbrž o zcela exaktní popis jedné unikátní a význačné kapely hardrockového období - kapely, která byla čímsi mezi dvěma skvěle sehranými sólisty, jazzrockovou skupinou a klasickým bigbandem v éře extrémně úsporných opatření.
Ano, jedná se o skupinu - dá-li se to tak vůbec nazvat - Hardin & York, která vznikla na samém konci šedesátých let.
Bubeník Pete York, narozený v roce 1942, začínal v raných šedesátých letech s klasickými jazzbandy, avšak první skutečně významnou hudební zastávkou byla formace Spencer Davis Group, k níž se připojil v říjnu 1963. Tam se také seznámil s klávesistou, zpěvákem a skladatelem Eddie Hardinem, který v květnu 1967 nahradil Stevea Winwooda. Koncem následujícího roku se pak Hardin s Yorkem rozhodují založit vlastní skupinu. Problém spoluhráčů přitom řeší velmi originálně a jednoduše - prostě se bez nich obejdou. A tak vzniká tato zcela unikátní dvojčlenná kapela, která sama sebe označila jako "nejmenší bigband na světě".
V roce 69 podnikli Hardin & York sérii společných koncertů s The Nice a Deep Purple a v roce následujícím vydali první, druhé a rovnou i třetí album. O rok později následovalo další album, avšak po vydání páté desky v roce 1972 se duo rozchází, aby se každý z hráčů mohl věnovat vlastním projektům. Hardin vydává sólové album a York zakládá Pete York Percussion Band. Roku 1973 se scházejí ještě jednou, aby nahráli desku spolu s basistou Charlie McCrackenem, avšak tím historie kapely de facto končí, nepočítáme-li téměř povinný comeback v letech devadesátých.
A teď tedy, po nezbytném úvodním náhledu do historie kapely, se již pojďme zaměřit na bicí.
Jestliže v díle o skupině The Nice bylo řečeno, že Brian Davison občas připomínal Buddyho Riche hrajícího s rockovou kapelou, pak York byl Buddy Richem hrajícím s rockovou kapelou..., tedy přesněji: s rockovým klávesistou.
Jak zvuk soupravy, tak i způsob nahrávání, ale zvláště styl hry byl totiž zcela stoprocentně jazzový. Lze dokonce říct, že tak důsledným způsobem žádná jiná kapela rock s klasickým jazzem neskloubila. A výsledek skutečně stál za to - již na prvním albu zněla skupina naprosto skvěle a s každou další nahrávkou vyzrávala do ještě větší kvality.
York hrál pochopitelně klasickým držením, což už samo do značné míry určovalo jak rytmický feeling, tak i zvuk bubnů. Vlastní úder byl maximálně dynamický a odlehčený, na měřítka začátku sedmdesátých let pak místy až nezvykle decentní. Jedním z hlavních prvků hry přitom bylo využití celé dynamické škály od pianissima až po forte. Tento velký rozsah úrovně hlasitosti spolu s barevností a nápaditostí doprovodu byl srovnatelný snad jen se stylem hry Iana Paice.
Yorkovo pojetí typicky rockových rytmů, čímž jsou míněny zejména osminové doprovody na hihatku, bylo také silně ovlivněno jazzem. To znamená, že důraz byl kladen v naprosto převažující míře na akcentování malého bubnu (tedy v případě těch nejjednodušších doprovodů na druhou a čtvrtou), zatímco velký buben byl značně potlačen a nehrál zdaleka tak velkou roli; spíše než pro držení těžkých dob byl využíván pro akcentaci. Šlo tedy o značně odlišné pojetí než u Bakera či Bonhama.
Ve velké míře pak hru dotvářely nejrůznější podkreslující vyhrávky na malý buben a kotle, přičemž se nejednalo snad ani tak o klasickou podobu breaků, umístěných jasně a nekompromisně na konce frází, jako spíše o reakce na hlavní melodickou linku skladby či improvizační myšlení spoluhráče.
Velkou roli hrály také činely, a to jak při akcentování (nikdy ovšem tak razantním jako například u Cobhama či Bonhama), tak při podkreslování pasáží bez doprovodu, tedy ve stylu, který je všem jistě dobře známý z úvodní a závěrečné části skladby Child in Time od Deep Purple. Zvuk činelů však nemá tak krystalickou charakteristiku jako v případě Iana Paice, což je dáno hned dvěma faktory: jednak stylem nahrávání soupravy, hlavně však značkou činelů - dobová charakteristika tehdy prakticky výhradních výrobců činelů, tedy firem Zildjian a Paiste, byla taková, že čistě jazzové Zildjiany měly zastřenější a hlubší zvuk, zatímco Paisty byly vyšší, ostřejší a průraznější - proto se také ideálně hodily pro rockový styl hry.
Častým prvkem bylo i tlumení činelů, zvláště v sólových vyhrávkách a breacích, což platí zejména pro splash využívaný ve stylu Genea Krupy (jako například v legendární skladbě Sing, Sing, Sing z roku 1937).
Vlastní technika hry byla na rozdíl od ostatních hardrockových hráčů tvořena daleko více různými modifikacemi a kombinacemi paradidlů a dvojek, které tak převažovaly nad standardním střídavým provedením.
Konečně i samo složení bicí soupravy bylo velmi typickou ukázkou jazzového přístupu: 24" velký buben, na něm jeden 13" kotel, po pravé ruce velký doprovodný ride a zcela vpravo pak dva velké kotle. To vše obohaceno dalšími činely, včetně 8" splashe a chiny zavěšené opačně, než je zvykem dnes, to jest ohnutým okrajem nahoru, na styl Buddyho Riche.
Přes veškerý jednoznačný, ba až ortodoxní příklon k jazzu, se však u Petea Yorka můžeme setkat s velmi zajímavým vývojem hry, což skvěle dokládá poslední deska sdružení Hardin & York z poloviny sedmdesátých let, nazvaná Hardin & York with Charlie McCracken, kde se York představuje jednak v daleko údernější a rockovější podobě, ale současně překvapuje i zajímavými elektronickými experimenty se zvukem bicích.
Z dalších aktivit Petea Yorka bude určitě zajímavé zmínit i čistě bubenickou akci, projekt SuperDrumming z osmdesátých let (lze sehnat na videokazetách, a snad už i na DVD), kde se za doprovodu studiové sestavy představují hráči jako Louis Bellson, Jerry Brown, Ian Paice, Cozy Powell a další, přičemž každý z nich má prakticky libovolný prostor pro sólový vstup.
Vraťme se však závěrem ke kapele Hardin & York, stejně jako se k ní v devadesátých letech vrátili oba protagonisté.
Je jasné, že pokud jde o početně tak redukovanou sestavu, závisí výsledek ještě v daleko větší míře na vnímavosti, okamžité a invenční reakci na spoluhráče, a konečně i schopnosti dokonale využít všech možností nástroje. Tím vším Pete York disponoval (a stále disponuje) v míře o dost větší než dostačující. Je sice fakt, že rock se dále touto cestou neubíral, ale nic není ztraceno - možná totiž právě podobný směr bude východiskem pro jeho další vývoj.
A třeba se drum'n'keys stane i novým stylem taneční scény. Kdo ví...
Web Generation:
Oficiální stránky Petea Yorka - zde se dozvíte veškeré faktografické údaje
základní údaje o kapele naleznete na www.allmusic.com
Generation Info:
Hardin & York 1968-1972 (+1994->)
-unikátní dvojčlenná sestava
-vrcholná souhra a využití všech možností nástrojů
-kombinace artrocku s jazzovými postupy
-na studiových deskách zajímavá rozšířená aranžmá
-ovlivněni: The Nice, Spencer Davis Group
-ovlivnili: Lucifer's Friend, Ekseption
Pete York (15. 8. 1942)
-výrazně jazzově orientovaný hráč
-maximální využití dynamiky a barevnosti hry
-klasicky jazzový zvuk i snímání bicích
-velmi odlehčený a dynamický úder
-ovlivněn: Buddy Rich, Gene Krupa, Brian Davison
-ovlivnil: Ian Paice, Jon Hiseman
-stěžejní desky: Tomorrow Today- 1969: debutové album - definovalo zvuk i styl kapely - ve skladbě Mountains of Sand velmi zajímavý vstup bicích ve stylu Buddyho Riche; For the World - 1971: vrcholné dílo kapely. Ve skladbě Have Mercy Woman zajímavé vyhrávky bicích v kombinaci s perkusemi, ve skladbě Extension 345 pak sólová pasáž bicích v jazzovém stylu + něco podobného ještě ve skladbě David Difficult (pouze na CD - bonus); Hardin & York with Charlie McCracken - 1974: překvapivý posun, zvláště po zvukové stránce - v některých skladbách velmi progresivní až futuristický zvuk soupravy s výrazným využitím elektronických efektů.
