Po těžkém souboji v Muziduelu, kde jsem čestně hájil svěřené drátky (Muzikus 10/2007), přišel čas na aktualizaci tématu a pár poznatků z praxe. Nuže, jak to mám s kytarovými strunami v roce 2011? Používám na elektrice stále jen univerzální desítky? Myslím, že skutečnost předčila ty nejbujnější fantazie. Zcela v duchu závěru ohnivé diskuze, že tudy možná vede cesta, jsem se dostal až na struny 0.012, lidově řečeno dvanáctky. Na ně jsem vlastně začínal, neboť nic jiného než ďábelsky tvrdé dráty na začátku sedmdesátých let nebylo a struny se většinou ani nevyměňovaly. Takže dnes jsou pro mne standardem jedenáctky, ruce zesílily a časté střídání kytary s baskytarou taky udělalo své. Pryč jsou ty doby, kdy jsem se mohl převlékat za stojanem od mikrofonu, aniž by to publikum bralo jako striptýz, a rockerské skoky přes půl pódia končily jen prohnutím prken, která znamenají svět.
Na druhé straně pomyslné tabulky by mohl být například „osmičkový“ kytarista Danny Vejvoda, abych jmenoval někoho z kolegů. Jak už bylo zmíněno v článku, kdysi jsem používal struny na šestistrunné banjo, ale jen do té doby, než mi přestaly vyhovovat. A to především barvou tónu a reakcí na rozeznívání trsátkem. Na měkké struny prostě některé věci nezahrajete. Pro experiment s nehlazenými dvanáctkami jsem si vybral sadu Jazz/Med americké značky Webstrings. Dostal jsem je totiž darem, a tak jsem se je rozhodl použít na hru s válečkem (nemám na mysli jam s Markem Ebenem, ale bottleneck). Jako testovací kytaru jsem použil Gibson Melody Maker z roku 2010, osazený kobylkovým snímačem typu single. Výsledkem pokusu jsou následující poznatky: Nehlazené tlustší dráty mají v porovnání s desítkami agresivnější a ostřejší zvuk, i když jsou určené pro jazzovou hru, přes svoji tvrdost se dají stále dobře vytahovat (moje váhová kategorie má ovšem výhodu) a při jejich natahování je dobré dávat pozor na poškrábání laku. Velmi neochotně se totiž ohýbají. A píchnutí do prstu dvanáctkovým drátem opravdu hodně bolí. Melody Maker je ale výborně konstruovaná kytara, takže si se škálou barev poradila velmi snadno. Stačilo správně nastavit potenciometr Tone a rozsah zvuků byl od tlustého kulatého tónu po ukřičený nářez. Experiment navíc, jako vedlejší produkt, otevřel další téma. Mohlo by se jmenovat třeba „Která kytara má větší twang, Fender nebo Gibson?“.
