Letos v lednu se redaktor britského časopisu Guitarist obrátil na Erica Claptona se zajímavou otázkou. Ptal se jej, koho považuje za nejtalentovanějšího mladého bluesového kytaristu: "Domníváte se, že je to Kenny Wayne Shepherd nebo Jonny Lang?" Clapton reagoval velmi pohotově: "Ani jeden z nich mě příliš neoslovuje. Domnívám se, že největším talentem je Doyle Bramhall II. Má velice osobitý kytarový styl a navíc dokáže napsat silné písničky."
Osobitá kytarová hra, výborný zpěv a zajímavě vystavěné písně jsou základními atributy Bramhallovy tvorby, která je ovlivněna rockem a rythm'n'blues šedesátých a sedmdesátých let. Tento levoruký kytarista, který postavil svůj výraz na zvuku fenderů, nedávno prohlásil: "Mnoho let jsem hledal perfektní tón a nakonec jsem jej našel. Ale byla to velká náhoda." Pojďme se tedy podívat na to, jak dospěl ke zvuku, který učaroval nejen Ericu Claptonovi, ale také B. B. Kingovi, Rogeru Watersovi, Jimmimu Vaughanovi nebo Sheryl Crow. Všichni jmenovaní si Doyla Bramhalla II. velmi často zvou do studia či na koncerty, a navíc mají jeho písně ve svém repertoáru.
První kytaru dostal mladý Bramhall ke čtrnáctým narozeninám. Byla to Harmony Rocket z roku 1963. "Měla vysoký dohmat, tlusté struny a křivý krk, přesto zněla celkem dobře. Ze začátku jsem ji měl během hry položenou na klíně, jinak jsem totiž nemohl domáčknout struny až k hmatníku."
Během tří let se hodně zlepšil, a proto mu rodinný přítel Stevie Ray Vaughan věnoval červeného strata, vyrobeného ve Fender Custom Shopu nástrojaři Charliem Wirzem a Zackem Berrym. Doyle na něj později hrál ve skupině Fabulous Thunderbirds Jimmiho Vaughana a v projektu Arc Angels (rytmika Double Trouble S. R. Vaughana doplněná kytaristou a zpěvákem Charliem Sextonem). Navíc s touto kytarou natočil i svá první dvě sólová alba Doyle Bramhall II. (Geffen, 1996 - produkce Wendy a Lisa) a Jellycream (RCA/BMG, 1999 - produkce Tchad Blake). Na koncertech i ve studiu "tavil" dvě komba Fender DeVille, mimo to občas vystřídal i jiné aparáty Fender - většinou Super Reverb, Bassmana a Twina. Z efektů se mu nejvíce osvědčily Uni-vibe, Octavia a Fuzz Face.
Po vydání Jellycream přijal nabídku na post kytaristy pro koncertní turné Rogera Waterse In The Flesh Live, z něhož vznikla i živá nahrávka. V té době hrál na svého červeného stratocastera přes digitální komba Yamaha DG. "Potřeboval jsem totiž značné množství rozdílných zvuků a navíc jsem pracoval s různě dlouhými delayi a reverby. Jsem sice purista, co se týká starých vintage aparátů, ale jen do té doby, pokud fungují tak, jak já potřebuji. Ze svých Fenderů DeVille jsem prostě nemohl dostat více rozdílných tónů. Myslím si, že Yamahy DG mi na této šňůře dobře posloužily, i když měly trochu syntetický zvuk. Nakonec jsem stejně zjistil, že se bez lamp neobejdu."
Ke svým Fenderům DeVille se vrátil během natáčení společného alba B. B. Kinga a Erica Claptona - Riding With The King (Warner/Reprise 2000). Toto CD bylo nahráváno bez playbacků a dotáček, včetně zpěvu, a to Bramhalla natolik uchvátilo, že se rozhodl nové zkušenosti využít ve svůj prospěch.
Na zatím poslední "řadovku" Welcome (RCA/BMG 2001) se opravdu pečlivě připravoval. Studoval zvuky svých nejoblíbenějších desek Led Zeppelin, Jimiho Hendrixe, Beatles, Rolling Stones, Boba Marleyho či Muddyho Waterse a hledal, co mají společného. "Zjistil jsem, že všechny byly natáčeny tak, že kapela hrála dohromady v jedné místnosti bez paravánů. Poslouchal jsem například několik verzí Hendrixovy písně Red House a pokaždé, když přestala hrát kytara, byl slyšet přeslech od bicích. Prostě mnoho muziky prosakovalo skrz mikrofony ostatních nástrojů - a to zapříčinilo ten unikátní zvuk, který na dnešních nahrávkách není slyšet." Tento způsob natáčení nejprve sedm týdnů nacvičoval a dolaďoval společně se svým producentem Jimem Scottem. Původně chtěli hlavní zpěv nahrát dodatečně, ale nakonec se rozhodli natočit vše živě. Za čtyři dny měli na pásech patnáct písní.
Doyle také velmi řešil zvuk kytar a rozhodl se, že si před nahráváním pořídí takové vybavení, na jaké hráli jeho oblíbenci. "Doslechl jsem se, že obchod Norm's Guitar (Reseda v Kalifornii) je jediný v celém okolí Los Angeles, kde mají levorukého stratocastera z šedesátých let." Když se tam vypravil, uviděl překrásného strata z roku 1964 v povrchové úpravě sunburst s palisandrovým hmatníkem. "Také tam měli stowattového Marshalla 1967 Super Bass. Zapojil jsem si do něj kytaru a úplně jsem se zbláznil. Byl to přesně zvuk, který jsem léta hledal. Okamžitě jsem obojí koupil. Bylo přehnané, kolik za to chtěli peněz, ale nedalo se nic dělat. Z obchodu jsem jel rovnou do studia a natočil jsem se svou kapelou Smokestack (baskytarista Chris Bruce a bubeník J. J. Johnson - pozn.) píseň Cry - hned mi bylo jasné, že je to ono. Nakonec jsem nahrál celou desku na tuto kytaru a aparát."
Během natáčení alba Welcome používal dvě bedny Marshall 4x 12", osazené reproduktory Celestion Vintage 30. Snímal je mikrofonem Shure SM 57, který stavěl vždy k jednomu ze spodních repráků. Bramhall nahrával a zpíval přímo u aparátu, před kterým měl malý dřevěný tlumič zvuku. Ten však nezakrýval dva horní celestiony, a právě ty zůstávaly v přeslechu mikrofonu, který byl určen pro zpěv. Z tohoto důvodu mají kytary na nahrávce tak mohutný zvuk. "Pokaždé, když jsme ten mikrofon zamutovali, dostali jsme se zpět k normálnímu suchému studiovému zvuku, ale nebylo to ono."
Z efektů používal nejvíce černý Dallas Arbiter Fuzz Face, Roger Mayer Octavia, Univibe, Ibanez Tube Screamer, kvákadla Vox a Fulltone Clyde wah, z novějších modelů pak Line6 Delay Modeler a Hughes & Kettner Tube Rotosphere. Například sólo ve skladbě Blame je natáčeno na kombinaci Fender Stratocaster - Fuzz Face - Univibe - Marshall. Na svého strata natahoval struny D'Addario (.011-.054). V několika písních hrál na černého telecastera (Fender USA Standard), podladěného do C#, se strunami o tloušťce .014 -.068. Jako trsátko se mu osvědčila značka D'Addario heavy picks.
Během hraní naživo používá dva aparáty - pro čistý zvuk kombo Fender Showman Blackface a pro zkreslený pak stowattového Marshalla '67 Super Bass. "Kytaroví technici Erica Johnsona a lidé, kteří studovali Hendrixův tón, mi potvrdili, že to je aparát, na který Hendrix opravdu hrál. Mnoho lidí si myslí, že používal Marshalla Super Lead, ale když si pozorně poslechnete Hendrixovy nahrávky, zjistíte, že jeho tón má o hodně více nižších frekvencí. Super Bass je v zásadě stejný jako Super Lead, jenom má plnější rozsah. Vždy jsem obdivoval tón lidí, kteří hráli na marshally, například Hendrixe a Claptona. Proto jsem chtěl mít také tuto značku. Když jsem si ale potom na nějakého marshalla zahrál, byl to ten nejhorší zvuk, který jsem kdy slyšel. Vše se změnilo až v obchodě s kytarami v L. A., kde jsem narazil na Super Bass."
Co se týče efektů, používá Bramhall na koncertech tuto kombinaci: Mike Fuller Deja Vibe, Hughes & Kettner Replex, Dallas Arbiter Fuzz Face, Roger Mayer Octavia, Hughes & Kettner Rotosphere, Line6 DL 4 Modeler (místo něj měl dříve Echoplex), Ibanez TS-9 Tube Screamer Reissue, ladičku Boss TU-2, Line 6 EX-1 Expression Pedal a kvákadlo Vox.
Na pódiu bere do ruky nejčastěji dva straty '64 Vintage a Custom Shop, osazené snímači Van Zandt. Občas také používá kytaru Fender Custom Shop Sonic Blue Strat nebo Fender USA Standard Telecaster.
V současné době vystupuje Doyle Bramhall II. se svou skupinou Smokestack jako host na koncertním turné Erica Claptona. Doufejme, že zavítají také do Prahy, abychom se zase přesvědčili, že vybavení není to hlavní, protože všechno je v rukách.
Diskografie
sólová alba
Doyle Bramhall II. (Geffen, 1996)
Jelycream (RCA/BMG, 1999)
Welcome (RCA/BMG, 2001)
hostování a spolupráce
Arc Angeles (1992, se stejnojmennou kapelou)
Bird Nest On The Ground (1994, s otcem Bramhallem starším)
Bitter (1999, se zpěvačkou Me'Shell NdegéOccelo)
In The Flesh Live (2000, živá nahrávka Rogera Waterse)
Riding With The King (2000, hostování na společném albu B. B. Kinga & Erica Claptona)
Been A Long Time (2001, s bývalou rytmikou S. R. Vaughana Double Trouble)
Reptile (2001, s Ericem Claptonem)
C'mon, C'mon (2002, s Sheryl Crow)
DVD a VHS
In The Flesh Live (2002, živá nahrávka Rogera Waterse)
