Doutník volnosti Jima Morrisona - Klub 27

Jsou věci poznané a věci nepoznané. A mezi nimi jsou Dveře.

The Doors: The End

Toto je konec, můj krásný přítel,

toto je konec, můj jediný přítel, konec.

Konec smíchu a průhledných lží,

konec nocí, když jsme se snažili zemřít.

James Douglas Morrison (8. 12. 1943 - 3. 7. 1971)

S kalifornskými The Doors se v šedesátém sedmém zjevila na rockové scéně i sebezničující postava proklatého básníka, obdařeného velkým talentem i nepřizpůsobivostí. Syn amerického kontraadmirála, který studoval na University of Kalifornia v LA divadelní a filmovou vědu, žil nekompromisně, a díky tomu také - velmi předčasně - zemřel.

Neví se zcela přesně, kterépak to literární dveře daly název kapele Doors. Jestli ty vstupní do tajemného neznáma Williama Blakea nebo ty únikové z kokainové nouze Aldousa Huxleyho: „Když se odstraní brány vnímání, vyjeví se nám každá věc taková, jaká ve skutečnosti je - bez hranic.“ Jedno je ale celkem jisté: dveře básníka Jima Morrisona nenávratně procházely od dětského pokoje optimisticky naladěných The Beatles, přes záviděníhodně surfujících The Beach Boys a s nadhledem páskujících TheRolling Stones až do zakouřené psychedelické ložnice se zpřekocenými postelemi Jefferson Airplane, Love nebo Grateful Dead.

V rockové hudbě, plné obchodních pokusů vnutit publiku kohokoliv jako hvězdu, vždycky zafunguje, když tvůrce vstoupí na scénu jako zralá nekompromisní osobnost, která ví, co chce, a kterou si s nikým nespletete. Když se takto zaskvěli Doors se svým stejnojmenným debutem v roce 1967, středem všeho bylo charisma zpívajícího básníka Jima Morrisona.

Charakterizován jako znalec Freuda, artaudovský nadšenec a čtenář Nietzscheho se rázem stal vůdčím zjevem kapely, v níž rozvinul svůj sklon k dionýskému pojetí umění a k temným hnutím lidského nitra, což vyjádřil ve mnohých svých rockových písních. Jeho texty patří k těm, které lze bez uzardění označit za skutečnou poezii, a dodnes poskytují nesčetným vykradačům jeho odkazu náměty ke spekulacím. Co je vlastně na „ještěrčím králi“ tak přitažlivého? Jeho kouzlo je někde úplně jinde než v případě borců typu Robert Plant nebo Paul Rodgers. Krásně to vyjádřil ústy svého hrdiny i Stephen King: „... jde mi z něj po zádech mráz.“ Zaposloucháte-li se do Morrisonovy muziky, najdete na jedné straně zastydlé dítě květin a cítíte u něj spíš lásku, volnost, svobodu, na straně druhé nemůžete obejít temnější stránku a hrátky s démony. I bez hlubších znalostí angličtiny se dá pochopit, že s láskou připalované retko nemohlo být obyčejnou marskou (Light My Fire). Drogové melodrama s vytaženou antickou touhou „zabít otce a pomilovat matku“ jaksi dobře zapadlo do Morrisonova „vzorně uspořádaného“ floridského dětství v rodině vojenského kontraadmirála (The End). Orientace na brechtovo-weillovský kumšt byl jasně patrný v převzaté písni, účinkem srovnatelné se slavným muzikálem Kabaret (Alabama Song). Ani formálně veselé, rockově našlápnuté nebo něžně vyprávěné příběhy nikoho nepustily z děsivě nádherné oblasti pozorování těch temnějších zákulisí lidské duše.

Dost o tom Jim věděl už teoreticky, způsobem života pak všechny poučky dokonale prověřil. Byl sexuálně agresivní, a přece jeho texty působí často výjimečně jemně. Byl divoký, provokatérsky, bouřlivácky, a přitom trhání americké vlajky, pódiové rvačky s policisty, cviky s mikrofonem v rozkroku nebo slipy na kolenou nebyly jen obyčejnou exhibicí. Vždy to byla součást konkrétní situace - vietnamská válka, hippies, pokrytecká pruderie, cenzura, nadutost úředníků... Jeho postoje, výroky a verše se staly rockovou historií, i když se muzikantem vlastně necítil být. Instrumentace kapely (bez basové kytary!) považoval jen za další výrazovou možnost. Byl nadšený spojením přednesu textů s pravidelným tepem bicích, dravostí zkreslené kytary, plnosti a naléhavosti pian.

Morrisonovi se vstupování do bran alkoholu, drog, filozofie a impulzivního života stalo osudným. Muž, který zpočátku vyzařoval na pódiu živočišnou sexualitu, nemalou část sedmileté kariéry prožil oslabený návyky. Všech šest studiových alb původních The Doors je však výtečných. Své fascinující proplétání bluesového smutku s barvitými alkoholickými vizemi nenapodobitelným způsobem proplétali s americkými reflexemi evropské kultury a převyprávěním indiánských bájí. Nelze nepřipomenout jednoduché bicí Johna Densmora, chraplavě uvolněnou kytaru Robbyho Kriegera a bláznivě ornamentální klávesy Raye Manzareka, bez kterých by Morrison jen sotva dosáhl takových úspěchů.

Nicméně je to již přes čtyřicet let, co odpočívá to fyzické z Jamese Douglase Morrisona na největším z pařížských hřbitovů, tak trochu i symbolicky vedle jinak výjimečných: Oscara Wildea, Honoré de Balzaca či Edith Piaf. „Tohle nikdo nemůže přežít,“ usoudil tehdy Jim velice předvídavě uprostřed nezvládnutelného kvasu 60. let. U příliš mnoha zúčastněných se to pak skutečně naplnilo, když autodestrukce byla často nejdůležitějším principem jejich života a tvorby.

Když Morrison od Doors v sedmdesátém prvním odcházel, chystal se zúročit všechny hudební, milostné, pijácké a drogové zážitky v syntetickém díle o lidech a době. Mohla to být kniha, nebo ještě lépe film, jehož scénář v Paříži rozepsal. Srdeční slabost v horké lázni byla nakonec oficiální příčinou konce jeho poslední fáze již krutě bolavého, otupělého a často zadrhávajícího pozemského bytí. Našlo by se jistě dost zdravotních důvodů pro to, aby byly za fantastické označčeny pozdější úvahy o podílu FBI na jeho smrti, stejně jako občasné informace o skryté existenci ještě dlouho po dni jeho pohřbu. Nechme ho - stejně jako Janis Joplin, Jimiho Hendrixe či Ala Wilsona - zemřít v těch krutě krátkých dvaceti sedmi letech, naplněných však horečnatou aktivitou, sebezničujícími projekty, hysterií koncertů, svinstvem zákulisí popu, jedy politiků i laboratoří, destrukcí hotelů i duše. Obdivujme navždy až nečekanou nádheru a podstatu muziky, pocházející často z injekční stříkačky, kriminálu a pozvracených flámů.

Zpěvák, skladatel, básník, rockový a sexuální symbol. Výtržník, piják, rváč. Jeden z těch, o kterých se encyklopedie zdráhají říkat celou pravdu, viditelnou ale z každého pohybu, slova a tónu. Množství článků, knih a videí o hvězdných The Doors byly doplněny v devadesátých letech o film režiséra Olivera Stonea: „Byl jsem ve Vietnamu, když jsem je slyšel poprvé. Byla to okamžitá láska na život a smrt.“ Zjevovala se v něm postava v kožených kalhotách s kovovým opaskem, s obnaženou hrudí a přivřenýma očima. Slyšet bylo hebký chrapot i drsný samet vokálu, cítit panovačný a zároveň bázlivě očekávající vztah k publiku.

Morrisonová smrt přišla ve stejném období, kdy zemřeli Janis Joplin a Jimi Hendrix. Smrt „tří J“ posílila pocit zklamání z trpkého uzavření šedesátých let, jejichž ideály svobodnější, mírumilovnější společnosti se nepodařilo skloubit s realitou. Určitě stojí za to připomenout si tuto postavu a jeho skupinu i v tomto tisíciletí. Světu nabídli speciálně zabalený doutník volnosti, převedli nás zvláštními dny a podivnými místy, počkali na východ slunce, pařili se v rockovém hotelu a vyučovali o ženských z L.A. i o apokalyptických jízdách...

Když se řekne The Doors, ozve se Jim Morrison. Když se řekne Jim Morrison, ozve se neopakovatelný hlas a muzika. Muzika pro mnohé už nikdy nekončící. Škoda, že tento jukebox u dveří už nové písničky nezahraje. Voda stekla po skle. Hladina se zavřela...