Nestává se to často, ale na hudební scéně se pohybují i tací umělci, kteří po půl století v hudební branži nemohou zůstat stát na místě a nemohou než se neustále vyvíjet, dráždit publikum a provokovat. To je přesně případ Dona Prestona. Že nezůstalo u nějakého Frank Zappa revivalu, se mohli přesvědčit návštěvníci jeho koncertu v Lucerna Music baru. Dona jsem nakonec musel málem násilím odtrhnout od předskakujícího Mariána Vargy, se kterým zjevně našel společnou řeč.
O vašem působení v Mothers a Grandmothers toho víme docela hodně, můžete nám přiblížit své současné projekty?
V současnosti mám tři projekty. Dnes budu hrát s kapelou Akashic Ensemble. S kytaristou André Cholmondeleyem jsem se seznámil přes kapelu Project Object, což je zappovský tribute, se kterým jsem také hostoval. Moc se mi tohle složení líbí. Hrajeme hodně elektroniky, ale i něco od Zappy, něco ode mě i od jiných lidí. Dneska můžeme zahrát i Bartóka.
Vážně?
Ovšem. Máme připravenou druhou větu z Koncertu pro orchestr. Vlastně jsme převzali jenom melodii, ale je to jedna z mých oblíbených. Ale abych se vrátil k těm kapelám, mám ještě vlastní jazzové trio a samozřejmě stále jsou tu Grandmothers.
Pokud si dobře vzpomínám, tak na posledním vystoupení Grandmothers v Praze jste chyběl.
Bohužel. Měl jsem nějaké problémy s pasem. Nechci to tu moc rozebírat, ale příště si to dobře pohlídám.
Podle vaší poslední tvorby bych usuzoval, že elektroniku považujete za budoucnost moderní hudby.
Tak před deseti lety byla elektronika všude, což mě moc těšilo. Říkal jsem si, že se konečně prosadí. Nakonec se ale doopravdy neuchytila. Na světě je přesto množství dobrých kapel, které se elektronikou zabývají. Jen je na tom v současnosti podobně jako klasika: publikum tu je, ale není moc velké.
Používáte na pódiu sampling?
Ano. Několik smyček použiju, aby ty skladby byly proveditelné. Používám také sampling pro vytváření ploch a textur.
Na pódiu také nevidím bicí nástroje.
Tak to se díváte dost špatně. (Don ukazuje na dotykový pad Roland Handsonic HPD-15) Cheri Jiosne na to hraje většinou prsty, ale dá se na to hrát i paličkami.
Váš hlavní nástroj je dnes Yamaha Motif 8. Proč jste si ho vybral?
Já si jej nevybral. Napsal jsem do požadavků, že tu chci mít opravdu kvalitní klavírní mechaniku. Zatím mi docela vyhovuje.
Takže váš je jenom laptop.
Mám tu ještě Korg Kaoss Pad a Airsynth od Alesis. Jako MIDI controlér používám i Oxygen 8 a zvukový modul je Roland JV-1010.
To je docela moderní vybavení. Dáváte tedy přednost digitálnímu vybavení před analogy, které jste kdysi dost hojně používal?
Řeknu vám hlavní rozdíl mezi těmito věcičkami a starými analogy. Je to velikost. Doma jsem ještě nedávno měl starého modulárního Mooga, a nemůžu ani rukama naznačit, kolik místa to zabírá. Nemohl bych si ho s sebou přivézt ani kdybych chtěl. Do normálního letadla by to nevzali. Snad kdybych připlatil pár tisíc dolarů. Nakonec jsem se ho zbavil.
Proč myslíte, že poslední dobou dochází k obnovenému zájmu o tyto nástroje?
Nedávno za mnou přišel jeden člověk a povídá: "Právě jsem se stal členem klubu majitelů modulárních syntezátorů." To je nádherné. I když nevím, kdo si to může dovolit. Já rozhodně ne.
Hodně lidí přesto dává přednost hammondům a moogům před jejich digitální emulací.
Ti lidé musí být šílení. Prostě nechápu, jak někdo dneska může hrát na hammondky. Jsou hezké. Hrají pěkně. Ale když si můžu vybrat třeba mezi softwarovou verzí a tím stopadesátikilovým monstrem0¦ Ne, děkuji.
Jaký software dnes budete používat?
Dnes zahraji jenom na Absynth. Je to velmi populární nástroj a já ho miluji. Má velmi dobrý design a architektura je prostě fenomenální. Vezmu si nějaký zvuk, třeba glockenspiel, a udělám z něj použitelný Rhodes. S tím programem se pracuje neuvěřitelně pohodlně. Když potřebuju Rhodes, prostě si ho udělám.
Patříte mezi průkopníky syntezátorů. Jak jejich nástup změnil váš náhled na hudbu?
Průkopník jsem jenom proto, že jsem jednoduše starší. Vždycky jsem byl trochu starší než moji spoluhráči. Když jsem byl ale ještě mladík, hodně jsem poslouchal dobovou moderní elektroniku. Byli to hlavně Luigi Nono, Luciano Berio, Karlheinz Stockhausen a raný John Cage. Jejich přístup se mi zamlouval a chtěl jsem dělat něco podobného. Když jsem potkal Zappu, zrovna jsem pracoval na výrobě vlastního syntezátoru, protože jiné nebyly dostupné. Vzal jsem proto testovací oscilátor a několik menších oscilátorů pro udržení ladění. Sestrojil jsem k tomu i nějaké filtry. Měl jsem také Echoplex a pár dalších věcí. Měl jsem totiž přátele, kteří se těmito věcmi zabývali předtím, než se na trhu objevily Moogy. Byl to hodně pomalý vývoj, ale když jsem nastoupil do Mothers, měl jsem už vlastní syntezátor.
Můžeme ho slyšet na nějaké nahrávce?
Nevím, jestli jsem na to hrál na některém z alb, ale určitě musí být na některém
z bootlegů našich prvních koncertů.
Kdy jste si pořídil prvního Mooga?
Bylo to v roce 1970. Můžete ho slyšet na nahrávce Live at Filmore East z roku 1971. V té době jsem už nebyl v kapele. Žil jsem v New Yorku a Zappa mě požádal, abych přišel a zahrál si s nimi. Tak jsem si s sebou vzal Mooga. Stejné to bylo s vystoupením s Johnem a Yoko na Live in NY.
Proč jste vlastně začal hrát s Frankem Zappou? V té době jste byl docela respektovaným jazzovým pianistou a Zappa toho s jazzem moc společného neměl.
To bylo někdy v roce 1961. Hodně mě zajímaly moderní hudební proudy, a tak jsem dal dohromady projekt, který v mé garáži zkoušel dělat improvizovanou hudbu k filmům, které se zabývaly životem mikroskopických organizmů. V té době jsem potkal Zappu a spolu jsme vyrazili do jednoho klubu na konkurz. Bylo to vlastně trio kytara, varhany a bicí. Tu práci jsme nakonec nedostali. Frank si totiž vydupal, že budeme hrát skladbu Oh, No, která byla v 7/8 rytmu. Hráli jsme v tanečním klubu a lidé pochopitelně nevěděli, jak na to mají tančit. Přes tento neúspěch jsem pozval Zappu do garáže, kde s námi docela dlouho zkoušel. Tedy Zappa byl v mé kapele dřív než já v jeho. Jednou Zappa dokonce zorganizoval konkurz do televize ABC, což bylo velmi zábavné. Ti lidé prostě nevěřili vlastním uším, když nás slyšeli hrát. V kapele tehdy byli i Bunk a Buz Gardnerové. Něco z toho nedávno vyšlo i na albu Works. Nejsou tam bohužel věci se Zappou, protože Gail (vdova po Franku Zappovi; pozn. autora) nedovolila použít jeho nahrávky.
Proč jste se vlastně nepodílel na projektu Zappa plays Zappa?
Protože jsem v roce 1991 Zappu zažaloval. Nikdy mi to neodpustili. Gail mě přímo nesnáší. I když ona nesnáší snad všechny muzikanty. Je to hrozné a je mi to velice líto.
Proč si myslíte, že vzniká tolik Zappových revivalů a že se jeho hudba tolik poslouchá?
Bude to asi tím, že je to prostě kvalitní hudba. Je vzrušující a zároveň velmi komplikovaná. Tedy umí být i velmi jednoduchá. Něco z toho večer zahraji. Většina té hudby je ale zábava. Prostě zábava. Jenom musíte být na trochu jiné úrovni než obyčejný rocker. A také mít smysl pro humor.
A Grandmothers? Můžeme očekávat nějaké aktivity kolem této kapely?
Určitě. Příští rok bychom měli být zpátky. Snad konečně i se mnou. Kapela je v dobré formě. Tento rok jsme přišli o Napoleona (Murphy Brocka, pozn. autora), který byl na turné se Zappovou kapelou. Už je zase zpátky a příští rok hodláme hrát opravdu hodně.
Vaše nové album by mělo také co nevidět vyjít.
Jsou vlastně dvě. Přesněji řečeno, je jich pět a dvě právě vyšla. Jedno z nich je reedicí mého prvního alba Vile Foamy Ectoplasm. Druhé se jmenuje Works a je to výhradně klasická hudba, kterou jsem složil.
Co od toho můžeme očekávat?
Je tam třeba věc, kterou jsem napsal pro Gail. Jmenuje se to No Consequence. Ona se nám totiž snažila zabránit, abychom v roce 2003 vystoupili v Lipsku. Nevyšlo jí to, a dokonce jsme odtud vydali živé album. Je to skladba pro smyčcový orchestr, ale hrajeme to i s Grandmothers. Budou tam i nahrávky komorního tělesa California Ear Unit, které se zaměřuje na kompozice současných autorů. Ti mě požádali, ať pro ně něco napíšu. Výslednou nahrávku jsem pak umístil na album. Budou tam i skladby pro klavír nebo věc pro šest plechů. Bohužel, někteří umělci nestihli ty věci nahrát, takže na pár místech jsou jejich party puštěny přes MIDI.
Myslíte, že informace v MIDI postačují pro nahrávku klasické hudby?
Není to dokonalé, ale funguje to docela dobře. Jinak bych to nepoužil.
Kdo měl na vaše kompozice největší vliv?
Mě ovlivňuje skoro všechno. Nejraději mám skladatele Toru Takemitsu, který zemřel před deseti lety. Obdivuji také Krzysztofa Pendereckého, Stockhausena0¦ Je toho opravdu hodně.
Používáte při skládání počítač?
Ne pro tento druh hudby. Prostě si sednu ke klavíru s tužkou a papírem a píšu noty. Slyšel jsem o spoustě lidí, kteří skládají na počítači. Často to ale dopadne tak, že jen improvizují a nahrávají. Na tom sice nevidím nic špatného, ale ta metoda nedovoluje jít doopravdy do hloubky. Prostě přidáte něco nahoře a něco dole a je hotovo. Když chci jít opravdu do hloubky, musím si to prostě napsat. Až když to napíšu, naklepu to i do počítače a poslechnu si, jak to zní.
Tedy musí to být nejdřív v hlavě a potom teprve v prstech.
Víte, skladbu jsem nikdy nestudoval ve škole. Všechno jsem se naučil doma. Naučil jsem se psát party pro orchestr, vím, jak se jednotlivé nástroje chovají a jaká jsou jejich slabá místa.
Můžete doporučit nějakou publikaci, kterou byste doporučil pro studium orchestrace samoukům?
Velmi zajímavě o tom pojednal Rimskij Korsakov. Je to jedna z nejlepších učebnic. Koneckonců, byl to Stravinského učitel, takže jeho znalosti byly obrovské. Sám byl také vynikající skladatel. Mimochodem, chystám se v České republice spolupracovat s orchestrem ve Zlíně. Měli mi natáčet soundtrack za nějakých sedm tisíc dolarů, ale nakonec z toho sešlo. Je to vynikající orchestr. Zrovna píšu rozsáhlou orchestrální skladbu, tak doufám, že to klapne.
