Odmyslíme-li si slavnou seveřanku Candy Dulfer či proslulou filmovou komedii Někdo to rád horké, kde je ovšem beztak všechno trochu jinak, byl by obraz dívky se saxofonem na hudební scéně věcí dosti mimořádnou. Mimořádnou, ne však nemyslitelnou. To nakonec v plné míře dosvědčuje i flétnistka, hobojistka a saxofonistka Martina Fialová. V jejím případě je navíc neoddiskutovatelný a mnohonásobně potvrzený fakt, že rozhodně nejde jen o pouhopouhý vítaný estetický doplněk. Dosavadní muzikantská dráha Martiny Fialové je toho více než výmluvným dokladem.
Tenkrát na severu
Martina Fialová poprvé spatřila světlo světa v druhdy královském, posléze báňsko-budovatelském, městě Mostu. Svá dětská léta prožila pak v nedalekém Litvínově, spojeném s Mostem nejen meziměstskou tramvajovou linkou, ale i obdobným industriálním osudem. S českým severem jsou spjaty i samé začátky její muzikantské kariéry. "V první třídě jsem začala chodit do LŠU na flétnu. Jak to už v tomhle věku bývá, zrovna moc mě to nebavilo, měla jsem spoustu jiných zájmů, bylo prostě potřeba překlenout určité období. Co se týče mého prvního hraní v nějakých kapelách, bylo taky svým způsobem ovlivněno severem Čech. Je to hornický kraj, takže tam bylo potřeba spousta dechařů, při každé lidušce byl jednak taneční orchestr, jednak dechovka, která hrála na všech možných hornických dnech, výročích a svátcích."
V roce 1984 složila Martina přijímací zkoušky a byla přijata ke studiu hry na hoboj na teplické konzervatoři. "První, co jsem kvitovala, že tam není matematika, fyzika a chemie, předměty, které mě nebavily. Rozhodně pro mě měla konzervatoř přínos v určitém uvědomění si sama sebe, citové stránky muziky, spojení s nástrojem a podobně. Je to pronikání do nového zajímavého světa hudby, harmonie - pro mladého člověka, který pořád něco hledá, věc, myslím, hodně zajímavá. Krom toho si člověk zvykne na spoustu dalších věcí, které jsou mu potom užitečné, když se chce věnovat hudbě profesionálně. Zvykne si na pravidelnost, každodenní cvičení na nástroj, na určitý dril, určitou zodpovědnost."
Nicméně, už v průběhu studia na konzervatoři nezůstalo v případě Martiny jen u stupnic, etud, u hudby klasiků, dávno ty tam byly i první muzikantské krůčky v dětských dechových orchestrech. Český sever je jak známo bohatý nejen na uhelná ložiska, ale i jako líheň muzikantů a kapel nejrůznějších stylů a žánrů. A tak bylo jen logickou otázkou času, kdy se Martina v první z nich objeví.
Tygří škola
"Musela jsem se okamžitě naučit plavat," komentuje Martina raketový vstup do své první skutečné kapely. Jako sedmnáctiletá studentka třetího ročníku konzervatoře, bez jakýchkoli předcházejících zkušeností se světem rockové nebo popové muziky, naskočila do zprudka se rozjíždějícího vlaku kapely Laura a její tygři. "Koukala jsem na všechno s otevřenou pusou. Bylo to pro mě všechno, ale opravdu všechno naprosto nové. Všichni tam byli tak o deset let starší a Karel Šůcha byl neobyčejně tvrdý a nekompromisní kapelník. Tenkrát jsem to všechno viděla jinak, bylo hodně střetů, ale s odstupem času chápu, že to Karel ani jinak dělat nemohl, aby kapela vůbec mohla fungovat. Nebral si vůbec žádné servítky, ale měřil spravedlivě všem rovným dílem. Byl to první kapelník, kterého jsem zažila, a rovnou takhle nekompromisní. Na druhou stranu jsem mu ale teď vděčná, protože jsem se tak leccos dozvěděla a naučila."
Mezi to, co se Martina během svého zhruba dvouletého působení v Lauře naučila, lze vlastně i svým způsobem počítat i hru na saxofon. "Musela jsem to stihnout za jedinou noc. V Lauře byla tehdy ještě Jana Amrichová, která měla odcházet a já jí měla střídat. Jednou onemocněla a my jsme to zjistili večer před tím, než jsme měli odjet hrát na Rockfest. Karel mě zavřel do zkušebny se saxofonistou Laury a řekl mi: ,Do rána se naučíš party, které hraje Jana.' Dali mi její basbaryton a tenor, ukázali, jak se drží, saxofonista mi předvedl tóny, které mám hrát, a já se je naučila." Ostřílená dvěma roky muzikantské a životní tygří školy se Martina po rozchodu s Laurou octla v řadách další respektované kapely, opět ze severu. "Pak přišel další velký rybník, a to byli Už jsme doma. Pro mě to tehdy byla kapela z druhého břehu, protože Laura se v té době stávala už komerčně hodně úspěšnou záležitostí, zatímco Už jsme doma byla záležitost spíše podzemní. Ovšem muzikantsky to pro mě byla vynikající věc. Strašně moc jsem si tam zahrála. Hlavně na hoboj a na flétnu. Jindra Dolanský s Mírou Vankem mi udělali obrovský prostor. Zkombinovali zvuk hoboje s alt a tenor saxofonem a fakt je, že když jsem třeba přinesla tyhle partitury do školy a ukázala je panu profesorovi, uznale se o nich vyjadřoval, jak jsou hudebně náročné a harmonicky zajímavé. Hrála jsem tam asi tři roky. Jak je mým zvykem, odešla jsem těsně před tím, než se začala natáčet deska - to je takový můj zvláštní dar, odjezdit si práci po koncertech po republice, a když se schyluje k desce, v nepravou chvíli odejít. A tak to bylo i tehdy."
Ve společnosti večerní i nejrůznější
V posledních dvou letech svých studií na konzervatoři přesídlila Martina do Prahy, nicméně "nahoru" stále cestovala nejen do školních učeben, ale i za svou další hudební zastávkou v chomutovské kapele Večerní společnost. "Byla to kapela hodně postavená na dechách a na swingu, i když s rockovou rytmikou. A byla to kapela velice příjemná, kostýmová, třicátá léta, Chicago, doutníky... Hodně často jsme hráli společné koncerty se Sto zvířat, a pak se naší domovskou scénou stala Malostranská beseda. V Praze jsem se také seznámila s Michalem Braxatorisem a spolu jsme pak měli sedm let folkovou formaci BaF."
Nejen muzikou ovšem bývá živ muzikant, a tak si Martina zkusila práci na baru v jazzovém klubu, jako řada jiných muzikantů si vydělávala na nástroje na stavbě hotelu Atrium, podílela se na produkci mamutího benefičního festivalu poznamenaného nepřízní okolností Rock for Life na vytěženém povrchovém dolu Ležáky u Mostu a po čase zakotvila coby vedoucí pražského klubu Prosek, jemuž je, vedle své muzikantské činnosti, věrná dodnes. Devátá dekáda znamenala pro Martinu vedle kapely BaF i další četné vstupy na folkovou scénu. Spolupracovala s básníkem Františkem Stralčinským, Radimem Hladíkem, letmo s Vlastou Redlem, Lubošem Javůrkem a dalšími moravskými folkaři. K zásadnější spolupráci na folkové scéně ovšem Martinu přivedl především Zdeněk Vřešťál. Byla členkou jedné z proměnlivých podob skupiny Neřež, a odtud vedly její kroky do Kapely písničkáře Jaromíra Nohavici. "Je to v každém případě čest. Něco, na co asi může být každý muzikant pyšný. Spolupráce s někým, jako je Jarek, je ta pravá motivace proč cvičit, proč se dál vzdělávat ve svých nástrojích, protože mu tak chceš dát to nejlepší, co dovedeš. Je to neobyčejně vzdělaný člověk s obrovským rozhledem, velmi příjemně se s ním komunikuje. Ale jako každý člověk má své lepší i horší dny. Zároveň si člověk přesně uvědomí, kde je jeho místo. Kdyby ses na pódiu úplně rozkrájel, dělal salta, kotrmelce, lidem je to úplně jedno. Ani si tě nevšimnou, protože tam jsou kvůli někomu jinému. Ty jsi tam kvůli nástroji, zvukem svého nástroje sloužíš a dotváříš celek, aby dojem z hlavní hvězdy byl co nejlepší. Je to věc, která mi nijak nevadí. Když mám sólo, vystoupím na kraj pódia, do šestnácti taktů dám všechnu svou nahromaděnou energii a pak zase pokorně couvnu o dva kroky zpátky za záda toho, na kom to půldruhé hodiny všechno leží."
Z docela jiného hudebního soudku je pak už čtyřleté působení Martiny Fialové ve skupině Náhodná sešlost zpěváka Martina Maxy, ale život muzikantů z profese už je takový. Pro úplnost je třeba doplnit, že Martinu, coby dívku tentokrát bez saxofonu, zato však v nejrůznějších parukách a kostýmech někdejších popových hvězd, lze spatřit v parodickém Mekky Bandu, vycházejícím ze skutečnosti, že dobrá zábava je zábava profesionálně dokonale dotažená. Její nejvlastnější doménou ovšem zůstává trojice nástrojů flétna, hoboj, saxofon, o kterých prohlašuje: "Říct, který z nich mám nejradši, není možné, stejně jako nejde se někoho zeptat, které ze svých tří dětí má nejradši. Flétna byl můj první nástroj a hrozně ráda se k ní vracím. Hoboj mi otevřel cestu - a to mimo jiné i k saxofonu, ale je z nich nejnáročnější, nejtěžší. No, a saxofon je mazlík. Nemám na něj klasické vzdělání, ale asi nejvíc se u něj uvolním. Ovšem ze všeho nejraději jsem, když v kapele můžu střídat všechny tři."
NÁSTROJE
"Nástroje jsem si vždycky vybírala spíš podle pocitu než podle typu a značky. Podstatné je, jestli se mi líbí jeho zvuk, je mi s ním dobře a má pro mě nějaké charisma. U flétny mi vyhovuje značka Yamaha, stejné značky je alt saxofon, hoboj mám značky Hller, ale mým opravdovým miláčkem je tenor saxofon Bscher z roku 1942."
Flétnistka, hobojistka a saxofonistka Martina Fialová se narodila 18. 9.1969 v Mostu. Je absolventkou teplické konzervatoře, mimo jiné prošla skupinami Laura a její tygři, Už jsme doma, Večerní společnost, BaF, Neřež, Panika či Kapele Jaromíra Nohavici. Jako host spolupracovala s celou řadou folkových a rockových interpretů. Působí v Náhodné sešlosti Martina Maxy a věnuje se pedagogické činnosti.
