Když takhle sjedete z pražsko-brněnské dálnice u Velkého Meziříčí, okouzleni zvlněnou lesnatou krajinou, kraválem kamionů a smradem z výfuků, nezahnete dolů do města, leč vyrazíte vzhůru kopcem, tak v následné vsi za mostkem u potůčku najdete firmu jednoho muže, kteroužto byste čekali spíš někde v písčinách Nového Jižního Walesu. Kromě rámových bubnů a cajonů vyrábí zejména pravá nefalšovaná česko-moravsky vrchovatá didgeridoo.
Tomáš Dufek patří k té partě nadšenců, o nichž jsem začal minule na Hané u bubnů, jež si na netradiční nástroje vedle jejich výroby taky občas někde zahrají. A jelikož na rozdíl od těch písčin je tato štace pro našince dostupnější a pan domácí nevypadá, že by kromě didgeridoo na hosty zkoušel i jiné původní australské zvyky, třeba kanibalismus, chutě, ruče a rád jsem k němu vstoupil, spustil svůj dýchavičný diktafóónek a oproti svým zvyklostem jsem tentokrát radši spíš poslouchal, než kecal. Nuž, a vy čtěte.
Na firmě máte, že děláte didgeridoo, kde tu tedy máte eukalyptový háj a kde termitiště?
Eukalyptový háj tady samozřejmě nemám. Dělám převážně z našich dřevin, ale občas nějakou eukalyptovou taky udělám. Když jsem byl třeba v Maroku, Itálii nebo ve Španělsku, tam eukalyptový háje jsou, tak mi to samozřejmě nedalo a pár klacků na nástroje jsem si dovezl. Ale to spíš jen okrajově nebo občas na zakázku, když někdo chce eukalyptus, ale stejně to zase není ten druh, který roste v Austrálii, a nemá tu tvrdost. Kdo ale chce, může říct, mám eukalyptovou. Často, když si ji někdo doveze, může taky jen říct, že má eukalyptovou, ale víc nic, protože ten nástroj není mnohdy moc nástrojem. Dělám samozřejmě z našich dřevin, u nich je krásná škála jejich hustoty a následně taky odezvy ve zvuku toho nástroje.
Dlabete nebo vrtáte?
Dlabu. Protože když se vrtá, i když větším počtem vrtáků, průměr jimi neudělám, tak jak já přesně chci při té délce. A neudělám ani tloušťku stěny přesně takovou, jakou já chci v rámci té délky. Ale když si tělo rozříznu, tak si můžu přesně vydlabat parametry nástroje, jak potřebuju.
Takže rozříznete klacek podél, vydlabete a pak slepíte zpátky?
Jo. Někdo vrtá, má ten argument, že tam není lepená spára, ale to je holý nesmysl. U didgeridoo nejde o to, aby jeho dřevo mělo rezonanční vlastnosti jako třeba u houslí, to by se dalo řešit maximálně v rezonátorové části didgeridoo, ale to už je na opravdu dlouhou diskusi. Naopak, čím tvrdší je dřevo, tím je jeho zvuk ostřejší, jadrnější a víc leze spodkem. Čím měkčí je dřevo, tím víc rezonuje, víc leze zvuk stěnama ven a zvuk je někdy rozplizlej, někdy potemnělej, někdy je nástroj tišší. Ale nelze taky říct, že čím tvrdší dřevo, tím lepší nástroj, což je taky nesmysl, protože každá ta dřevina má svoje. Lidi hodně preferují didgeridoo z tvrdšího dřeva, ale pro nějaké meditativní hraní, dnes se používá i při muzikoterapii, tam jsou měkčí dřeviny možná někdy i lepší, snad oduševnělejší. Ale nejsou tak výrazové, nejsou koncertní. Ale i z měkké dřeviny se dá udělat didgeridoo zvukem podobná z tvrdého, když se vevnitř hodně vylakuje. Nebo zvenku. Dělám ale hlavně z tvrdších dřevin.
Má nějaký vliv na zvuk, jestli vevnitř necháte povrch hrubý, nebo hladký?
Má to nějaký vliv, ale konkrétní výzkum jsem na tohle nedělal. Úplně hrubý povrch, jako třeba hrubý smirkový papír, zkoušel Zdenda Vilímkuj (Zdeněk Vilímek, pozn. autora), že to vylakoval a nasypal tam písek. Zjistil, že to má odezvu, protože zvuk po stěnách neproběhne tak rychle. Zkoušel jsem ji hrát taky, přišla mi dobrá, ale těch parametrů, co ovlivní zvuk, je tolik, že nelze přesně specifikovat, co která věc ovlivní. Ano, jde to. Přibližně. Ale mohou se některé dva parametry potkat a převládat a zvuk nástroje vznikne úplně jinačí, než by člověk řekl podle parametru třetího.
To samo, když se někdo zeptá, jaký zvuk mají tvrdé a měkké dřeviny - můžu říct, jaká ta zákonitost je, ale zvuk nástroje může být nakonec jiný, protože je tam třeba tenká stěna, nebo je to naopak masivní s tlustou stěnou nebo velký průměr. To bych musel udělat dvě totožné didgeridy, které by se lišily jen vnitřním povrchem.
A u toho typu, jak jsem je před léty začal dělat - nedělám je ani ze stromů, ani z větví, ale z fošny, z řeziva, a ten tvar je uměle vytvořený, takže můžu udělat jakýkoliv kónus, jakýkoliv rezonátor a vyrobit dvě takřka úplně totožné. Jeden čas jsem je dělával vevnitř úplně do hladka, ale teď tam radši nechám nějaký reliéf. Mám při výrobě nějakou představu o zvuku, ale i tak mě výsledný zvuk občas překvapí. Tvrdost dřeva, tloušťka stěn v průběhu délky, průměr dutiny v průběhu délky, náustek, rezonátor, druh povrchovky - za těch pár let už si dám do kupy, jak to asi bude hrát, ale tím, že uvnitř nechám nějaké zvlnění nebo nerovnosti, mohu zásadně též ovlivnit výsledný zvuk.
A povrchová úprava?
Například použití tvrdého laku u měkkých dřevin nasimuluje víc zvuk tvrdší dřeviny, povrch se zpevní, zatáhne a zabrání to rezonanci a nástroj pak má ostřejší zvuk. Vevnitř je lakuju u každého nástroje kvůli vnikání vlhkosti při hře. Je to přeci jen dechový nástroj, tudíž se uvnitř sráží kondenzát a to jde s dřevem jako materiálem trošku proti sobě. Zvenku na to svítí sluníčko, vevnitř je vlhko, takže je nástroj hodně namáhaný. Proto taky používám dřeviny, který takový extrémy snesou.
Třeba někdo dělá didgeridy z akátu, černýho bezu, což jsou hodně tvrdý, křehký dřeviny a třeba i zvukově zajímavý, jsou z nich výrazný koncertní kousky, často se z nich dělají didgeridy vrtaný, ale bývá tam problém, že to praská. Lze to nechat vyschnout pozvolna, v kůře a během let ji oddělávat, takovým postupem se dá docílit, aby to nepraskalo, ale když se pak na ni hraje, tak se tam vlhkost zase dodá. Hrajete venku, vevnitř, dohrajete dáte ji do obalu a do auta, někdo to zapomene dát odvětrat. A právě nástroje z akátu a černýho bezu jsou náchylný k praskání. Proto se radši těmto dřevinám vyhýbám.
Vybírám dřevo, které při sušení tolik nepraská, a aby neprasklo ani na hotovém nástroji při běžném používání. Jilm, javor, olše, bříza - ty používám nejčastěji. I když ty rovný, fošnový jsem teď z akátu udělal. Byl to akát prohnaný sušárnou, takže už tam byl vystavený extrémním vlivům. Když se dřevo v krátkým čase musí rychle vysušit, tím se trochu ztrhá, a tam, kde by mohlo prasknout, praskne už v sušárně. Proto jsem jej použil, ale jen na jeden typ, spíš mě zajímal jeho zvuk. Akát se mi jako dřevo líbí, ale na didgeridy z větví nebo stromků je s ním problém.
Ptal jste se na povrchovku... Nejčastěji ji teď dělám olejem. Směs olejů a vosků, používá se běžně třeba na historický nábytek. Jeden čas jsem dával lněný olej, pak jsem si dělal pasty z včelího vosku. Včelí vosk, k tomu terpentýn, technický benzín, nějaký další oleje, ale problém nastal, když na povrch kápla voda, tak to místo zesvětlalo. Zvlášť když pod tím bylo ještě nějaký moření. Takže jsem přešel na oleje. I na obnovu jsou jednodušší.
Lidé se mě ptají, jestli mají nástroj po čase něčím naolejovat - můžou, ale radši na nástroji nechávám jeho patinu vzniklou v čase. To mě osobně přijde zajímavý. Když má někdo starýho Fendera, úplně ojetýho, tak ne že mu to vadí. Spíše to značí jeho vazbu na ten nástroj, to, že ho používá.
Maluje vám na ně někdo něco?
I to si dělám já. Na stránkách www.czechdidgeridoo.com jsou vidět některé techniky. Zhruba každé tři roky typy výzdoby obměňuju. Původně jsem začal na černobílých siluetách různých zdobených zvířat, potom jsem začal s barevným tečkováním, původní australskou výzdobou, ale kombinoval jsem ji s evropskými nebo místními lidovými motivy. Ono se to kupodivu dobře snoubilo. Pak jsem jeden čas vypaloval, nejprve pájkou, pak jsem si nechal udělat takovou vypalovačku z trafa. Potom jsem začal dělat tady tu lehkou řezbu, která se přemoří a pak znova přebrousí a ono to dostane takovou zvláštní patinu. To dělám hlavně teď. Ale ty motivy jsou různě promíšený, takže ani není poznat, že přišly v různých vlnách. I teď používám všechny typy, ale vždycky se snažím najít nějaký nový motiv, nechcu ustrnout. Po čase mě ty staré omrzí a chcu zkusit něco dalšího. Jeden čas jsme zkoušeli řezbovat a vylívat to cínem a pak to přebrousit, což vypadalo úplně suprově, protože ty motivy byly jakoby zalitý v tom dřevě. Takový pásky dokola. Ale bylo to strašně pracný, protože drážka se musí udělat rybinovitě, aby to z toho nevypadlo.
... se s tím docela vyblázníte...
To jo, ale to jsme jenom zkoušeli, protože to bylo časově tak náročný, že to šlo dělat jen pro radost nebo dobrý pocit. Občas se stane, že lidi jsou nároční a chcou tohle, není problém to na zakázku udělat, ale abych to dělal standardně, to ne. Jen nějaký exkluzivní kousky.
Jste výrobce a zároveň hráč. Máte jako hráč svoje preference?
Sedm let hraju na tuhle konkrétní didgeridoo (ukazuje) a teď navíc používám teleskopickou didgeridoo. Nepovažuju se ale nějak moc za hráče na didgeridoo, i když hraju a vystupuju. Jistým způsobem sice ke mně patří, ale jsem hlavně jeho výrobce. A pokud hraju, tak společně se strunnými nástroji, na které také při hře na didgeridoo hraju, zvuk hluboké didgeridy a trochu orientálních zvuků bračů a mandolíny se potkává a krásně se snoubí. Používám didgu laděnou v D a brače taky, při improvizacích se s tím pak dá pěkně pracovat. Hraju taky v hardcorový kapele, tak tam didgeridoo taky používám. Nemám to tak, že bych se věnoval jednomu stylu.
Zvládáte cirkulační dýchání?
(Technika, při níž se hráč nadechuje a vytlačuje v té chvíli vzduch do nástroje, takže zvuk nástroje je nepřerušovaný. pozn. autora)
Jo. Zprvu mě to netrápilo, že jsem to neuměl. Na jeden nádech jsem dokázal hrát až minutu. Roztáhl jsem si hezky plíce a naučil se dokonale šetřit vzduchem - stačí málo vzduchu, aby nástroj hrál. Ale když jsem je prodával a předváděl, tak mi bylo blbý, že to neumím. Nadechoval jsem se nosem, naučil se v krátké pauze v rámci rytmiky nadechnout co největší množství vzduchu, a ta mezera se časem zkracovala, až se ztratila. Ale jsou techniky, jak se to efektivně naučit. Rozšíří to hráčský možnosti.
Tohlle didgeridoo rezonuje v D. Jsou i v jiných laděních?
Jdou v podstatě v jakémkoliv ladění...
Takže je můžete mít jako Panovu flétnu?
V podstatě jo, proto jsme se Zdenym vymýšleli... Mnohdy se zdráhám určit ladění didgeridy, protože nátiskem, pusou, mohu klidně jít o půl tónu nahoru nebo dolů. Napsané určité ladění je střed, ale někomu jinému ten střed může znít někde lehce jinde.
Děláte kromě didgeridoo i nějaké jiné nástroje?
Dělám. Postupem času mě začaly kromě didgeridoo zajímat další nástroje podobnýho charakteru. Začal jsem dělat koncovky, ústní harfy ozvučný dřívka a vždycky mě zajímaly rámový bubny, šamanský bubny, bodhrány, prstový bubny, perský laditelný bubny a asi před půl rokem jsem začal dělat cajony a berimbau. Ale vždycky je to všechno pozvolný. Snažím se postupně vyvíjet a jít vlastní cestou. Hledám krůček po krůčku v rámci technologie, materiálu a konstrukce, jakým způsobem na to jít.
Ty rámový bubny jsou keltský nebo orientální?
Specifika rozdělení - jsou vysoký bubny, třeba Marian dělá djembe (viz Muzikus č. 7/2013, pozn. autora), rámový jsou s úzkým korpusem. Může to být tenhle šamanskej buben s kůží přetaženou přes obě hrany rámu. Některý šamanský bubny mají výplet prošitý přes korpus. Já se vždycky snažím jít vlastní cestou, jak ohledně materiálu tak i technologie a konstrukce. Tohle je irský bodhran, hraje se na něj dřevěnou paličkou a dělám ho v laditelném provedení. Na tomhle je kozí kůže, a je trošku tvrdší.
Dřív jsem si je zpracovával sám, ale časem jsem zjistil, že to není ideální. Ve slabinách má zvíře kůži tenčí a na hřbetě silnější. Na velkým bubnu to pak blbě pracuje. Ale když tu kůži koupím nebo si ji nechám zpracovat, tak oni ji brousí nebo řežou tak, že je všude stejně tlustá, což je ideální.
Ten irský buben se dá ladit, ale šamanský ne, i když by to udělat šlo. Ale je to možná dobře, že ten buben pak žije tak trochu svým životem a člověk jej úplně neovládá. S šamanským bývají spojené různé rituály, třeba u ohně, takže je možnost ho nahřát a tím dopnout. Šamanský bubny nejsou úplně pro běžný hraní někde na pódiu. Na irský bodhrany používám ještě měkčí kůži, skopovou a víc vyčiněnou, aby nebyl slyšet ten ostrý náraz paličky.
Říká se česky to didgeridoo nebo ta didgerida?
Originál je didgeridoo, angličtina ty rody moc neřeší, já jsem si ji počeštil a říkám většinou ta didgerida.
www:
