Brno patřilo vždy mezi má nejoblíbenější města. Rušné, ale zároveň poklidné centrum, trolejbusy, Petrov, Špilberk... To vše tvoří pro mne velice lahodný koktejl. Tentokrát jsem se ale do moravské metropole nevypravil pouze za památkami, ale i koncertovat se svou kapelou a také k rozhovoru s vpravdě legendou nejen zdejšího bigbítu, Zdeňkem Klukou. Tento příjemný chlapík je vůdčí osobností naštěstí stále žijící kapely Progres2 a v současné době ho můžete vidět také za bicí soupravou v kritiky ceněném a stále větším počtem příznivců se honosícím souboru - Čankišou. K rozhovoru, který se točil samozřejmě hlavně kolem těchto dvou seskupení, jsme usedli v samotném centru Brna.
Jak ses dostal k muzice a čím ti učarovaly bicí?
Nejdříve jsem jako dítě školou povinné chodil pět let na harmoniku. Někdy v osmé deváté třídě, ještě tedy na základce, jsme si založili s klukama takovou první kapelu, kde jsem na tu tahačku hrál. Nikdo jsme nic moc neuměli, ale dohromady to mohlo znít lépe než zvlášť. Na střední škole jsem pak prostě kapelu mít musel, to byla šedesátá léta a kapely vyrůstaly jak houby po dešti. Do těchto souborů beatlovského střihu se ale harmonika nehodila, na kytaru jsem moc neuměl, ale rytmus jsem měl dobrý, a tak jsem byl tak trošku odsouzen k hraní na bicí.
Jakou značku bicích preferuješ?
Tak samozřejmě jsem začínal u nějakých amátek v roce raz dva. Pak to byla východoněmecká Trowa, protože vypadala podobně jako Ludwig, na něž hrál Ringo Starr. Potom jsem v katalogu objevil značku Pearl, která se u nás ale samozřejmě v době "hlubokého totalismu" nedala sehnat. Měli jsme však vzdálenou tetičku v Mnichově, která se nabídla, že mi je pošle. Byly to obrovské bicí, 24" velký buben a tak. Téhle značce jsem byl věrný poměrně dlouho, až pak jsem se seznámil s jedním bubeníkem, který prodával bicí Gretsch - a u těch jsem zůstal vlastně dodnes.
Ještě k tomu shánění nástrojů za komunismu, bylo to asi poměrně dost těžké sehnat si odpovídající vybavení?
Lidé ze západu byli tenkrát féroví, přišly jim od nás peníze s objednávkou a nikdy se nestalo, že by nám ji neposlali, i když my bychom s tím za železnou oponou těžko něco udělali. V Brně žila komunita Řeků, našich kamarádů, kteří na rozdíl od nás mohli do mezinárodní banky provést platbu. Využívali jsme toho, neboť my tam nesměli ani vkročit. Jednou mi ale nějaké věci platila třeba také Chantal Polívková. Když v kapele někdo znal nějakého cizince nebo když jsme jeli ven, byla to vždycky výhoda. Aparáty, ty nešly sehnat vůbec, ale kytaristé zase měli možnost postavit si je ze starého rádia, což se také dělalo.
Kuře v hodinkách od Flamenga a Dialog s vesmírem od Progresu jsou dle mě dvě nejzásadnější alba českého bigbítu. Jak vlastně nápad na Dialog vznikl? Byly nejdřív písničky, které se spojily do příběhu, nebo se už do toho šlo s tím, že to vlastně bude rocková opera?
Část kapely skončila spolupráci s Bobem Frídlem a Marthou a Tenou, u nichž jsme strávili ta normalizační léta, která bigbítu nepřála, a my si řekli, že když situace polevila, musíme do toho jít zas. Spousta kapel se tehdy rozpadla a okolo roku 1978 se opět začaly skupiny dávat dohromady. Tenkrát se nám samozřejmě líbili Pink Floyd a chtěli jsme udělat něco podobného. Také nás štvalo, že na koncertě se dohraje písnička a lidé zatleskají a hraje se dál. Chtěli jsme, aby zatleskali až na konci. Chtěli jsme si také pořádně zahrát, a aby se diváci nenudili u dlouhých sól, primitivně jsme si představili jako doprovod k muzice obrázky a projekce. Domluvili jsme se s naším manažerem Oskarem Mannem, tenkrát též psal texty pro Boba Frídla (a ty se nám líbily), že nám to otextuje. On přinesl knihu povídek o člověku, kterého vystřelí do vesmíru a on vidí jiné civilizace a podobně. Vybrali jsme nějaké příběhy, přinesli už zlomky jakýchsi písní a na ty napsal texty.
Koncertní program Dialogu byl na tehdejší poměry dost velká "šou". Jak moc náročné bylo dát to všechno dohromady?
Spojili jsme se s režisérem Peterem Scherhauferem, který slíbil, že nám představení pohlídá, aby to nebyl chaos. Mluvil nám i do výtvarné stránky, kterou zase dělal Boris Mysliveček. Prostě nejlepší brněnští výtvarníci nám s tím tenkrát pomáhali. Dělali to víceméně z kamarádství, dnes by to asi nikdo ani nezaplatil. Podržela nás i Brněnská umělecká agentura, s Dialogem jsme jezdili asi tři roky.
Jaký byl podle vás rozdíl mezi tehdejší brněnskou scénou a tou pražskou? Byla tu nějaká vzájemná rivalita?
Mezi kapelami je vždycky rivalita, stejně jako třeba mezi herci. Chodí se na sebe dívat, ale zároveň si závidí role a podobně. Nám v Brně přišlo, že Pražáci hrají tak nějak stejně a Brňáci jinak. Je to tak dodnes, třeba Petr Váša nebo Dunaj by těžko mohli být z Prahy.
Vím, že třeba hlavně u Progresu jsi muziku psal hodně ty. Skládáš si tedy doma, a pak už jen bubnuješ?
Skládám si doma. I když ta muzika je vždy v podstatě kolektivní výtvor, občas přinesu nějaký nápad a pak ho dotváříme společně. Nedávno jsem třeba dělal scénickou hudbu pro divadlo, a pak jsme to s Čankišou upravili do podoby, v níž už ten originál není ani poznat. Doma mám pro tyto účely starý klavír a také malé domácí studio, kde si mohu dělat demáče. Nejdůležitější pro skládání písničky je pro mě ale nástroj. Představa, že si u počítače jen tak vrstvím nástroje na sebe, mi nevyhovuje. To jedině v případě, že dělám scénickou hudbu, nějaké velké hudební plochy, které třeba mají jen utvářet náladu a podobně. Písničku si zapíšu do not, ale dobré je si jí hned i nahrát, protože tu atmosféru, s níž to skládáte a která je důležitá, do not nezapíšete. Někdy ale ta nálada funguje jen ten den. Stalo se nám, že jsme si po měsíci pustili "demáč" písně, která nám tenkrát přišla skvělá, a nejednou už se nám to nelíbilo.
Co ti vyhovuje víc: přijít na zkoušku a říct, tady jsem napsal písničku a takhle bude, anebo kolektivní práce?
V každé kapele jsou období, kdy to lépe jde tak a jindy opačně. V Progres třeba vznikly písně jak při jamování, tak i rozvinutím nápadu nějakého člena. Záleží na atmosféře v kapele.
Jako textaře by mě zajímalo, jaký vůbec kladeš důraz na text písničky? Někdo ho považuje třeba jen za doplněk k muzice, co ty?
Podle mě text nemusí mít úplně velkou hloubku, ale musí hlavně souznít s hudbou. Pro mne text nemusí mít tu funkci, aby mohl stát samostatně jako nějaká báseň. Samostatně to může být třeba úplná blbost.
Jak vnímáš alkohol a drogy? Je to pro tebe třeba inspirující prostředek?
Ke skládání muziky je důležitá koncentrace, ke které někdy ta droga může dopomoci, ale já osobně jsem drogy nikdy nepoužíval. Jiná věc je alkohol, to asi jo, ale ne tak, že bychom si řekli, tak, teď se ožereme a pak něco složíme.
Tvoje současnost je hlavně velice zajímavé seskupení Čankišou.
Ano, je to tak. Čankišou vzniklo jako taková legrace v rámci jednoho vánočního koncertu, kterého se zúčastnil třeba také i Milan Nytra. Řekli jsme si, že bychom mohli udělat něco společně. Právě Milan tam měl být v roli jakéhosi tanečníka, z čehož nakonec sešlo, ale tam leží kořeny kapely. Dodnes se divím, kam až jsme se s Čankišou dostali. V současné době už máme hotové třetí album Gamagaj.
Originalita Čankišou je třeba v jazyku, jímž jsou písně zpívané. Kdo přišel s tímto nápadem? Dal by se třeba sestavit slovník lidu Čanki?
Slovník by se určitě sestavit dal, ale to je otázka spíše pro našeho zpěváka Karla Heřmana, který se tím nejvíce zabývá. I když my mu do toho také trochu kecáme, třeba na minulé desce jsme mu vyčítali, že příliš často používá jedno slovíčko a on nás nakonec ujistil, že je to nějaká spojka. Slovník by se sestavit dal i z toho důvodu, že lid Čanki skutečně existoval. V Mongolsku dnes žije poslední Čanki, i když má dvě nohy (pozn. Čanki v překladu znamená jednonozí). Je už tedy trochu degenerovaný. My jsme se k lidu Čanki dostali vlastně tím, že Karel Heřman takhle zpívával, už když k nám přišel.
Jaké to je, obklopit se v nové kapele mladšími muzikanty? Když je vlastně jedním z nich i tvůj syn?
Je to samozřejmě krásné a navzájem se to doplňuje. V mladších lidech je více takového toho nadšení a starší zase má více zkušeností. Když se to propojí, tak pak to funguje. Těžké je to hlavně pro mého syna, který osciluje mezi mnou jako otcem a kapelou jako kamarády. Já třeba někdy vidím určitou situaci, kterou už jsem nějakým způsobem prožil, a říkám ne, to nepůjde, ale ti kluci si to neprožili a chtějí do toho jít. Chtějí zažít to zklamání na vlastní kůži. Na mém synovi pak často bývá to rozhodnutí, jakou cestu vybrat. Mě nechce shodit jako otce - a před zbytkem kapely zas nechce vypadat, že je se mnou. Musím ale uznat, že i já jsem se někdy mýlil. Byl jsem přehlasován, a ač jsem myslel, že to nedopadne, nakonec se to povedlo.
Sleduješ současnou rockovou scénu? Je možné, když pominu Čankišou, že by se třeba Progres mohl něčím takovým nechat ovlivnit?
Určitě. Když jsme hrávali kdysi, byli jsme ovlivněni kapelami typu Pink Floyd, Yes a podobně. Teď máme v uších moderní mladé kapely, posloucháme je a nemůžeme žít v nějaké konzervě a natočit desku tak, jako bychom ji natočili před třiceti lety.
A recept na závěr?
Kdokoli cokoli dělá, musí mít za prvé talent. Bez něj to nejde. Pak musí mít v sobě alespoň trochu pracovitosti, ale hlavně musí mít štěstí. Být ve správný čas na správném místě.
