Devin Townsend - popmetalový Stravinský

Metalový eklekticismus si v posledním desetiletí i více získává stále větší sympatie, jak na straně tábora, uvnitř kterého sám vyklíčil, tak i na straně tradičních odpůrců tvrdších odrůd rockové hudby. Budí zájem svou postmodernistickou invenčností a stylovou otevřenosti a jeho zástupci patří k respektovaným představitelům současné metalové scény. Jedním ze symbolů tohoto trendu je i Devin Townsend, velký obdivovatel novodobých tvůrců vážné hudby.

Poslední zmínka není jen okrajovým doplněním informací o kanadském muzikantovi, ale zásadním indikátorem Townsendova stylu. Nevždy srozumitelné avantgardní postoje k harmoniím si totiž Townsend přebral po svém a interpretuje je způsobem zpravidla sluchu velmi lahodícím. Tato skutečnost nakonec vysvětluje i poměrně velkou oblíbenost jeho jinak poměrně komplexní hudby mezi širokými vrstvami aktivních posluchačů.

Devin poslední dobou oblažuje svou přítomností poměrně často také své příznivce ve zdejších zeměpisných šířkách. A tak se podařilo se s ním setkat osobně - před koncertem jeho současné formace Devin Townsend Project v pražském klubu Roxy.

Každé album Devin Townsend Projectu a Devin Townsend Bandu je vskutku odlišné - nejen po stránce nálady a způsobu zpracování, ale i stylově. Zdá se přesto, že tví posluchači vždy bez potíží objeví pojící niť - třeba všudypřítomné velkolepé polyfonie - dokonce i v extrémních metalových partech.

Popravdě moc hloubám, jestli existuje spojitost mezi mými deskami. Vždycky, když se do něčeho pustím, je to proto, že danou věc chci udělat. Až na několik málo případů, kdy to vyplynulo z okolností, jsem se zatím neocitl v situaci, že bych nahrával desku pro někoho jiného. Jednoduše jsem se třeba jednou ráno probudil a začal jsem skládat materiál pro Ki. Sedl jsem si s kytarou, jen tak jsem na ni pobrnkával a věděl jsem, že je to začátek nové desky. Byl to poměrně jednoduchý, čistý riff... Neměl jsem zrovna náladu na deathmetalovou desku... tak se mi zalíbil a začal jsem s ním pracovat. Nepřemýšlel jsem. Pro mě je důležitá jediná věc - být v každém okamžiku upřímný sám vůči sobě.

Natočil jsem Ki, protože jsem potřeboval stvořit něco jemného a klidného, co v danou chvíli odpovídalo mé náladě. Natočil jsem album Ghost, protože miluji New Age hudbu. Chtěl jsem udělat Deconstruction jako závěrečnou kapitolu k Strapping Young Lad - abych objasnil a vytříbil věci, které jsem v minulosti udělal a u nichž mi přišlo, že jim nebyla věnována pozornost, kterou si zasloužily. Addicted jsem zas natočil, protože miluji pop music - opravdu - a také house a techno hudbu. Těch příkladů by mělo být samozřejmě více, ale i když si vezmu jenom své čtyři nejnovější desky a zauvažuji nad tím, co je spojuje, dospěji vždy k tomu, že nelžou. Co tedy spojuje mé desky, nejsou ani tak melodie, jako spíše má osobnost, která se skrze tyto melodie projevuje.

V červnu vydáváš souběžně dvě svým způsobem protikladná alba Ghost a Deconstruction. První z desek je éterická, komornější a na povrchu jednodušší. Druhá je naopak komplexní, okázalá a provokativní. Zní tak trochu jako metalová verze Stravinského.

Děkuji! Přirovnání se mi samozřejmě moc líbí! (smích) Myslím si, že mi k dosažení toho pomohla především skutečnost, že jsem na Deconstruction pracoval se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy

Chtěl jsem, aby album Deconstruction bylo náročnější, aby bylo větší výzvou pro posluchače. Zvláštní je, že nakonec překvapuje a provokuje méně, než jsem si myslel - asi protože je něčím, co lidé ode mě mohli očekávat. Zatímco Ghost je zaskočilo.

Ghost a Deconstruction tvoří protiklady vlastně jen na povrchu. Ve skutečnosti si obě vyžádaly stejně velký kus práce a jsou i stejně náročné. Je těžké soustředit se v nich na jednu hudební linku, když se v nich prolíná souběžně čtyři sta melodií. Ghost skutečně je neméně komplikovaná deska - pod jejím jednoduchým povrchem se vrství spousta drobných prvků.

I tak mi přijde, že prostřednictvím Ghost a Deconstruction ukazuješ dvě protikladné tváře své osobnosti.

Nemyslím si, že by některá z nich odrážela, jaký jsem člověk. Neztotožňuji se jakožto osobnost se svojí uměleckou prací. Nejsem svoje hudba. Kdyby se mě třeba někdo ptal, která z těch dvou desek je mi povahově blíž, odpověděl bych, že se pravděpodobně nacházím někde uprostřed.

Pro mě, jakožto pro umělce, je důležité ukázat, že jsem schopen pracovat s komplexním a chaotickým materiálem. V životě přitom upřednostňuji jednoduché věci. Přijde mi vždy naprosto úžasné, když se mi daří nacházet místo pro obojí.

Takže kdyby se mě někdo zeptal, co bude teď po těchto dvou deskách následovat, odpověděl bych, že bych rád seděl doma a koukal na televizi - abych byl tedy zcela upřímný. (smích) Pro mě je nesmírně důležité vždy na čas vypadnout z celého toho systému... Nebo jinak: vytvořit si systém, ve kterém je čas dělat také věci, které nejsou důležité. Mám to tak, že ve chvíli, kdy něco dodělám, se už nechci (tak jako v minulosti) okamžitě vrhat do další práce a ihned si klást otázku, jaký bude můj příští krok. Potřebuji cítit volnost, že můžu pracovat, jen když se mi chce a jen na tom, na čem se mi v daném okamžiku chce.

Proč tedy bylo pro tebe tak důležité dostat obě alba současně na trh?

Právě protože jsou tak protikladná... Žádný extrém nemůže fungovat bez svého protikladu. Nejde o to volit mezi nimi. Obě jsou stejně důležitá. Obě mají svůj čas a své místo. Lidé to obvykle berou tak, že je třeba vybírat. Pro mě to tak není. Podstata je často stejná - jen úhel pohledu je odlišný.

Svým způsobem se práce na obou deskách vzájemně doplňovala. Ghost jsem vlastně napsal jako poslední, i když jsem jej nahrál před Deconstruction. Na to, abych dospěl k stádiu, kdy jsem byl schopen napsat tak jemné a krásné album, jsem potřeboval ze sebe dostat všechny emoce, které cítíš z Deconstruction. Ovšem k natočení Deconstruction jsem potřeboval veškeré zkušenosti, které jsem nasbíral z práce na deskách Ki, Addicted a Ghost.

Ve tvých skladbách se zpravidla vrství mnoho textur a rozmanité styly se pojí v mohutný a plynulý hudební proud. Věnoval ses někdy hudební teorii, nebo práci s polyfonií zvládáš čistě jen citově?

Hudebně jsem na úrovni základní školy. Jsem člověk, který se v show businessu vypracoval tím, že si na střední založil kapelu. Neumím pracovat s ničím příliš složitým. Ano, samozřejmě, v mé hudbě jsou i komplexnější melodie. Ale sám o sobě neuvažuji jako o skladateli. Opravdu jím nejsem. Jsem jen člověk, který tvoří hudbu, kterou by chtěl slyšet. Dělám to, co na mě zabírá, co mě dojímá.

Svou vlastní hudbu vnímám jako cosi nedokončeného, neuzavřeného. Pro mě neexistuje nic, co by bylo správně nebo špatně. Někdy se stává, že mi něco přijde nádherné, a pak si to poslechnu po letech a uvědomuji si, jakých chyb jsem se dopustil. Všímám si věcí, které by bylo dobré vylepšit. Jenže stejně není čas se k něčemu vracet. A ani mi to nedává moc velký smysl. Jsem přinejmenším rád, že se nebojím. Cítím v sobě obrovskou chuť něco dělat - i za cenu toho, že by na mě někdo mohl nahlížet jako na amatéra, nebo naopak jako na upjatého nebo náročného umělce... Lidé vždycky mohou říct cokoliv a člověk, který jde s kůží na trh, musí být schopen všechno unést. Pokud si uchová jasnou mysl a za jeho sdělením stojí určitý úmysl, pokud cítí, že je sám k sobě upřímný, pak je všechno v pořádku. Nemusíš dělat nejlepší hudbu všech dob. Podstatné je, že tvoříš, a to ze srdce. Skutečně si myslím, že to, skrze co se muzikant napojuje na ostatní lidi, je jeho sdělení - ovšem jen pokud je pravdivé, respektive upřímné. Samozřejmě, nemyslím, že umělec má sdělovat absolutní pravdu (jsme přece pouze lidskými bytostmi), ale jen tu svoji pravdu. Je to dostačující, aby se v jeho pravdě shlédli i další lidé. I mně samotnému se na cizí hudbě líbí, když z ní mám pocit, že mi muzikant nelže. Nezáleží na tom, jaká je hudba - klidně to může být death, heavy nebo black metal, ale stejně tak i pop, nebo country, folk... cokoliv. Pokud to není totální hudební odpad, nemám s tím žádný problém.

Jak si povídám s lidmi, všímám si, že se napojují na hudbu, která reflektuje jejich pocity nejlépe. Dělá jim dobře, když mají dojem, že daní muzikanti jsou stejní jako oni. Sám, čím jsem starší, tím víc se přesvědčuji o tom, že lidé pociťují jen několik málo druhů emocí - možná deset nebo nanejvýše dvanáct: vztek, touha, láska, strach, nenávist, radost, smutek, štěstí... Opravdu jich není nijak moc. Ve své podstatě jsme všichni stejní. Všichni reagujeme na stejné věci. Nakonec dokonce ve všem špatném, co se děje ve světě, je kousek lidskosti. Všichni chceme stejné věci. Chceme žít v pohodlí, bavit se, prožívat lásku... Takže kterákoliv hudba, pokud je stvořena s určitým úmyslem a pokud ti tvůrce nelže, obsahuje v sobě to nejpodstatnější.

Rád pracuješ s multitracky. Libuješ si ve vrstvených melodiích. Někdy mám pocit, že kdyby tu před tebou nebyl Les Paul, tak bys ses snad sám stal objevitelem vícestopého nahrávání.

(smích) Opravdu miluji, když je v hudbě velké množství vrstev. Ačkoliv si myslím, že budu směřovat do budoucna, nebo aspoň v to doufám, k co nejjednodušší hudbě - třeba jen k akustické kytaře... nebo si také dovedu představit, že bych hrál na baskytaru pro některou kapelu. Je to o volbě. Rád zkouším různé věci. Zrovna teď v mém životě je nesmírně důležité vystoupit s něčím komplikovaným. Jenže ve chvíli, kdy něco takového udělám, už necítím potřebu v tom dále pokračovat.

Pojďme si říct něco o vokálních technikách, které využíváš. Jak pracuješ se svým hlasem, když v rámci jedné skladby zpíváš chvíli popovou manýrou, za chvíli přejdeš ke growlu a pak tvůj hlas získává pro změnu operní zabarvení?

Nesmíme zapomínat, že na některých mých deskách zpívá také řada dalších vokalistů. Dívčí hlasy mi opravdu připisovat nemůžeš. (smích)

Tak třeba hlas Anneke van Giersbergen bych si s tvým opravdu nespletla.

Tak teď vážně. Začal jsem zpívat jako teenager. Tehdy jsem pracoval v různých restauracích. Prošel jsem si vlastně spoustou zaměstnání. V restauracích jsem dělával pomocnou sílu v kuchyni - většinou jsem myl nádobí. Poslouchal jsem přitom hudbu a zpíval jsem si - skladby Faith No More, Soundgarden, Jane’s Addiction, Pantery. Byl to začátek devadesátých let, takže to tehdy bylo v kurzu. Zpívat si mi vždy přišlo přirozené. Měl jsem také výborného učitele v pěveckém sboru na střední škole. Co mi také hodně pomohlo, byl kurz pro rádiové moderátory, který jsem navštěvoval ve svých dvaceti. Tehdy jsem se naučil mluvit tak, abych si byl jistý, že mě každý slyší. Zkoušeli jsme na pódiu a to, co jsme říkali, se muselo dostat k člověku, který seděl v poslední řadě v poměrně velkém hledišti. Tehdy jsem se naučil mnohé o tom, jak pracovat se svým hlasem, jak dýchat, jak artikulovat. Zhruba v tom samém období před dvaceti lety, jsem už byl v kapele Stevea Vaie a on mě poslal k učiteli zpěvu. Byl to člověk, který pomohl spoustě hvězd, třeba zpěvačkám z Heart nebo mnohem později i Nelsonovi. On mi říkal: „Tvůj hlas je jako jekot. Vůbec nevíš, co děláš! Nechápu, proč jsi ke mně přišel. Co máš vůbec zrovna ty do činění s hudbou?“ (smích) A já na to: „Jsem ve studiu se Stevem Vaiem. Zpívám na jeho nové desce. Příští týden už bude hotová. Mohl bych ji přinést na ukázku.“ A když ji slyšel, řekl mi: „Jak je to vůbec možné? Měl jsem dojem, že vůbec neumíš zpívat.“ Odpověděl jsem mu, že jednoduše chci, a tak zpívám. Nakonec si mě nechal a procvičoval se mnou stupnice. Učil mě, jak pracovat s bránicí a jak utvářet svůj hlas na správném místě v těle. Ale i tak nejsem profesionální zpěvák. Nikdy jsem se nepovažoval za velkého zpěváka.

Všimni si, i teď, jak jsem pár týdnu na cestách, tak nemám hlas úplně v pořádku. Jsem nastydlý. Je to věc, které se vždycky bojím. Proto si do kapely beru muzikanty, kteří umí také dobře zpívat. (smích) Jel jsem turné se Symphony X nebo i s „Ripperem“ Owensem (ex Judas Priest). O Russellovi Allenovi a „Ripperovi“ mohu říct, že jsou to skutečně úžasní zpěváci. Oni vědí, jak zpívat - a zvládají to bravurně, i když jim není zrovna nejlíp. Já jen ječím a snažím se trefit se do správného tónu. (smích) Vlastně zpívám, jenom protože je to nutné.

Naštěstí jsem obdařen silnou vůlí a jednoduše jdu za tím, co chci, respektive potřebuji, udělat. Jsem už takový, že mi stačí určit bod B, ke kterému se mám dostat, a já už si najdu způsob, jak úkol provést. Jestli mám vůbec nějaký talent, tak je to najit cestu k bodu B - ať už si to žádá cokoliv.

Jinak si nečiním nároky, že bych vůbec v něčem musel být nejlepší či nadprůměrně dobrý. Co ale s čistým svědomím mohu o sobě tvrdit, je, že jsem člověk, který nechce selhat a zklamat.

V životě to mám nastavené tak, že všechno dělám, ne protože to umím, ale protože to chci. Stejně tak produkuji nahrávky, protože chci. Najdu odpovídající zvuk, dokážu dosáhnout toho, aby kytary zněly dobře... Ale nemám žádný producentský přístup, žádný styl práce, jaký používají odborníci. Jednoduše hledám a zkouším.

Ano, o tobě se ví, že rád experimentuješ. Podařilo se ti tak objevit něco skutečně nového?

Sám?! Nevybavuji si, že bych dospěl k nějakému objevu. (smích) Pravda je, že nejsem typ, který by trávil čas hodnocením sebe sama a toho, čeho jsem dosáhl. Nepřemýšlím nad věcmi, které dělám. Na druhé straně rád dělám rozhovory, protože mě často nutí zamyslet se nad svojí prací. Už jsem mluvil s lidmi, kteří slyšeli Deconstruction. Jsou albem fascinováni stejně jako i mí přátelé, kteří se se mnou o něm chtějí pořád bavit, ale pro mě je to už hotová věc. Uplynulo již tolik týdnů, co jsem na něm přestal pracovat. Chápu, proč je pro ně deska zajímavá. Rozumím úvahám o životě nebo o životním prostředí, na které je navádí. Jsou to témata, která mě zajímají, a narážky, které na desce posluchači objevují, tam skutečně jsou. Pro mě však i tak neexistuje jiný důvod nežli rozhovory, proč o tom všem mluvit.

Samozřejmě, pro mě je má hudba důležitá. Jen se mi moc nechce přemýšlet - už vůbec ne ve chvíli, kdy na něčem zrovna pracuji. Když začnu uvažovat nad tím, co dělat, výsledek vždycky dopadne špatně. Když se naopak jednoduše pustím do práce, aniž bych zpochybňoval své kroky, všechno funguje tak, jak si přeji. Chvíli mi trvalo, než jsem na to přišel. V minulosti jsem jel na autopilota - když jsem lítal ve drogách a alkoholu. Ale teď jsem úplně čistý - jsem střízlivý jako kostel... To asi nebylo dobré přirovnání. (smích) Každopádně, když jsem se od svých závislostí oprostil, musel jsem chvíli hledat nového autopilota. A teď jsem jím já sám - když nepřemýšlím. Řekl bych, že tento můj přístup je důvodem, proč je jedna deska jemná, další heavy, pak přijde na řadu některá, která je úplně šílená nebo i docela slabá. Vždycky jsem veden určitou vnitřní motivaci. Nemusím jí vždy rozumět, ale s jistotou se nedá říct, jaké přesně bude mé další album. Jednoduše se pustím do toho, co si chci vyzkoušet, a pak sám zjišťuji, jaký z něj mám pocit. Ve chvíli, kdy je album hotové, si jej poslechnu. Vychutnám si ho a říkám si: Tak, a co teď?

Nosíš v hlavě nápady, které jsi dosud nezrealizoval, protože jsi ještě k tomu nedokázal nalézt odpovídající prostředky?

O, bože, a kolik toho je!

Pokračování rozhovoru v podobě videozáznamu najdete v DVD příloze časopisu Muzikus.