Jestliže lze prohlásit o Kennym Wayne Shepherdovi, že vrátil bluesovou a bluesrockovou kytaru do popředí zájmu mladé generace už jenom pro svůj téměř teenagerský věk, pak Derek Trucks udělal tutéž službu pro hru slidem.
"Netlumím nijak zvlášť přeznívající tóny při slide hře. Mně se prostě líbí ten syrový, drsný zvuk pohybu po strunách."
Shepherdovi bylo pouhých osmnáct let, když jeho LP Ledbetter Heights obsadilo první místa prestižních anket, čímž mu odstartovalo neuvěřitelnou kariéru založenou pouze a jen na čirém a poctivém muzikantství (což v polovině devadesátých let vypadalo jako malý zázrak). Totéž můžeme spatřit i u Truckse, který již v sedmnácti vydal své první sólové album. Bylo tak kvalitní, že svému autorovi vysloužilo přídomek "Zázračné dítě". A když v devatenácti letech nastoupil k Allman Brothers Band, kde dokázal navázal na slide kytaru legendárního Duane Allmana a neméně proslulého Dickeyho Bettse - to už vypovídá o mnohém z jeho kvalit. Nemluvě o celé řadě sessionů s těmi nejznámějšími osobnostmi včetně Boba Dylana...
Je pravda, že Shepherd se ve srovnání s Derekem stal přece jenom známějším pojmem kytarového světa - už jenom pro svou jednoznačnou inklinaci k bluesrockovým standardům a do detailu vypracovaným albovým projektům včetně dobře připravených účastí na některých akcích (např. koncerty G3 s Joem Satrianim a Stevem Vaiem) a sesssionech. Naproti tomu Derek je sice na jednu stranu puritánským vyznavačem bluesové a jazzové muziky, ale vedle jednoznačných rockových záležitostí (jako členství u Allmanů či účasti na albových projektech předělávek skladeb rockových veličin) se dokáže ponořit i do ne zcela obvyklých projektů - např. jeho spojení s pákistánským zpěvákem Rahatem Fatehem Ali Khanem...
V celkovém srovnání také nemůžeme pominout ten zásadní fakt, že základem jeho feelingu je hlavně jamování a improvizace. Samozřejmě, že nemůžeme srovnávat oba dva zástupce nastupující generace bluesrockových kytaristů, ale na rozdíl od extrovertního Shepherda je Derek spíše uzavřenější typ s absolutním nezájmem o celý ten zmatek kolem hudebního byznysu. Vzhledem k věku obou bluesmanů či spíše bluesboyů ukáže vlastně až čas celkový význam a trvanlivost jejich přístupu - Shepherd má tendence směřovat spíše k bluesrockové skladbě a la Double Trouble Stevieho Raye Vaughana, Derek stále více obdivuje jazzové postupy a rád směšuje hodně stylů dohromady...
Jak jste si všimli, tentokrát jsem se rozsáhleji zaměřil hned v úvodu na srovnání dnešního kytaristy s jeho nejbližším, generačně a stylově spjatým souputníkem. Zvláště u tohoto kytaristy je to potřeba, protože stejně jako Shepherd i on teprve nastupuje na kytarovou scénu a postupuje od svých vzorů k vlastnímu vyjádření. Navíc se při hlubším zamyšlení nabízejí zajímavé paralely o jejich místě v současném kytarovém světě (Kennyho Wayne Shepherda jsem uvedl v Kytarových velikánech v Muzikusu č. 2/1998 a ještě podrobněji jsem ho rozebral v encyklopedii 15+3 světových kytaristů a kytaristek).
Derek Trucks se narodil roku 1980 v Jacksonville na Floridě. Jako synovec Butche Truckse, bubeníka Allman Brothers Band, měl k poslechu desek vždy blízko. Až do věku devíti let ale vůbec neuvažoval o tom, že by mohl na nějaký nástroj hrát. Jenže potom sehnal v jednom pouličním výprodeji akustickou kytaru za pět dolarů: "Vůbec mi nešlo o to začít hrát nebo něco takového," vysvětluje Derek. "Prostě jsem si tu starou a hodně odřenou kytaru koupil jen a jen kvůli tomu, že vypadala zajímavě."
Podle jeho vzpomínek ho ale kytara začala oslovovat už během cesty z nákupu domů. Zkusil se nejdříve učit podle poslechu desek, první lekce hry a hudební teorie dostal od svého otce. K jeho tehdejším vzorům patřili John Coltrane, Miles Davis, Wayne Shorter, Charlie Parker, Sun Ra a velmi brzy i Stevie Wonder, Freddie King, Ray Charles a Howlin' Wolf: "Odtud pak vedla cesta k dalším bluesovým kytaristům - jako B. B. King, Eric Clapton, Buddy Guy, Elmore James a další. Začal jsem také poslouchat desky svýho strejdy a tehdy mě naprosto uchvátila hra Duana Allmana."
Jak uvádějí shodně jeho rodiče a pamětníci, od koupě staré akustiky k zakoupení první elektrické kytary a dalšího příslušenství uplynul velmi krátký čas. Derek začal velmi brzy zvládat širokou stylovou škálu hry a výrazu od blues přes klasické rhythm and blues a raný rock and roll až do jazzových standardů. A to vše během jediného roku!
V jedenácti letech stanul veřejně na místních klubových pódiích a velmi brzy došlo na zakládání prvních studentských skupin. Jenže Derekovi, tehdy teprve dvanáctiletému, většina jeho vrstevníků prostě nestačila. Začal tedy ještě vedle svých sestav hrát a jamovat s dalšími, generačně již staršími muzikanty a vystupovat s nimi nejdříve v městských a potom stále vzdálenějších klubech: "Stalo se to tak rychle, že se vůbec nepamatuji na podrobnosti," vzpomíná Trucks.
Jeho otec se pod dojmem těchto náhlých a výrazných úspěchů rozhodl dělat svému synovi manažera. Což zvláště v jednom ohledu nebylo nic jednoduchého a běžného, protože pro Derekovo mládí bylo vedle běžné agendy kolem sjednávání a realizací vystoupení nutno domluvit i individuální vzdělání - mladému Trucksovi bylo totiž teprve 12 let, když vyrazil na první turné již se svou kapelou...
Roku 1997 vyšla již pod hlavičkou Derek Trucks Band první stejnojmenná deska. Producentem se stal legendární John Snyder, který spolupracoval např. s Jimem Hallem, Dizzym Gillespiem, Juniorem Wellsem a dalšími. Snyder čirou náhodou zaslechl Derekovu kapelu v New Yorku a (podle jeho vzpomínek) nejdříve ani nevěděl, kam stylově kapelu zařadit: "Byl to jazz? Bylo to blues? To nebylo vůbec jednoznačné. Ale co bylo naprosto uchvacující - Derekovo slide, vedení tónu a práce s melodií skladby."
Album nabídlo vedle původních skladeb i osobité interpretace věcí od Johna Coltranea (např. Naima), Milese Davise (So What) či Wayne Shortera (Footprints). I když celé desce jednoznačně vévodí kytara, přesto už jenom z toho hlediska, že se jedná o debut, je zajímavá celková soudržnost nahrávek zejména po stránce interpretační. "Derek, jako nesporný leader celé formace, nevyužíval svého postavení a už od prvních okamžiků nahrávání vyžadoval, aby kapela zněla jako celek," prohlásil Snyder. Derek sám k tomu poznamenal v jednom z interview: "Když odeberete jakémukoli členu skupiny možnost vyjádřit se, je to v konečném výsledku totéž, jako kdybyste z puzzle odstranili několik dílků."
LP sklidilo nadšené recenze a skupina vyrazila na turné po bluesových a jazzových scénách. Derek se navíc stal žádanou osobností při různých sessionech a studiových počinech. Z tohoto období je asi jeho nejvýraznějším hostováním účast na natáčení sólového alba Gregga Allmana: "Gregg jako sólový umělec je v podstatě minimalista a i po ostatních muzikantech požaduje úspornost ve vyjádření. No a to mi vyhovovalo."
John Snyder vyprodukoval i další album skupiny, Out of the Madness. Album se přiklání více k blues a jižanskému rocku než k jazzovým náladám předchozí desky, najdeme zde ale i vlivy funky. Na southernrockovém nádechu se významně podepsali dva výrazní hosté, Warren Haynes a Jimmy Herring. Zajímavý je i přínos bluesmana Larryho McCraye v Ain't That Lovin' You. Kapela je zde ještě více kompaktnější; jak rytmika, složena z Todda Smallieho (bg) a Yonrica Scotta (dr), tak i klávesák Bill McKay, ti všichni tvoří rovnocenný prvek celkového soundu skupiny. Tehdy ovšem došlo v Derekově kariéře ke dvěma zásadním zlomům. Za prvé skupina podepsala z důvodů stále většího ohlasu smlouvu s Columbia Records, což ji přineslo daleko větší možnosti, a za druhé přišla taková nabídka, která se neodmítá. Šlo přímo o lano od legendy jižanského roku, Allman Brothers Band.
ABB totiž procházeli v tomto období dosti bouřlivými změnami, datujícími svůj počátek už v březnu roku 1996, kdy z kapely odešli kytarista Warren Haynes a baskytarista Allen Woody, aby se naplno věnovali svému projektu Gov't Mule. Tehdy je nahradili Jack Pearson a Oteil Burbridge. Pearson ale nevydržel a na jaře 1999 od Allmanů odešel. A protože kapela Dereka znala, potřebovala jeho slide feeling a ještě k tomu náhradu za již nestálého Dickeyho Bettse, Trucks toto místo dostal: "Když vám zavolají a řeknou vám, že byste mohl hrát jako člen kapely, kterou jste považoval za jeden ze svých největších vzorů, tak co byste na tuto nabídku odpověděli vy?"
Po počátečních výměnách s dalším kytaristou, Jimmym Herringem (z Aquarium Rescue Unit), se Derek objevil na jejich live albu Peakin' at the Beacon a rozjel i svou spolupráci s dalšími kapelami jako Phil Lesh & Friends, Widespread Panic a Gov't Mule. Začal také nahrávat s celou řadou osobností včetně Willieho Nelsona, Johna Lee Hookera, Buddyho Guye, Gatemouth Browna a také Susan Tedeschi.
Jeho činnost u Allman Brothers Band nabyla na ještě větším významu, když se v březnu 2002 do sestavy vrátil Warren Haynes. Derek si s tímto vysoce emotivním kytaristou muzikantsky výborně porozuměl a jejich dueta dodala téměř již skomírajícímu jižanskému kolosu novou šťávu. Výborným příkladem Derekova vkladu je pak LP Hittin' the Note.
I když byl Trucks vytížený opravdu maximálně (během dvou sezón dokázal odehrát více než 365 vystoupení), přesto nezapomněl na svou skupinu. Po výměně klávesáka, kdy McKayovo místo obsadil Kofi Burbridge, kapela vydala impozantní desku Joyful Noise, na níž se objevila již standardně spousta hostů. Vedle lehké a velmi přirozeně znějící Derekovy kytary je na první poslech výrazný přínos Burbridgeovy flétny, perkusí Counta M'Buta a zejména zpěváka Solomona Burkeho: "Když dozpíval Like Anyone Else, tak nezůstalo moc očí suchých," prohlásil o jeho výkonu s velkou úctou Trucks.
Kritici také velmi kladně hodnotili účast pákistánského zpěváka Rahata Fateha v Maki Madni (osobně mi to připadalo zbytečné a příliš vypočítavé): "Chtěl jsem dostat do této skladby určitou autentičnost, a tak nás při přemýšlení napadl právě Rahat," vysvětloval Derek. "Ještě dneska se divím, že jsme to dokázali takhle zorganizovat, ale prostě jsme mu do Karáčí poslali nahraný pásek a on to jednoduše nazpíval!"
Pro Dereka měla také velký význam i účast zpěvačky, skladatelky a kytaristky Susan Tedeschi. Ta nejen nazpívala Baby, You're Right, ale stala se Derekovou manželkou.
LP, které vyšlo nedávno, Soul Serenade, má zajímavý původ. Většina alba byla nahrávána v období mezi realizací desek Out of the Madness a Joyful Noise. Derek si ale právě tohoto alba cení ze všech desek nejvíce - a to hned z několika důvodů. Za prvé je zde jenom jediný host, Gregg Allman: "Je to konečně deska kapely, ne album mnoha dalších hostů, má to jenom náš ksicht a žádný jiný. No a bez Gregga, to by zase byla škoda." Za druhé bylo nahráváno ve velmi krátkém čase, v podstatě ve dvou frekvencích, tři dny v říjnu 1999 a pět dní v únoru 2000: "Prostě jsme hráli jako na koncertě, dali jsme dvě tři verze a šli si to do režie poslechnout. Bylo to hrozně fajn, hráli jsme jeden na druhého a byla v tom radost okamžiku." Tím pádem je zde třetí důvod Derekovy spokojenosti, protože až na stopu se sarodem (což je v podstatě něco jako indický bezpražcový nástroj) v Sierra Leone se nic nepřehrávalo ani nevrstvilo: "Byli jsme jako jeden celek. Vím, že se takhle alba většinou nedělají, ale nám to hrozně pomohlo v poznání každého člena kapely."
Z posledních aktivit tohoto mladého mistra slide hry mě vedle jamů s Jimmym Herringem zaujal jeho vklad na jižansky laděném albu Calling skupiny Aquarium Rescue Unit, kde se sešli někteří členové obou Bandů: Allman Brothers Band i Derek Trucks Band.
Trucks patří mezi ty slide kytaristy, kteří si bottleneck navlékají na třetí prst, na prsteníček. Inspiroval se svým největším vzorem, Duanem Allmanem, a tím rozšířil řady těch, kteří "slajdují" jinými prsty než nejobvyklejšími, malíčkem a prostředníčkem.
Dalším jeho osobitým zvykem je to, že nepoužívá trsátko a všechno odehraje prsty: "Když mi bylo tak jedenáct dvanáct let, tak jsem hrál s trsátkem, ale nejvíce mi to vadilo, když jsem potřeboval lepší kontakt se strunami při slide hře. A potřeboval jsem si také uvolnit prsty pravé ruky pro zatlumení některých přeznívajících strun."
Trucks se nechal Duanem inspirovat i při výběru bottlenecku, protože stejně jako on používá skleněný, značky Coridicin. Tento model vznikl podle původního Allmanova bottlenecku, kterým byla vlastně lahvička léků na rýmu značky Coridicin. Duane, roku 1967 ještě jako člen The Hourglass, si tehdy pohmoždil levou ruku (vymknul si zápěstí) a zůstal ležet doma, navíc ještě s hnisavou rýmou. Jeho bratr Gregg ve snaze jej povzbudit mu koupil lahvičku Coridicinu a album The Rising Sons s Ryem Cooderem. Duane si vzal lék, pustil si desku, na prst si navlékl lahvičku od léků a začal to zkoušet podle nahrávky. I když si tehdy Duane vybral prst pouze a jen podle toho, na který se mu lahvička vešla, Derek i v tomto případě následoval svůj idol a navlékl si bottleneck na třetí prst.
Pro vaši informaci, zmínil jsem se o četnosti nošení či navlékání bottlenecku na určité prsty levé ruky. Nejvíce (v celkovém poměru jde asi o padesát procent) si kytaristé navlékají bottleneck na malíček. Najdeme to u bluesmanů (zejména starších ročníků), kdy volnost prvního, druhého a třetího prstu je jednoznačnou výhodou tohoto nasazení. Při menším zkreslení a zároveň prstové hře pravé ruky se lze uchránit i nechtěné znělosti nehraných strun. Nevýhodami tohoto způsobu hry je pak menší cit při tlaku na struny (zejména při nižším action), malá citlivost samotných skluzů (pohyb vychází od loktu), méně jistoty při tvorbě tónu, obtížná manipulace při případných mezihrách volnými prsty, náročnější úhel vůči hmatníku a krku (případné otlučení pražců) a obtížné tlumení strun.
Zhruba asi čtyřicet procent slidemanů navléká bottleneck na prostředníček. Vedle bluesmanů se s tím setkáváme hodně u rockových kytaristů pro tyto výhody: Větší cit při tlaku na struny, lepší citlivost při ovládání bottlenecku (pohyb vychází ze zápěstí a z prostředníčku), větší jistota při tvorbě tónu (včetně vibrata), celkem dobré přidržování ostatními prsty při mezihrách, větší rozsah volných prstů, daleko příznivější úhel vůči krku a hmatníku (a to i při hře vestoje) a naprosto dokonalé tlumení strun, které nemají znít (více v učebnici Rocková kytara II).
Třetí kategorii tvoří ti, kteří buď používají zvláštní typy bottlenecků (včetně tzv. prstýnků, půlčíků a tyčovitých zařízení do dlaně), nebo je navlékají na prsteníček (ukazováček je opravdu výjimkou). A sem právě patří Derek Trucks: "Při mezihrách přidržuji bottleneck malíčkem nebo prostředníčkem, a pokud vůbec tlumím, tak prsty pravé ruky."
Celá dosavadní Derekova kariéra je ve znamení dvou kytar, Gibson SG a upravené Washburn Custom. "esgéčko" je reissue model ročníku 1963 s Vibrolou: "Je to jeho nejoblíbenější nástroj, protože jde o klasickou záležitost, a to Dereka vždycky bralo," řekl jeho manažer. Vedle činnosti s Allman Brothers Band hraje na svůj Gibson hlavně na sessionech: "SG je inspirativní kytara a má velmi příjemný hmatník," prohlásil Derek. "Navíc jde o jemný nástroj, není to žádná obrovská fošna, takže se umí rozeznít úplně celá."
V případě jeho druhé kytary, Washburn, jde v podstatě o upravený model E300, který firma nabízí v řadě USA Custom pod značkou Idol WI68. Korpus méně obvyklého tvaru je z mahagonu s javorovou deskou, krk je také mahagonový a hmatník z palisandru: "To byly hlavní důvody, které Dereka vedly k výběru této kytary," říká jeho technik. "SG je klasika, přímo jej spojující s jeho bluesovými a rockovými modlami z dětství, ale Washburn je velice variabilní nástroj, který mu vyhovuje jak pro slide hru, tak i některé experimentálnější projekty. Je to v podstatě takový mezistupeň mezi Derekovým oblíbeným esgéčkem a dalšími kytarami, zejména Les Paul. A právě materiál a přiblížení se zvuku Les Paul přivedl Dereka k této kytaře. A vlastně - i ten tvar není tak vzdálený původnímu SG."
Kytara je osazena dvěma humbuckingy Seymour Duncan ('59 u krku a Custom Custom u kobylky) a obsahuje Buzz Feiten Tuning System. Roku 2001 mu ale byl tento původní model odcizen. Tehdy se Derek opět zcela soustředil na "esgéčko". I když se ukradený nástroj podařilo po nějaké době najít a vrátit ho majiteli, Derek napolo v žertu a napolo vážně prohlašoval, že kytara už byla poskvrněna někým jiným, takže si nechal upravit jiný model.
Derek je vedle těchto dvou hlavních nástrojů také hrdým vlastníkem National Resonatoru z třicátých let, který kdysi vlastnil přímo Bukka White.
Na své nástroje natahuje struny DR o síle 011-046, podle potřeby je občas přelaďuje do open E (tzn. E, H,e, gis, h, e').
Derek patří mezi ty kytaristy, kteří i na pódiu preferují přirozený tón bez jakýchkoli přídavných efektů: "Vyzkoušel jsem pár věcí, ale nemůžu si pomoct, stále mě nejvíce oslovuje ten zvuk, který vznikne jen spojením kytary a aparátu." Pravděpodobně jediným trvalejším ústupkem bylo používání starého Tube Screameru od Ibanez, a to ještě jen při účinkování s Allman Brothers Band: "Když Dickey Betts hrál spolu s Warrenem Haynesem, tak oba měli své Marshally naplno. To já ne, mám radši decentnější zvuk. Když jsem k nim nastoupil, tak to byl trochu problém, ale nakonec to Warren akceptoval, takže přece jenom lehce stáhnul volume svých stacků. Jenže nějak jsem musel ty hlavy vybudit, aby naše dueta dobře zněla. A tehdy mi technik přinesl letitého Tube Screamera."
Když vystupuje se svým Bandem, hraje přes kombo '66 Fender Super Reverb, na pódiu s Allmany a při některých sessionech a hostováních používá stacky Marshall - stowattové hlavy Super Lead a bedny, osazené 4x 12" pětadvacetiwattovými Celestion Greenback.
Diskografie:
A) Derek Trucks sólově (+ Derek Trucks Band):
Derek Trucks Band (1997, Landslide Records)
Out of the Madness (1998, House of Blues Records)
Joyful Noise (2002, Columbia)
Soul Serenade (2003, Columbia)
B) Derek Trucks + Allman Brothers Band:
Peakin' at the Beacon (2000, live, Epic)
Hittin' the Note (2003, Peach/Sanctuary)
One Way Out (2004, Peach/Sanctuary)
C) Derek Trucks + Frogwings:
Croakin' at Toad's (2000, live, s Jimmym Herringem, Frying Frog)
D) Významné spolupráce:
- s Aquarium Rescue Unit - Calling (2003, s Jimmym Herringem)
- s Greggem Allmanem - Searching for Simplicity (1997)
- s Gov't Mule - Live... With a Little Help from Our Friends (1999, live, Capricorn), The Deep End, Vol. 1 (2001, ATO)
- s Widespread Panic - Live in the Classic City (2002)
E) Další výrazná hostování a účasti na projektech:
- např. s Bobbym Charlesem, Bélou Fleckem (Little Worlds), Susan Tedeschi (Wait for Me), Juniorem Wellsem a v celé řadě albových projektů, jako např. Paint It Blue: Songs of the Rolling Stones (1997), Tangled Up in Blues: Songs of Bob Dylan (1998), Blues Power: Songs of Eric Clapton (1999), Whole Lotta Blues: Songs of Led Zeppelin (1999), Wintertime Blues: The Benefit Concert (2000), Hellhound on My Trail: Songs of Robert Johnson (2001), In the Pocket: A Taste of Blues Harmonica (2002), Salute to the Delta Blues Masters (2002), Highway 60's & 70's Blues Revisited (2003) a dalších.
