"Co se týče muziky, a platí to o všem, co v muzice dělám, snažím se najít si v životě podobné lidi jako já - a musím říct, že poslední dejme tomu rok a půl dělám opravdu jenom to, co mě baví," přiznává všestranný baskytarista Filip Benešovský, jehož stylový, hudební nebo chcete-li žánrový záběr zahrnul ve zmíněném období stejně tak moderní folk skupiny Neřež jako elegantní pop Marie Rottrové, progresivní jazz Blue Birds jako revivaly Miroslava Žbirky a Václava Neckáře, remake monumentální floydovské The Wall zrovna tak jako muzikantskou práci na komornějších projektech divadelní hudby a muzikálu. A Filip dodává: "Každý z těchto druhů muziky má jiné vnitřní ambice a každý mě baví. Pokaždé je v něm něco jiného - a to je krásné."
Viděno dírou po suku
První kontakty pražského rodáka Filipa Benešovského s hudbou se neodehrály ani u maminčina klavíru v obývacím pokoji, ani při nekonečně nudných hodinách povinného cvičení na housle, ale na chatě uprostřed brdských lesů. "Týden co týden se u nás na chatě hrávalo, byla to vlastně taková velká kapela - tak osm až deset lidí, my se starším bráchou jsme museli jako jít spát, ale dírou po suku jsme koukali z chaty ven a poslouchali. Ve školce byli potom pochopitelně překvapeni, když jsem tam zpíval: ,... nahnědlá holka dolar na stůl hodila, rozdejte taky Hardymu...' a další podobné věci. Krom toho jsem se poprvé veřejně projevil asi ve čtyřech letech, když jsme s mámou přišli do řeznictví, tam na pultě ležely brejle a já začal zpívat znělku Bakalářů." V útlém dětství to byl právě zpěv, který Filipa zajímal, jemuž se chtěl věnovat, nicméně bez návštěvy hudební školy či podobných institucí. Kytara se přidala až později a navíc jen jako přestupní stanice k vysněné baskytaře. "Strejda jednou přinesl desku Olympicu Marathon, která začíná krásným motivem na jazzbasse, já se ptal, co je to za nástroj, který to hraje, dozvěděl jsem se, že basa, a měl jsem jasno."
První, tak říkajíc opravdu aktivní, muzikantské kroky vzal ovšem Filip opravdu s rozběhem. "Šel jsem do toho fakt po hlavě. Strejda mě vzal ve čtrnácti do kapely, která hrávala takovou new acoustic music, ještě mi nebylo ani patnáct, neměl jsem občanku a už jsme hráli v Německu. Tahle kapela pro mě znamenala také první kontakt s jazzem. Do té doby mě zajímal spíš pop nebo rockové kapely jako Pražský výběr, Stromboli a Queen a najednou se hrály jazzové standardy. Byl to zvrat a fakt je, že cestu k jazzu si hledám dodnes. Připadá mi, že jazz je často hudba plná konstrukcí, kde intelektuálno někdy má navrch oproti přirozené hudebnosti. Navíc mi připadá, že jazzmani si často hrajou sami pro sebe. Neříkám, že jazz nemám rád, ale vyhovuje mi spíš modernější, protože se prostě nedokážu tvářit jako černoch v roce pětapadesát na rohu Pětačtyřicáté nebo Šestačtyřicáté. Mám rád lidi jako Chick Corea, Pat Metheny, David Samborn nebo Scofield. To mi vyhovuje."
První muzikantské zkušenosti přispěly k tomu, v čem měl Filip už beztak jasno, totiž, že právě muzika je to, čím se hodlá zabývat. Odskočil si sice ještě vystudovat grafickou školu, na níž ho přivedl jeho druhý koníček - kreslení, malování (a to především pravěkých zvířat), neboť jak říká: "Kdybych nebyl muzikant, byl bych určitě paleontolog." Ale pak už všechno mířilo jednoznačně k muzice. "Odjel jsem do Švýcarska, kde jsem si pomocnými pracemi na tanečním festivalu vydělal na svou první hlavu Trace Elliot. Pak jsem dělal v zelenině a z toho bylo na bedny. Pak jsem byl skladník, pak noční hlídač, večer jsem přišel do práce, vyvenčil psy a do rána cvičil."
Zpátky do škamen
Vedle řady typických muzikantských zaměstnání, která jak známo, musí plnit jediný účel - nezdržovat, hrál v polovině devadesátých let Filip s výraznou pražskou kapelou springsteenovského ražení Modrý pondělí. Současně také začal v roce 1995 studovat na pražské Konzervatoři Jaroslava Ježka obor baskytara. "Hodně lidí říká, že jim tahle škola nedala v podstatě nic. Já mám naopak pocit, že mi dala hrozně moc, možná občas aniž by o to usilovala. Dala mi možnost objektivnějšího ohodnocení sama sebe po hudební stránce. Když člověk sedí sám doma a cvičí, tak neví. Ale tam se dostane mezi řadu lidí, kteří jsou na tom obdobně jako on. Navíc jsem narazil na vynikajícího profesora Bednáře, neskutečně vzdělaného a moudrého učitele, který mě, prostřednictvím školy hrou v pravém slova smyslu, mnoho naučil."
V letech studií se Filip pochopitelně nespokojil jen s hraním ve školním bigbandu, ale vytvořil i vlastní revivalovou kapelu Jade - Sade Revival Band, především pro barová pódia, a řadu let také spolupracoval s Čechoameričanem Ivo Křižanem. Zaskočil si také do světa více než tradičního popu. "Každopádně to není něco, na co bych byl pyšný, nejsem totiž zrovna bigbandový hráč. Hrál jsem chvilku v orchestru Zdeňka Bartáka, což byl starý, nemocný a docela přívětivý pán. Potom přišlo angažmá u Václava Hybše, přišlo druhý den po tom, co mi tragicky zemřel brácha, kdy jsem byl v totální krizi. Václav to věděl a nepodržel mě ani na minutu. Moc nerad na to vzpomínám."
Svůj hráčský projev a styl ovšem Filip nevybrušoval jen poznatky ze škamen konzervatoře a přibývajícími zkušenostmi instrumentalisty. Je nabíledni, že se ohlížel a ohlíží i po příkladu výrazných světových a tuzemských basistů, jež ho stále inspirují a svým způsobem ovlivňují. "U každého je to něčím jiným. Ze světa je to třeba John Deacon pro neskutečný vkus, neuvěřitelnou snahu posloužit basovými linkami, které bys mohl rovnou tesat do kamene. Hodně mě ovlivnil také Peter Trewavas z Marillion svou invencí, jak je ještě možné vést basovou linku, aby byla melodicky zajímavá, ale byla to pořád ještě basová linka. Z virtuózů John Pattituci svou neuvěřitelnou prstovou technikou, pokorou a vůbec. Z našich musím určitě jmenovat Vladimíra Kulhánka, Richarda Scheuflera, Petra Vavříka nebo Jiřího Veselého."
Mezi Zdmi a dál
Rok 2001 byl pro Filipa Benešovského zajímavý a důležitý z povícero důvodů. Právě počátkem toho roku zazvonil jednoho dne jeho telefon a saxofonista Ivan Myslikovjan přizval Filipa do své progresivní jazzové formace Blue Birds na uprázdněné místo po Richardu Scheuflerovi. Filip tu setrval podnes. Na podzim roku 2001 poprvé Filip realizoval v pražském klubu Futurum svůj dávný sen, kompletní nastudování pinkfloydovského opusu The Wall. "K The Wall jsem se dostal už v pubertě a zaujala mě jako špička snažení artrockových kapel své doby, ale naprosto mě fascinovala především osobností Rogera Waterse. Jeho projev je přesmíru osobní, obdobně jako u Petera Gabriela. Jsou to osobnosti, které jdou ve své upřímnosti dál, než je "zvykem". Jsou to myslitelé, filosofové, což je u nich důležitější než to, že jsou muzikanti. Navíc jsem nalezl řadu paralel mezi Pinkem, respektive Watersem a mnou v osobním životě, podnětech a traumatech."
Takřka zázrakem, bez výrazných finančních injekcí a s nezištnou účastí muzikantů včetně Gumy Kulhánka, uvedl Filip The Wall na scéně Futura, Další, tentokrát už velmi grandiózní, inscenace proběhne 15. srpna letošního roku na plzeňském Náměstí Republiky. Očekáváno je na deset tisíc lidí, kteří zdarma shlédnou jedno z nejzásadnějších děl rockové hudby vůbec. Na nastudování se vedle Filipa podílejí třeba kytarista Jan Militký, už zmíněný Guma Kulhánek, klávesista Jiří Neužil, Jakub Doležal a bezpočet dalších. Tím jsme ale předběhli čas až do budoucnosti, byť blízké. Mezi dvěma Zdmi se udála ještě řada dalších důležitých momentů na muzikantské dráze Filipa Benešovského. Tou první byla dvouletá spolupráce se zpěvačkou Marií Rottrovou v době, kdy se této jedné z nemnoha vkusných stálic českého popu producentsky věnoval Zdeněk Vřešťál. "Se Zdeňkem jsme byli sousedi, alespoň co já pamatuji, bydlel v Grafické ulici jako já. Musím se přiznat, že Nerez jsem moc neposlouchal, ne že by se mi nelíbil, naopak, ale byl jsem spíš vysazený na jinou muziku a k Nerezu se moc nedostal. Takže se Zdeňkem jsme se znali hlavně z mlékárny, kam jsme oba chodili. Jednou mi nabídl, abych šel hrát s Marií a jsem moc rád, že se to stalo, protože je to neobyčejná dáma a k tomu výsostná profesionálka. A po čase se mi ozval Vítek Sázavský, řekl mi, že v kapele Neřež došlo ke změnám, a že když už hraju s Marií, mohl bych hrát i s nimi v kapele Neřež. To bylo na samém začátku loňského roku."
Po ukončení spolupráce s Marií Rottrovou, u níž po Zdeňkovi Vřešťálovi převzal producentské žezlo její syn Vít Rotter, je v současné době Filip členem kapel Blue Birds a Neřež, se kterou právě dokončil nové album Dvakrát měř a jednou neřež. Tu a tam si zaskočí zahrát do revivalů Václava Neckáře a Miroslava Žbirky, natáčí aktuální album s Ravenem, s nímž by se v budoucnu mohl začít objevovat i na jevišti. Věnuje se i pedagogické činnosti a společně s Vítem Sázavským i činnosti producentské. Z této spolupráce vzešla třeba českobudějovická inscenace populárního zbojnického muzikálu Malované na skle. Nejedná se ovšem o jediný Filipův výlet do světa tří múz, světa muzikálu. V Plzni se podílí na představení Mandolína a Tamburína, v Praze pak na chystané inscenaci pod pracovním názvem Irma. K tomu všemu, co Filip Benešovský momentálně dělá a co ho baví, nutno připočíst ještě neutuchající zájem o grafiku a design, díky němuž každý z jeho nástrojů musí vedle kritérií technických naprosto neoddiskutovatelně splňovat i kritéria estetická. A také přiznání, že: "Čím jsem starší, tím víc ve mně příroda, když třeba přijedu na chalupu, vzbuzuje neskutečnou lahodu."
Baskytarista Filip Benešovský se narodil 10. 9. 1974 v Praze. Je absolventem Konzervatoře Jaroslava Ježka. Působil ve skupinách Modrý pondělí, Jade- Sade Revival Band, v doprovodné kapele Marie Rottové. V současnosti je členem Blue Birds, Neřež, revivalů Václava Neckáře a Miroslava Žbirky, je ústředním aktérem českého nastudování rockového divadla The Wall. Věnuje se také divadelní hudbě, produkci a pedagogické činnosti.
Nástroje
Yamaha TRB 5
Marshall MK II, Super Bass
Fender Bassman 130
nestandardní box David Eden 2x12" 212XLT + Horna a bas reflex
