Na zvukovku mě nepustili. Bicí, které měl Weckl objednané, nedorazily kompletní: chyběla jedna dvojšlapka. V pořádku bohužel nebyl ani jeden z nástrojů klávesisty Steva Weingarta, a proto nebylo divu, že si Weckl přál, aby na pódiu a kolem něj zůstali jen technici, zvukař a stagecrew. V sále bylo tedy tři hodiny před koncertem pořádné dusno. Pořadatelé nakonec krizovou situaci bravurně zvládli a koncert začal jen s asi dvacetiminutovým zpožděním.
Trocha faktografie
Weckla asi není třeba nějak zvlášť představovat. Na koncertě jeho první kapely Nite Sprite si jej všiml legendární jazzový bubeník Peter Erskine a doporučil jej do French Toast. Následovala spolupráce s Michelem Camilem, Brecker Brothers a mnoha dalšími. Roku 1983 doprovázel na turné Simona a Garfunkela. O dva roky později na něj Michel Brecker upozornil Chicka Coreu, který mu okamžitě nabídl angažmá v Elektric i Akoustic Bandu. S ním natočil devět alb a získal Grammy. V Čechách se poprvé objevil po boku Laco Decziho a z této spolupráce vznikla deska, kterou natočili live v Parnasu. Od roku 1990 vystupuje s vlastním projektem, v němž se snoubí fusion, moderní jazz a latinsko americké rytmy. Je autorem několika videoškol, u nás je asi nejznámější Back to Basics. Velmi důležitým člověkem Wecklovy současnosti je profesor Gruber, k němuž začal Weckl "na stará kolena" chodit. Gruberova metodika je zaměřena hodně rudimentálně a na jeho popud si Weckl nechal vyrobit nový model paliček s upraveným těžištěm (je posunuté ke špičce paličky, model se nazývá Vic Firth Signature Dave Weckl Evolution). Ve své video škole Weckl říká, že hodně z toho, co tvrdil například v Back to Basics, si už nemyslí. Paradoxně ho však většina české bubnující populace zná právě z Back to Basics.
Dave Weckl Band
Kapela v Čechách začala evropskou šňůru. Došlo také k několika změnám v sestavě. Na saxofon přijel tentokrát vynikající Garry Meek, který bude v kapele působit minimálně do konce tohoto roku. Hrál například s Alem Jerrouem, Herbiem Hancockem, Chickem Coreou... Jeho arzenál tvořil tenorsaxofon Selmer a sopránka patrně stejné značky. Na basu přijel zahrát stálý Wecklův souputník Tom Kennedy (je opravdu velmi všestranným hráčem, nahrával i některé party pro kapelu Planet X, jejíž styl je od Wecklových fůzí diametrálně odlišný). Vzhledem k faktu, že jsem se nedostal na zvukovku, nebyl jsem bohužel schopen zjistit nic bližšího o jeho aparátu Ampeg ani o jeho baskytaře Fodera. Kennedy má vynikající uvolněný styl hry, harmonicky i rytmicky zajímavý. Na klávesy přijel Steve Weingart, "zázračné dítě", neboť s klavírem začínal již ve třech letech. Hrál na klávesy Yamaha Motif 6 a Yamaha S 90. Vynikajícím způsobem se s Kennedym doplňovali. V první polovině koncertu předvedl Kennedy basovou exhibici, která však nebyla jen technickou onanií, ale měla myšlenku a vtip. Na Kennedym bylo evidentní, že si hraje, baví se. Během zmíněné exhibice kdosi v baru naproti upustil skleničku. Kennedy okamžitě z nástroje vyloudil parafrázi tohoto zvuku a rozvedl ji do neuvěřitelných variací. Weckl tentokrát svůj sólový výstup malinko zkrátil (připadalo mi to tak, ale je možné, že jsem v tu chvíli v důsledku jeho hry vnímal čas poněkud jinak). Jeho sólo mělo svůj pevný základ v práci s dvojšlapkou, jejíž pomocí obsluhoval dvaadvacítku kopák, pravý pedál však občas střídal s pedálem ovládajícím osmnáctku. Na tomto fundamentu vystřídal paličky i metličky (ty se však jinak během koncertu ke slovu moc nedostaly). Hra rukama byla vzdušná, zejména mne zaujala jeho práce s činely, z jejichž zvukových možností získával maximum. Celá kapela pak zazářila ve skladbě Chicken, která mě zvedla ze sedadla. Kvartet bravurně zvládal širokou paletu stylů: od latinsko- amerických nářezů přes klidnější skladby v duchu stylu New Orleans až po Oasis z posledního alba Dave Weckl Bandu Perpetual Motion, hymnicko baladickou skladbu evokující putování pouští
Nástrojovka
Abych vás, co se nástrojovky týče, neošidil úplně, zapátral jsem a povedlo se mi zjistit docela dost o nástroji pana kapelníka. Weckl je firemním hráčem firmy Yamaha. V Lucerna Music Baru na něho čekala krásná temně modrá souprava ze série Oak Custom. Korpusy jsou zhotoveny ze šesti vrstev dubu (u šlapáku ze sedmi) a oproti javorovým Maple Custom, které byly jeho mateřskou soupravou zejména ve státech, mají poněkud zastřenější tón. Z javoru byly oba jeho signované bubínky, čtrnáctipalec používá jako hlavní snare, třináctku má vlevo vedle hi-hatky. Při své minulé návštěvě používal svůj další signovaný model, čtrnáctku s hliníkovým korpusem. Všechny jeho signované modely malých bubínků jsou charakteristické dvěma struníky. Weckl jeden dost utahuje, čímž docílí toho, že i rychle hrané údery jsou naprosto konkrétní, druhý struník nechává povolenější, což dodává výslednému soundu bubínku barevnost a sytost. Rozměry bubnů byly: tomy 10",12",14",16", zmíněné virbly, dva kopáky 22" a 18". Osmnáctku měl zapřaženou napravo vedle dvaadvacítky a ovládal ji pomocí dvojšlapky pravou nohou. Hardware byl nejvyšší řady, se zdvojenýma nohama, všechny stojany byly šibenice. Dvojšlapky obsluhoval dvě a obě měly převod přes pásek, nikoliv řetězový. Blány používá navrchu pískované ambassador, dole byly ponechány přepravní. S firmou Remo vyvinul moc pěkné tlumítko pro virbl a ještě pěknější pro šlapák. Co se činelů týče, není tomu tak dávno, kdy pan kapelník konvertoval k Sabianům. Výsledkem jejich spolupráce je série HHX Evolution, která obsahuje i několik experimentů. Osobně jsem se setkal s jeho signovanou hi-hatkou 14", s níž jsem natočil několik skladeb při šňůře po Norsku. Malinko těžší, nicméně poměrně slušně ovladatelný nástroj (jeho zvuk je velmi specifický), a kdyby nebyl tak drahý, už jsem jej dávno měl. Ale to jsme trochu odbočili. Činely Weckl používá tyto: hi-hat 14" a 13", 20" ride, splashe 10", 12", 7", crashe 16", 17" a 18". Na 18" crashi má kov na kov připevněnou 14" chinu. Výsledný zvuk je pak krátký a průrazný. Ideální na krátké akcenty nebo doprovodné groovy. Moc se mi to líbí. Mezi avizované experimenty rozhodně patří osmnáctipalcový Ozone Crash, který má ve svém těle vyvrtáno několik kruhových otvorů. Jeho zvuk je podobný chině, ale obsahuje ještě příměs jakési "sypkosti". Dalším experimentem je 17" Effeks crash, crash s dolů zahnutým okrajem, jeho charakter by se dal asi vystihnout slovy "jemnější china".
Arzenál doplňovalo ještě několik perkusí, zejména dva cowbelly od Latin Percussion přichycené na šlapáku a sada perkusí Remo, která byla umístěna vlevo za hi-hatkou a obsahovala bonga Remo Valencia a 10" Remo Tombeck. Vše bylo výborně vyladěno, zvuk celku však bohužel (alespoň v místě, kde jsem seděl) trošku zabíjel zvukař (svět je plný paradoxů), neboť virbl byl občas malinko nekonkrétní a nebohý saxofonista byl občas přeřván (či chcete-li přehrán) hlasitějšími kolegy.
Ještě doplním, že bicí byly snímány mikrofony Shure a to: Beta 98 tomy a bonga, snare SM 57, overheady byly dva SM 81 a šlapáky obstarávala Beta 32. Pan kapelník navíc používal in ear monitoring stejné značky a vše kontroloval digitálním mixem Yamaha 01v.
Není se co divit, že s takovýmto arzenálem to pánům hrálo velice dobře. V Lucerně byla po celou dobu koncertu vynikající atmosféra, jakmile Weckl odpíchl první skladbu traktorovým breakem, měl publikum takříkajíc na lopatě. Jeho hra (a potažmo všech čtyř) byla velice nápaditá a kreativní. Promyšlené doprovody a nápadité breaky. Na Wecklovi bylo vidět, že se mu v Čechách hraje dobře (a z atmosféry na pódiu se tak dá soudit
i o ostat- ních členech kapely). Na závěr musím pochválit pořadatele za to, že vstup vyšel na tři stovky za lístek, což je v poměru kvalita/cena opravdu částka zanedbatelná. Pořadatelům tak patří můj obdiv a dík. Troufám si tvrdit, že jsem zažil jednu z nejlepších hudebních akcí tohoto roku.
Myslím, že minimálně sedmdesát procent diváků tvořili bubeníci. Odchytil jsem jednoho z nich, Martina Vajgla (Vltava, -123 minut), aby zhodnotil, co viděl a slyšel: "Dave Weckla jsem měl možnost vidět a slyšet naživo už po několikáté, a opět odcházím se skvělými dojmy. Moc se mi líbilo ladění soupravy, do intervalů byly vyladěny i malé bubny s cowbelly, na druhé straně spektra kotle a velké bubny. Velmi se mi líbí směr, jímž se Weckl vydal po desce Transitions, kterou považuji za jeho vůbec nejlepší. Obdivuji, že coby světová bubenická hvězda měl chuť vydat se opět novým směrem a vyzkoušet zase další přístupy."
Na stejné téma jsem mluvil i s Tomášem Kašparem (UMP, Bloody Mary): "Koncert se nesl v hodně podobném duchu jako při Wecklově poslední návštěvě. Ocenil jsem, že repertoár byl pestřejší, že autorem nebyl jen Weckl, ale i jeho klávesista (Weingart), jehož balada (Oasis) pro mě vyzněla jako nejzajímavější. Zvuk, alespoň tam, co jsem seděl já, byl docela dobrý, nástroje byly čitelné. Jediné minus bych udělil za to, že nebylo občas možné rozeznat, zda Weckl používá osmnáctku nebo dvaadvacítku kopák. Dokážu si domyslet, že osmnáctku použil v jazzovějších pasážích, nicméně ve zvuku se to nijak zásadně neprojevovalo. Ocenil jsem, že to bylo dost živočišné, což se mi třeba nikdy nezdálo z Wecklových desek. Dost vhod přišla pauza, protože v sále bylo opravdu vedro. A ačkoliv minimálně půlku publika tvořili bubeníci (zbytek byli ostatní muzikanti), myslím, že lidi určitě neposlouchali jen bicí. Výkony byly rovnocenné. Dobře jsem viděl na práci Wecklovy levačky, ta je opravdu fenomenální. Potěšilo mě, že v sóle víc používal dvojšlapku, kterou by možná mohl zapojovat víc i během doprovodů."
