"I've always loved the latin thang and my wife's been the greatest inspiration to me."
říká bubeník, jehož jméno bylo, je a bude skloňováno po celé planetě v superlativech.
Jednou z nejlepších akcí, které letos na jaře v Praze proběhly, byl bezesporu koncert party, která si říká Dave Weckl Band. Ti z vás, kteří jste se na tuto akci nedostali, si můžete být naprosto jistí, že to jste teda fakt prošvihli.
Dave Weckl je usměvavý chlapík, který se narodil 8. ledna 1960 v St. Louis, Missouri. Jeho matka milovala hudbu, nikdy však aktivně muziku nedělala. Otec hrál amatérsky na piáno. Na bicí začal Dave v osmi letech a už s partou z místní střední školy, kdy sám ještě ani nebyl dost starý, aby na střední školu docházel, shromažďoval všemožná ocenění (National Association Of Jazz Educators za své výjimečné instrumentální výkony). V šestnácti letech začal hrát profesionálně s místními jazzovými a popovými formacemi. V devatenácti se přestěhoval na východní pobřeží, kde začal studovat na University Of Bridgestone v Connecticut. Tehdy hrál po klubech v New York City se skupinou Nite Sprite. Tam si ho začaly všímat takové veličiny jazzu, jako Steve Khan, Michael Brecker a hlavně pan bubeník Peter Erskine, který mu "nahrál lano na jeho první big gig" s kapelou French Toast, což byl jakýsi předchůdce party The Michel Camillo Band. Černý basista hrající v této sestavě, Anthony Jackson, domluvil další gig a Dave se ocitl na koncertním turné se slavným duem Simon & Garfunkel. Byl to důležitý okamžik. Po tomto kšeftu se nabídky lepily jedna na druhou. Nejen živé hraní, ale i studiová práce, hudba k filmům, semináře... Během krátké doby hrál s lidmi jako George Benson, Robert Plant, Diana Ross. V roce 1985 přišel Michael Brecker za Chickem Coreou, který zrovna hledal muzikanty pro svůj nový projekt Elektric Band, a řekl mu, aby si nenechal ujít možnost omrknout toho nového mladíka ve městě. Jmenuje se Dave Weckl. To byl začátek sedmileté spolupráce mezi Dave Wecklem a Chickem Coreou, jak v Elektric Bandu, tak i v Acoustic Bandu. Během této éry kariéry Dave Weckla vzniklo devět skvělých alb a tři videa.
Jaká je tvoje filozofie, pokud jde o kompozice? Mám na mysli samozřejmě situaci, kdy máš svoji kapelu, což je podle mě hodně rozdílná situace ve srovnání s tím, co se děje, když jsi v situaci "sidemana", třeba u Mike Sterna apod. Takže, jaká je tvoje filozofie v Dave Weckl Band?
Vzhledem k tomu, že jde o Dave Weckl Band, tak musím být trošku něco jako diktátor, ale všichni kluci v kapele mají samozřejmě spoustu prostoru. Myslím, že diktátoři by o mně říkali, že jsem demokrat, a demokrati by mě mezi sebe taky přijímali velice těžko. Vůbec to nevadí, protože kluci v kapele vědí, co ode mne můžou očekávat, a jsou v pohodě, což je skvělý základ k tomu, abychom byli společně schopní dotáhnout věci úplně dokonce, na sto procent... Proto to děláme. Jde nám přece o společnou věc a musím přiznat, že nám to zatím funguje dokonale. Ani by to dost dobře fungovat nemohlo, protože si myslím, že pokud by se třeba Brandon Fields cítil být v roli "session playera" (najatý hráč; pozn. autora), tak by samozřejmě hrál skvěle, protože je stoprocentní profesionál. Ale měl by jiné pocity a tím pádem i jeho tvořivost, kterou Dave Weckl Band tolik potřebuje, by nebyla třeba na té správné vlně. Pokud ti někdo zaplatí, abys mu postavil zeď, tak ji postavíš, samozřejmě kvalitně, ale jinak ve srovnání se zdí, kterou bys stavěl pro sebe, protože používáš svoje cihly a maltu. Pokud hraji s jinou partou jako sideman, nemám tolik prostoru... V tom je asi ten zásadní rozdíl. Samozřejmě že hraní s jinými lidmi je velice cenná zkušenost, protože se člověk učí podřizovat a v rámci svých schopností vyhovět tomu, kdo zrovna rozhoduje.
Při zvukovce jsi byl "vedoucí" a musím přiznat, že sis na tom dal fakt záležet. Nemyslím tím zvučení bicích, ale zvuk celkově, včetně monitorů... to trvalo déle než obvykle.
Přikládám zvukovce velkou důležitost. Je lepší věnovat tomu trošku víc času a předejít tak nepříjemnostem v průběhu produkce. Můžu tě ale ujistit, že dnes to bylo pečlivé, protože jsme měli dostatek času... jsme v Praze už od včerejška, takže to bylo OK. Většinou se ale věci dělají na poslední chvíli, protože se na kšeft přijede většinou tak, že není čas. Kolikrát hrajeme celý koncert "na lačno".
V současné době se na sto procent věnuješ hraní a psaní hudby s Dave Weckl Bandem. Považuješ tohle za vrchol svojí kariéry, nebo, abych to lépe formuloval - je tohle to, co jsi chtěl vždycky dělat, a teď už je potřeba to jen udržovat při životě a síle?
Není to pro mě vrchol kariéry. Jsem samozřejmě nadšený, že to funguje tak, jak to funguje, protože kluci jsou skvělí muzikanti i lidi. A je nádherný pocit, že všichni milujeme svoji práci a navíc se nám dostává uznání od fanoušků... Máme za všechno dobře zaplaceno, ale za vrchol kariéry to nepovažuji. Je mi 42 let, tak bych nerad sumarizoval svoji hudební kariéru. Je to pro mě jedna z mnoha důležitých etap mojí kariéry a věřím, že budou další zajímavé etapy celého toho "závodu".
Pokud se máme bavit o tvém hraní konkrétně, tak bych rád věděl, jak jsi přišel k tomu všemu ovlivnění jako latina, afro...?
I've always loved the latin thang and my wife's been the greatest inspiration to me. Hodně jsem ty věci hrával, když jsem byl ve škole... Tam se pořád hrálo a s různými zajímavými lidmi. Dalo mi to fakticky hodně. A o té doby, co jsem potkal Ninosku (krásná a mladá Mrs. Weckl z Nicaragui, pozn. autora), jsem se do toho ponořil ještě víc. Ninoska ty rytmy skvěle tančí, a tak mě to naučila i tančit. (úsměv) Je skvělá na spoustu kolumbijských rytmů. Učí mě všechny ty kroky a to mi i pomáhá ty rytmy pochopit...
Vzpomínáš si, jaký byl nejdůležitější moment ve tvém životě bubeníka?
To mi bylo nějakých patnáct, možná šestnáct a někdo mi pustil nahrávku. Bylo to neuvěřitelné, vůbec jsem té muzice nerozuměl. Byl to Steve Gadd a Chick Corea. Neměl jsem moc ponětí, jak to ti chlápci hrají, ale zamiloval jsem se do toho. Pak, o nějakou dobu později, jsem se zbláznil do BillY Cobhama. Myslím, že tyto dvě příhody mi tak asi nejvíc udaly směr, protože vím, že tato kombinace byla základem k tomu, jaký jsem si vyvinul styl hry.
Chtěl bych se zeptat na nějaké podrobnosti ohledně tvého návratu k firmě Sabian. Spousta lidí to považovala za přestup roku. Musel jsi přece mít pádný důvod odejít od Sabianu k Zildjianu?
Když jsem byl u Sabianu původně, byla to relativně mladá, začínající firma. Samozřejmě, už tehdy měli hodně co nabídnout, ale moje vize byla v té době mimo jejich kompetence a možnosti, takže jsem se po nějaké době komunikace s vedením Zildjian dohodl na podmínkách, které sice nebyly úplně přesně to, co jsem měl v myšlenkách, ale zkrátka mnohem blíž než to, co pro mě byli tehdy schopni udělat v Sabianu. V průběhu asi posledních tří let jsme s vedením Sabianu byli hodně v kontaktu a mluvili jsme o plánech, možnostech...
Takže tvůj někdejší odchod z jejich firmy nebyl úplný konec se vším všudy?
Ne, to vůbec ne. Po celou tu dobu, co jsem byl u Zildjianu, existovala jakási oboustranná vůle jednoho dne naši spolupráci obnovit. Dokonce i vedení Zildjianu celou tu dobu vědělo, že kontakty mezi mnou a Sabian pořád existují. Nikdo na nikoho nebyl naštvaný nebo něco podobného.
Zajímalo by mě pár konkrétních věcí ohledně novinek. Činely O-Zone - určitě jste museli zkoušet nějaké nové technologie, protože něco takového nemá na trhu, pokud já vím, obdobu. Byl to tvůj nápad, nebo jste na to přišli společně s Sabianem?
Hodně často jsem byl přímo v továrně. Někdy i několik dní v kuse, ale vyplatilo se to. Museli jsme vyzkoušet spoustu technologických variant a výrobních postupů. Hlavně u větších průměrů - od 18 palců výše. U O-Zone konkrétně. Nebyl to můj nápad, koncept měl svůj prototyp a společně s Markem Lovem (šéf vývoje produktů Sabian, pozn. autora) a Charlie Brownem, který je profi tepec a činely dělá přes dvacet let, jsme to vytáhli z trezoru. Myslel jsem, že by mohlo být zajímavé s tím trošku experimentovat, a tak jsme to společně dotáhli do konečné podoby. O-Zone se vyrábí v průměrech 16" se šesti dírami o průměru 2" a 18" s osmi dírami. Mají docela velký "pupek", soustružení je minimální a jako veškeré produkty řady HHX jsou ručně tepané. Navíc díky omezenému množství materiálu a díky dírám je projekce mnohem rychlejší. Zvukově je to úplně někde jinde než cokoli jiného. Všem doporučuji.
Co se bicích týká, tak máš taky něco nového?
Tuhle soupravu mám vůbec poprvé - Oak Custom (dubové korpusy, pozn. autora). Je to stejná technologie výroby jako Maple, Birtch nebo Beech Custom, jenom vlastně z jiného materiálu. Hraje to výborně. Řekl bych, že hlasitost je srovnatelná s javorovými korpusy a barva je o malinko zastřenější.
Pokud si dobře vzpomínám, celá levá strana tvojí soupravy byla elektronická. V prvních letech s Chick Corea Elektric Bandem jsi naprosto skvěle spojil použití akustických bicích a elektroniky (Simmons). Pak jsi přešel pouze na tom 14" hned nalevo od hi-hatky. Dnes je to v podstatě taková perkusivní souprava. Má to asi na svědomí vývoj a změny orientace kapely?
Jasně. Každá věc chce trošku něco jiného, a tak se ta levá strana v průběhu času hraní s Dave Weckl Bandem obzvláště vyvinula v takovou soupravičku perkusí. Jednoduše vývoj.
Dnes jsi používal jako hlavní kovový bubínek a tvůj signovaný javorový bubínek jsi měl vlevo od hi-hatky. Proč?
Má hliníkový korpus 14" x 5,5" a není to nic nového. Používám to již několik let. Je to můj signovaný model, ale moc se o něm neví, protože Yamaha to moc netlačí do reklam. Javorový používám jako pomocný, když třeba na pravé straně jedu spodek a beglajty a levou rukou obsluhuji právě ty perkuse. Je to pohodlnější, protože nemusíš pořád lítat levou rukou přes hi-hatku na bubínek a podobně.
Co třeba použít zase někdy kombinaci akustických a elektronických zvuků?
V téhle kapele to v plánu určitě není, ale Chick Corea chystá asi pět koncertů Elektric Bandu. Na to se moc těším. Jinak ale nemám v plánu používat elektroniku v takové míře jako tehdy. To patřilo k té době a dnes je to jinak.
Kde budou ty koncerty?
Jenom ve Státech, ale nevím přesně, abych tě nemystifikoval. S jistotou ale vím, že v Evropě to nebude.
Takže tvoje plány do blízké budoucnosti?
Dave Weckl Band (Steve Weingart na klávesy, Tom Kennedy na basu a Brandon Fields na saxofon a flétnu)! Snad jen někdy na přelomu července a srpna jedu na pár kšeftů do Japonska s Mike Sternem. Ninoska se směje, protože minulý týden se poprvé osobně setkala s Mikem a s ním se člověk neustále nahlas směje. On je fakt bavič.
Jak dlouho dopředu máš obsazené termíny?
Snad do konce roku, ale já to moc nechci vědět, protože je to jedno. Vím, že následujících zhruba pět let bude hodně našlapaných, ale nechci vědět nic konkrétního. (úsměv)
Když nejsi na cestách, co děláš?
V poslední době rád vařím, miluji guacamole a mexická jídla vůbec a hodně tančím (hlasitý smích). Taky miluji rychlá auta...
Jaké auto řídíš?
Audi S4 Avant.
Dave, díky moc za super popovídání, mějte se i s Ninoskou co nejlíp a šoféruj defenzívně, ať tě tady my všichni milovníci moderního jazzu máme alespoň... na furt.
