Daniel Forró - rozhovor s Mr. MIDI u příležitosti jeho žiivotního jubilea

Padesátku nevidím jako předěl a jedu dál. Ani to není pro mě výzva, abych bilancoval, takhle to rozhodně neberu. Pobytem v Japonsku jsem získal novou inspiraci, motivaci a možnosti. Některé dřívější aktivity mi odpadly, jiné přibyly, ale můžu se víc soustředit na muziku. A to je dobře.

Já i Daniel Forró pocházíme z Jihlavy, a tak se naše povídání neuskutečnilo ani v Japonsku, ani v Praze... Témat k hovoru by se našlo hodně, na dalších řádkách je jen pár otázek z tisíce možných. Doufám, že jsem je vybral dobře a Danielovy odpovědi vám prozradí, co jste nevěděli. Takže vše nejlepší!

Můžeme se, Danieli, podívat na začátky Muzikusu a tvoji spolupráci s ním?

Daniela Andela jsem potkal v obchodě s hudebními nástroji ještě před revolucí. Znal mne jako rockera a vědělo se, že se zabývám elektronikou. Zeptal se mě, jestli bych s ním neměl zájem rozjet nový muzikantský časopis. Párkrát jsme se sešli, měl už tenkrát vymyšlenou koncepci i manažerskou strategii. Nikdo nevěděl, jestli se to chytne, ale nadšení bylo veliké. Myšlenka časopisu pro muzikanty mě opravdu oslovila - ta možnost publikovat svoje znalosti, zkušenosti a názory a zasáhnout tak pozitivně spoustu lidí...

A pseudonym Daniel Forró?

Někdy v šestnácti jsem si vymyslel pseudonym Daniel Varmega. Jméno Daniel mi chtěla dát máma a na svátek Daniela v českém kalendáři se narodil můj tehdejší velký idol Ludwig van Beethoven. Příjmení je z esperanta, kde varmega znamená horký. Bohužel, příliš to připomínalo můj další idol Mariána Vargu. Použil jsem to jen na pár akcích.

Pseudonym jsem musel řešit později kvůli členství v OSA. Karlů Horkých se urodilo povícero, a mohlo by se to plést. Zkoušel jsem hledat ve všech možných jazycích. V latině vyšla pouhým překladem mého jména pěkná slovní hříčka - Carolus Calorus. Nakonec jsem zvolil maďarštinu z náklonnosti k jejich kultuře, folklóru, Lisztovi, Bartókovi, szegedínskému guláši... Pseudonym používám i v Japonsku a "Kareru Horukí" jsem jen pro úřady.

Dr. MIDI... ani nevím, možná to vymyslel Daniel Andel a už mi to zůstalo. Zájmů mám ale samozřejmě povícero, nejen MIDI.

Psal jsi seriály, testy...

Práce s tím bylo dost, ale měla smysl. Vysvětlili jsme tehdy všechny typy syntéz, teorii MIDI a další témata... Jenom seriál o klávesách měl více než sedmdesát dílů, což je asi pět let nepřetržitých měsíčních uzávěrek.

Při testování, a nejen při něm, mě vždy bavilo a baví dodnes objevovat, co je nového, seznamovat se s novými systémy, učit se jim rozumět a ovládat je. Popisování designu mne až tak nebralo, ale přehrát důkladně všechny samply a zvuky, které z nich byly udělány, bylo zajímavější.

Za nejdůležitější předpoklad pro testování považuji kromě teoretických znalostí i mnohaletou zkušenost a možnost porovnávat. Klávesami jsem se začal zabývat dvacet let před psaním pro Muzikus, rukama mi prošlo určitě několik set nástrojů. Dnes vidím i generační rozdíl. Zdá se mi, že mnozí mladí autoři tak trochu ignorují všechno, co bylo před nimi, píší o věcech, které existují už mnoho let, jako by objevovali svoji "ameriku".

Klávesy sleduješ celý svůj život, můžeš stručně shrnout jejich vývoj?

Elektronické klávesové nástroje tu jsou sto let a jednotlivé etapy vývoje se stále zkracují a zhušťují. Jednotlivé teoretické principy byly známy dlouho, ale před nástupem elektroniky (zvláště pak té digitální) nebylo možné je kvalitně realizovat. Museli se také najít chytří lidé, kteří dokázali dát dohromady zdánlivě nespojitelné věci. Již staří Řekové znali třeba alikvotní tóny, Fourier vypočítal na začátku 19. století harmonický rozvoj, orchestr nebo píšťalové varhany využívají aditivní princip, ale museli přijít lidé jako Cahill, Hammond, kteří z toho vymysleli harmonickou aditivní syntézu.

Princip kvantování, samplování, tedy převodu spojitého signálu na nespojitý, byl využit nejdřív ve filmu, znala jej samozřejmě i teoretická fyzika, někoho ale muselo napadnout použití v oblasti zvuku... A tak je to se vším.

Změnil jsi velmi zásadně prostředí, jak se to projevilo ve tvém životě?

Můj život vždycky byl a stále je hodně pestrý a nepravidelný, je to dáno mnoha mými zájmy a aktivitami i tím, že jsem muzikant ve svobodném povolání. Těžko proto mohu popsat typický den, týden, měsíc či rok - situace se mění každým okamžikem, každým telefonátem a závisí na mnoha věcech, někdy třeba i na počasí. I když to nepřináší existenční jistotu a člověk se pohybuje stále na hranici mezi chudobou a bídou a žije z ruky do úst bez finanční rezervy, za dlouhé roky jsem si na to zvykl a pocit svobody a nezávislosti, možnost organizovat si čas, jak chci, žádný šéf nade mnou, kromě toho nejvyššího (a ten má jiné starosti) - to bych už za nějaké pohodlí stálého místa neměnil. Chce to ale dobré nervy a dobrodružnou povahu, obojího mám dost, a tolerantní spolubojovníky, kteří to snášejí. Ty jsem našel taky, takže není důvod k nespokojenosti, pokud se člověk vyrovná s tím, že si nemůže koupit všechno, co vidí, a často ani to, co by potřeboval.

Dělám tedy, co chci, mohu a potřebuji, podle momentální situace. Začíná to někde od časové roviny minut, už tam se musí hlídat, aby se neztrácely hodiny a dny, aby kvůli detailům neutíkaly pod prsty podstatné záležitosti...

Pak jsou tam krátkodobé termínované projekty, jako třeba nejbližší akce, koncert, zkouška, kompozice, nahrávání, soukromá výuka - vždycky se připravuji současně na několik budoucích, jsou v různém stádiu rozpracovanosti a snažím se je dokončit s časovou rezervou (což se mi stejně obvykle nepodaří a dělám to na poslední chvíli).

A potom mám dlouhodobé projekty, které nespěchají, jako pokusy udělat si pořádek v minulosti - v osobních archivech, v kompozicích, jejich nahrávkách a partiturách, v programech syntetizérů, dále studium jazyků i jiných oborů, psaní knih, výzkumy, studium dalších kompozic pro koncerty a rozšiřování repertoáru...

Snažím se také najít víc času na život - rád cestuji po nové vlasti, je tady nádherná příroda a spousta zajímavostí k vidění. Řízení auta mne baví, hlavně na úzkých silničkách v Japonských Alpách. Na to, že jsem získal řidičské oprávnění na poslední chvíli před odstěhováním v pokročilém věku čtyřiceti pěti let, začal naplno jezdit až tady a jezdím teprve čtyři a půl roku, jsem se do toho dostal celkem rychle. Projít úspěšně všechny testy a jízdy na japonský řidičák u prefekturální policie mi zabralo tři měsíce a považuji to za nejtěžší zkoušky v životě.

Proč Japonsko a život emigranta?

Řekněme, že osud, souhra náhod... Ale nic nepřichází náhodou, vždycky se to nějak připravuje a štěstí přeje připraveným. V době Expo 1970 v Ósace šel v televizi seriál Karla Pecha Tajemství země Nipponkoku, to mě dostalo natolik, že jsem se začal učit japonsky a potěšila mne jakákoli další zpráva, kniha, film nebo dokument o této zvláštní zemi a její kultuře. O emigraci kamkoli z malých poměrů českého blátivého rybníčku jsem uvažoval už dávno, zejména po studijním pobytu v italské Sieně o prázdninách 1982, na který jsem se dostal jakýmsi zázrakem. Ale nebyla příležitost, finance, několik let jsem ani neměl pas, protože jsem byl zhnusený tehdejší situací a omezil kontakt s úřady na to nejnutnější. Dokončil jsem JAMU a za tři roky začaly nové časy a nové naděje. Devadesátá léta jsem měl neskutečně hektická, zvládal jsem práci několika lidí - komponování, koncertování, aranžování i nahrávání vlastní i jiné hudby, plný úvazek vysokoškolského pedagoga, letní kursy na JAMU, později i rockové kursy, bohatá publikační činnost (včetně psaní pro Muzikus - v některých číslech tvořily moje články a testy značnou část obsahu), expertní a konzultační činnost a jedenáct let náročného cestování se semináři a předváděčkami po obchodech a veletrzích půlky Evropy ve službách jistých nejmenovaných firem. Moc peněz, slávy ani ocenění mi to všechno nepřineslo, a život mi utíkal pod prsty, soukromý život spíše nulový... Na to hlavní, totiž sebepropagaci a cílené budování užitečných kontaktů, mi pro samou práci čas už nezbýval... S přelomem století a tisíciletí jsem byl stále víc znechucený celkovou situací v ČR i mizivou perspektivou zlepšení své finanční i životní situace. Poslední kapkou byl přípis z osobního oddělení JAMU v roce 2002, že další zvýšení almužny, kterou z neznámého důvodu nazývali platem, o 200 Kč, slovy dvě stě korun českých, mohu očekávat v roce 2006. Když k tomu připočítám potupné pracovní smlouvy, uzavírané vždy na jeden rok, a nemožnost pracovního postupu (například marnou snahu o získání docentury ve svém oboru), došlo mi, že musím být asi ve špatnou dobu na špatném místě. Dobu jsem změnit nemohl, místo ano. Můj děda světoběžník žil a podnikal mnoho let v USA, vrátil se až po vzniku republiky. Dobrodružnou a zvídavou povahu mám po něm, takže když mi osud přivedl do cesty japonskou manželku, bylo jasné, že pro nás v ČR není budoucnost, a zvolili jsme druhou možnost, která se nabízela. Mezinárodní svazek je dobrý, obě strany mají šanci něco se od sebe naučit. A nemůžou si nadávat - zkuste láteřit od srdce a od plic v cizím jazyce, to nemá ty grády...

Odkazy:

daikichi.p-kit.com

www.soundclick.com/forrotronics

www.forrotronics.cz