Dan Mayo - bubeník, skladatel a pedagog

Devětadvacetiletý bubeník, skladatel a pedagog z izraelského Tel Avivu. Díky svému velmi neotřelému, kreativnímu přístupu ke hře, ale také schopnosti hravým a originálním způsobem využívat sociální média, se jeho jméno stále častěji objevuje na programech bubenických festivalů, na stránkách bubenických magazínů a všech ostatních „bubenických médií”.

Právě teď se z něho stává bubenická celebrita globálního charakteru, což také potvrzuje fakt, že vyhrál anketu časopisu Music Radar v kategorii

The Best Up and Coming Drummer. Jsem velmi rád, že můžeme Dana a jeho nevšední a pro někoho možná až trochu kontroverzní přístup k hraní přiblížit i čtenářům Muzikusu.

Dan Mayo má kromě spousty dalších hudebních závazků také svoji vlastní kapelu se základnou právě v Tel Avivu. Společně s Tamuzem Dekelem na kytaru a Offirem Benjaminovem na basu tvoří power-trio Tatran. Před jejich vyprodaným koncertem v pražské Klubovně, jsem se Danem sešel.

Dane, pocházíš z Tel Avivu. Zvlášť v jazzu se v poslední době objevuje spousta, hudebníků z Izraele, kteří hrají po celém světě a jsou velmi oblíbení i u nás v Praze. Všechny je spojuje jisté charisma v jejich hraní, přitom je každý velmi osobitý a úplně jiný. Máš nějakou teorii, čím to je?

Izrael je velmi mladá země, která spojuje kultury a hudební jazyky lidí, kteří do Izraele imigrovali z celého světa. Kromě hudby západního světa se jako hudebník učíš například marockou, jemenskou a egyptskou hudební tradici. A to je. Myslím. to, co činí hudebníky z Izraele speciálními. Izrael je navíc politický ostrov, doopravdy malá země, a pokud se chceš uživit hudbou pouze tam, musíš všechny tyto styly znát. Ale nehodí se to jen pokud hraješ na nějaké lokální svatbě. Pokud dokážeš tyto vlivy integrovat do svého vlastního stylu, vznikne doopravdy zajímavý mix. Proto jsou také tak oblíbení tito Izraelští hudebníci, kteří se odstěhovali do New Yorku a dokázali tradiční jazzovou školu osvěžit o tyto elementy.

Ty ses ale prozatím rozhodl zůstat v Izraeli. Jaká je tam realita hraní přímo pro tebe?

Ano je pravda, že uživit se v Tel Avivu není úplně nejjednodušší. Je to opravdu drahé město. Ale máme úžasnou hudební scénu. Velmi otevřenou pro všechno nové a experimentální. Ideální pro naši divnou „beat music“ s Tatranem.

Beat music? To mě přesně napadlo, když jsem vás slyšel poprvé! Vzpomněl jsem si na Marka Guilianu. To je vlastně velmi výstižné pojmenování žánru.

Jasně! A jak jinak bys to nazval? Haha, jsem rád, že už se to docela chytá.

Rád bych ještě vrátil k tvému životu v Izraeli. Tys tam studoval hudební školu?

Ano..., ale nedostudoval. Já doopravdy nejsem moc na učení podle studijních plánů. Navíc můj profesor byl pěkně tvrdý a nutil mě hrát na marimbu. Nic pro mě. Vymyslel jsem si svůj vlastní cvičicí plán, takový... bez pravidel.

Aha, bez pravidel?

Nevěřím moc na techniku. Nikdy jsem necvičil rudimenty. Nejdůležitější je pro mě zvuk, ten tě naučí vše ostatní. Když cvičím, hraju naprosto svobodně. Snažím se poslouchat svoji soupravu, zkoumat a objevovat ji. Učit se od ní. Mám představu o zvuku, a když se mi ji podaří naplnit, znamená to, že jsem použil přesně tu techniku, kterou jsem zrovna potřeboval. Jinou cvičit nemusím. Když máš dobrý zvuk, máš dobrou techniku. Pro mě je zvuk a technika jedna věc. Proto si také myslím, že cvičit na pad je trochu hloupost. Když se podíváš na saxofonisty nebo kytaristy, všichni cvičí na svůj nástroj, jen bubeníci používají gumovou podložku. Možná pro nějaké rozehřátí před koncertem ano, ale mechanické cvičení třeba u televize? Chci být při hraní, a tím pádem i při cvičení, maximálně přítomný. A chci si vybudovat techniku pro svůj zvuk a svůj styl. Možná to zní trochu divně, ale pro mě to funguje a nedokázal bych si to představit jinak.

Máš ještě nějaký další tip? Jak jinak ještě cvičíš?

Popravdě asi nic jiného necvičím... Důležitý je pro mě vždycky při hraní „závazek” a ten se snažím cvičit. Závazek k publiku, k ostatním hráčům, k tvým profesorům atd. Sednu si za bicí soupravu a hraji takové třiceti až čtyřicetiminutové velmi volné, avantgardní sólo. Představuji si před sebou publikum, všechny své profesory. Není zde prostor pro chyby, musím tomu dát naprosto všechno, každá nota musí dávat smysl a znít perfektně v jakékoliv situaci. Vím zní to trošku divně, ale zkuste to! Zjistíte toho o sobě a svém hraní tolik, objevíte tolik nových zvuků a uvidíte že dokážete zahrát věci, které by vás nikdy předtím ani nenapadly.

To je vážně zajímavé a asi trošku kontroverzní pro cvičící puritány. Mě by asi trochu občas frustrovalo, že sice mám v hlavě jasnou představu toho, co chci zahrát, ale moje ruce to prostě technicky nedokážou.

V tu chvíli je čas na improvizaci, rychle se snažím svůj nápad nahradit něčím jiným. Přesně v tu chvíli se učím něco nového a cvičím. Jsem „na koncertě” a nemám jinou možnost. Důležité je, aby to znělo dobře, vždycky. Každopádně, pokud budeš takto cvičit, objevovat nové zvuky a experimentovat se svojí technikou, budeš si stále více vědom, čeho jsi schopný, a čeho ne. Já třeba opravdu neumím zahrát spoustu věcí. Spoustu! Ale to, co chci zahrát, v tom mám naprosto jasno. Co mi občas také pomáhá, když cvičím, je, že si pod jednotlivými zvuky představuju barvy, nebo dokonce i vůně a samozřejmě i smrady. Nebo jednoduše rozhovor, tak cvičím dynamiku. Žádný zajímavý dialog není monotónní, ale naopak plný dynamiky. Jednotlivé hlasy na sebe mohou křičet, mohou šeptat, mohou znít láskyplně, rozkazovačně atd. Když si toto uvědomíš tvé zvukové možnosti a dynamika se posune úplně na jiný level.

Na dnešní koncert sis přivezl velmi zajímavou bicí soupravu značky A & F, kterou možná v Čechách tolik lidí nezná. Jsi i jejich firemních hráčem, také činelů Meinl a spousty další menších butikových značek. Vidím zde něco od Morfbeats atd. Jak důležité jsou pro tebe a pro způsoby cvičení, o kterých jsi mluvil, tvé nástroje?

Moc důležité. Nástroj tě musí inspirovat a nemusí to být nejdražší bubny v perfektním stavu. Určitě to znáš, když občas hraješ v jazzovém klubu a bicí tam mají hrozné blány a neposedný hardware, přesto ale mají charakter, mají co říct a ty na ně chceš hrát. Naopak spousty „skvělých a univerzálních” bubnů toto naprosto postrádají, když je vidíš, řekneš si, hm, ok, hezký, ale nemáš chuť hned hrát. Každý nástroj, každý nový zvuk, potřebuje taky trochu jinou techniku. Musíš se naučit hrát na nový činel, nový buben, a tak vlastně opět cvičíš. Zjišťuješ jeho možnosti. Proto se mi líbí A & F, jejichž možnosti jsou naprosto obrovské. Je to malá, rodinná firma z Texasu vyrábějící velmi specifické nástroje s obrovským charakterem. Miluju například své šestipalcové timbale nebo osmnáctipalcový „gun-shot” snare. Dovolují mi maximálně vyjádřit to, co chci svou hrou říct. K tomu mi pomáhají i všechny tyhle malé perkuse. Mám pro ně velkou slabost. Pokaždé když jsem na turné, všude kde něco takového vidím, musím si to koupit. Mám doma „štěrchadla“ úplně z celého světa. Ty potom využívám opět k vytváření nových, organických zvuků. A co se týče Morfbeats? Adam Morford je umělec, mistr. Vyrábí naprosto úžasné věcičky, jsem strašně rád, že s ním mohu spolupracovat.

Jak se takovéto spolupráci dostaneš?

U mě to bylo přes sociální média. Navzájem jsme se začali sledovat a moc se nám líbilo, co ten druhý dělá. Pak už to šlo samo.

Sociální média, na to jsem se tě chtěl také zeptat. Vím, že jsi velmi aktivní, zvláště na svém Instagramu. Jak jsou podle tebe sociální média důležitá pro „moderního“ bubeníka?

Velmi záleží na tom, co jsou tvé cíle. Sociální média jsou nástroj, pomůcka. V dnešní době velmi mocná pomůcka. Pokud se chceš vyjádřit a ukázat světu, co umíš, je to skvělá příležitost. Musíš ale doopravdy vědět, co chceš sdílet, být k sobě upřímný a vědět, jestli to jsi doopravdy ty, věříš tomu a stojíš si za tím. To je podle mě nejdůležitější, aby to šlo opravdu z tebe. Ať už totiž budeš hrát jakkoliv dobře, vždycky se najdou kritici a hateři a tvoje jediná šance, jak se v tom bahně internetu neztratit, je vědět, že jsi do toho dal vše, jsi to ty, autentický, věříš svému obsahu na sto procent. To lidé také nejvíc ocení.

To si myslím i já. Spousta bubeníků v dnešní době chce stále něco postovat, ale vlastně nevědí, co tím chtějí dokázat. Chybí jim koncept. Samozřejmě kromě těch, kteří chtějí jen pobavit své přátelé a ukázat mámě, kde zrovna v pátek hráli. Jaký byl tvůj koncept, co jsi chtěl dokázat?

Ano, máš pravdu, přesně proto si myslím, že to může být nebezpečné a také velmi frustrující, pokud nejsi ready a nevíš, co od toho chceš. Mým cílem bylo oslovit co nejvíce lidí svojí muzikou a tím, co dělám já. Díky tomu jsem potkal lidi z A & F, Meinlu, Morfbeats a dostal jsem spoustu příležitostí ke hraní.

Mimo jiné s Mikem Shinodou z Linkin Park, že ano?

Ano, je to tak. Mike viděl mé video na Instagramu, líbilo se mu, jak hraju, a tak mi poslal zprávu. Poté jsme měli několik online zkoušek, kdy mi pokaždé poslal nějaký materiál s poznámkami, co si představuje, abych s ním dělal, a já to nacvičil, nafilmoval a poslal zpátky. Před první opravdovou zkouškou a koncertem jsem byl velmi nervózní, poslouchal Linkin Park jsem jako teenager, můj hrací styl je úplně někde jinde. Ale hned jak jsem se s Mikem potkal, uklidnil jsem se. Doopravdy se mu líbilo, co dělám, věřil mi a dal mi dost volnou ruku, a za to jsem mu vděčný.

Napadá mě, že to, že Mike Shinoda si do své kapely vybral tebe, bubeníka z druhé půlky světa, z maličké země, jen na základě Instagramového videa, je důkazem toho, že má smysl mít velké bubenické sny. Co bys řekl mladým bubeníkům, kteří se občas bojí snít ve velkém a mít smělé plány?

Neexistuje nic jako mít moc velké sny. Chci povzbudit všechny, aby snili co nejvíce. Je ale pravda, že pokud lidé sní o velmi specifických věcech, může je to občas zaslepit a mohou si nevšimnout jiných skvělých příležitostí. Proto má rada opět je: Soustřeď se na to, co tě naplňuje, co doopravdy chceš dělat a při čem se cítíš skvěle. Dělej to na sto procent, upřímně, autenticky a stůj si za tím. Ano, někomu se to líbit nebude, ale proč bys chtěl hrát s někým, komu se nelíbí, jaký doopravdy jsi? Spousta dalších lidí to naopak ocení, budou nadšeni z toho, že tě vždycky baví to, co hraješ, nejsi při hře otrávený, neděláš nic, co nechceš, jsi to ty. Proto si i Mike vybral mě, nechtěl jen bubeníka do kapely, chtěl Dana Maya.

Na tohle přijít, to byl pro mě onen „game changing moment“. Předtím jsem dokonce na chvíli s hraním přestal. Už v hudební škole za mnou chodili učitelé a řikali, tohle je špatně a tohle musíš dělat jinak atd. Spoustě lidem se nelíbilo, jak hraju. Velmi mě to frustrovalo, dokud jsem si neuvědomil, že mě to nemusí zajímat. Ať si myslí kdo chce co chce. Já bubnovaní dělám pro sebe a takhle mě to baví a naplňuje nejvíc. Tomu jsem zůstal stoprocentně věrný, a o to víc pro mě bylo úžasné, když se to začalo otáčet a lidem se začalo líbit, co dělám.

Měl bys pro tyto bubeníky ještě nějakou jinou radu?

Snad bych jenom ještě trochu rozvinul předchozí odpověď. Podle mě nejzásadnější věc pro vyjadřování sebe sama je, mít se opravdu rád. Musíš se mít opravdu rád a mít rád to, co děláš. Tak se budeš cítit skvěle a odehraješ super koncert. Mezi muzikanty je spoustu negace. „Hraju hrozně, neumím to, co on, mě nikdo nikam nevezme...“ Nevěřím na negativní motivaci a negativní energii. Vždycky a jenom pozitivní energie a pozitivní motivace, díky které se budeš cítit opravdu „milovanej”, je to, co tě posune, to je mnohem silnější motor ke cvičení. To mi také přijde jako největší úskalí hudebních škol. Vždyť nic není zakázáno. Hraj, co chceš a jak chceš. Samozřejmě, jistá sebereflexe je důležitá, ale pokud dáš do svojí hry vše, o čem jsme se bavili, sto procent, věříš každému úderu, není jediný důvod se po koncertě cítit špatně.