Cvičí se do osmnácti a zkouší jen zbabělci... - pohled do kuchyně Aleše Brichty

Rocker Aleš Brichta svůj zájem o sport nezapře. Nejenže sám aktivně hraje za Hanspaulku a objevuje se jako kapitán v barvách fotbalového mužstva rockerů 1. RFC Spark, ale také se rád sportem zabývá pasivně.

Místem našeho setkání se tedy stal bar Tipsport na Žižkově. Na místních televizích se míhal fotbal s hokejem a poté, co si Aleš vsadil (jak už to tak v Tipsport barech bývá), pustili jsme se do rozhovoru, který se měl točit převážně okolo Aleš Brichta Bandu. O zpěvákově působení v Arakainu či o odchodu z této kapely se toho namluvilo již více než dost.

Tvým posledním a stále ještě aktuálním albem je Legendy 2. Co tě vedlo k tomu, udělat pokračování Arakainovských Legend? Bylo to přání fanoušků, nebo je to spíše deska tobě pro radost?

Principem původně nebylo to, že by se dělalo nějaké pokračování Legend, ale na začátku mne oslovili kamarádi, že už jsem dlouho nic nedělal s Pavlou Kapitánovou, které jsem někdy v roce '95 produkoval desku.

Řekl jsem si, proč ne, rozhodli jsme se však nedělat původní materiál, ale cover verze písniček, které se nám líbí, a pojmout je jako duety, ať už to původně duety byly či nikoli. Pozvali jsme na desku i pár hostů, třeba Petra Koláře nebo Martu Jandovou. Z toho vlastně vznikl název Legendy 2, kde "2" je myšleno jako duety a zároveň jako takové logické pokračování Legend od Arakainu. Aby lidé věděli, že opět půjde o cover verze s českými texty. Je to deska z písniček, které máme rádi a dostali jsme na ně souhlas. U některých věcí jsme věděli dopředu, že přes majitele autorských práv nemáme šanci.

Dají se z obsahu Legend vyčíst kapely, které tě přivedly k bigbítu?

Vždy jsem poslouchal všechno možné od Beatles přes Ten Years After až po hard-rock typu Deep Purple nebo Black Sabbath. U mě to bylo hlavně tak, že jsem neměl rád disco a takové ty popůvky. Původně jsem vlastně na základce začínal hrát dokonce country.

Co si představíš pod pojmem "dobrá cove verze"?

Buď mě chytne, nebo nechytne. Nedokážu posoudit, jestli je to tím, jak je to zahrané, nebo nějakou osobitostí. Většina těch známých věcí je tak spjata s původním zpracováním a původním interpretem, že je těžké vtisknout tomu nějakého jiného ducha tak, aby to fungovalo. Duch té písně, to je na tom asi to nejdůležitější.

Co tě přivedlo na sólovou dráhu? Byl ti tenkrát Arakain těsný?

Prostě jsem chtěl dělat, co mě baví, a mantinely Arakainu a takového toho klasického metalu na to jsou samozřejmě relativně úzké. Do sólové dráhy mě ale v podstatě dotlačil Mirek Mach s tím, že má spoustu věcí, které v Arakainu použít nemůže, a že bychom mohli udělat něco trošku jiného. Zatlačila na to i firma Popron a vzniklo první album. Osobně jsem ambice dělat sólové desky ani neměl.

Můžeš nějak srovnat všechny své sólové desky? Jak šly za sebou a jak ses vyvíjel?

Růže pro Algernon byl takový experiment. Jak jsem říkal, plácli jsme tam to, co měl Mirek, to, co jsem měl já plus asi dvě cover verze - a byla deska. Kupodivu byla velice úspěšná, což nikdo z nás nečekal. Na dalším albu Ráno ve dveřích Armády spásy jsem chtěl zase zkusit nějaké věci třeba s trochu řekněme folkrockovým nádechem, viz třeba titulní písnička. Třetí, Hledač pokladů, je zase trochu ostřejší. Když se dělal American Bull, řekli jsme si, že zkusíme použít zvukově někoho jiného, než s kým jsme dělali před tím, a oslovili jme Pavla Větrovce. Ten má jiný pohled na muziku, dělá třeba s Danem Bártou, a že prý to zkusí udělat trochu jako Toto. No nevím, mně to tak nepřipadá. Je to prostě zvukově jiné a tak věci, které původně třeba byly docela bigbít, vylezly míchačkou relativně jinak. Byl to takový experiment, čekali jsme, jestli zareagují rádia a podobně, ale nezareagovala. Následující Anděl posledního soudu už byl opět tvrdší. Prostě návrat ke kořenům. Teď se chystá práce na dvojalbu, chci, aby první deska byla nějak v duchu Anděla a ta druhá třeba zase trošku tvrdší experiment. Možná to v limitované sérii bude dokonce trojpack, kde bude navíc i DVD se všemi klipy, nějaké koncerty, homevidea a podobně.

Můžeš nějak čtenářům popsat proces vzniku písničky u Aleš Brichta Bandu? V čem se liší od tehdejšího Arakainu?

Vzhledem k tomu, že se cvičí do osmnácti a zkouší jen zbabělci, my nezkoušíme vůbec. Před odchodem do studia kluci dostanou demáče a dohodneme se, jak by to mělo zhruba vypadat. Aranžmá se jinak dělají většinou až na místě stejně jako texty. Před šňůrou si probereme, co budeme hrát a dvě zkoušky úplně stačí, protože ti muzikanti jsou na tolik profíci, že víc zkrátka není potřeba. Co se týče Arakainu, v době, kdy začínal, zkoušel jak vzteklej. Pak to zase jednu dobu probíhalo tak, že se přinesl materiál až do studia a zkoušelo se tam. Pak bylo období, kdy se před studiem tvořil materiál ve zkušebně, a to mně, přiznám se, lezlo šíleně na nervy. Ono je zkoušet a zkoušet. Zkoušet písničky před tím, než se vyjede na šňůru, je v pořádku, ale když se má jako něco vymýšlet a písničky se tvoří ve zkušebně, je to úplně jiné. Někteří lidé jsou ve svých názorech tak ortodoxní, že pak padají nadávky a kdekdo se rozčiluje, že mu ten druhý nerozumí a podobně. Teď prý kluci opět hodně zkouší, ale zkoušet musí, když se v kapele vyměnili dva lidi. U Aleš Brichta Bandu je vlastně ten proces zkoušení trochu limitován i tím, že pro nás nepíší jen kluci z kapely, ale jsou tam třeba i ty cover verze, nebo teď třeba něco napsal Blackie (ex-Root) a další lidé zvenčí.

Ty jsi ten, kdo třeba řekne, tak tuhle písničku ne kluci? A naopak, mohou ti oni mluvit do textů?

Ponechávám si slovo v tom, když mi přinesou první dema, já řeknu, tak kluci tyhle a tyhle věci budeme dělat. Pak nastupuje jejich demokracie, kdy mi z toho zase vyhází, co se nelíbí jim. Ve finále je to tedy tak půl na půl. U textů, pokud vědí, že je to kravina, řeknou mi to natvrdo a já předělávám. Většinou sám uznám, když je to nějaký divný (smích).

Teď bych se chtěl zastavit u toho textaření. Pamatuješ si na první text, který jsi napsal?

Asi to bylo na nějaké country na základce. Básničky mě minuly a poezii jsem odjakživa nesnášel. Kdysi jsem psal ve své slohové práci povinné básničky typu jak rudý tank vjíždí do Prahy, a to mě opravdu nebralo. K poezii jsem se trochu dostal až přes Vláďu Mišíka, kdy mě to donutilo přečíst si Kainara a Hraběte. Když jsem začínal, zhudebnili jsme tehdy třeba i dvě básničky Pavla Vrby, z časopisu Petr a Lucie.

Jaký je rozdíl mezi psaním textů pro sebe a psaním řekněme na zakázku pro jiné interprety? Necháváš si třeba i diktovat témata?

Ale jo, buď si zvolím téma sám, a nebo když nějaké mají, tak se přizpůsobím. Problém je v tom, že pokud textuji pro sebe a není to cover verze, tak si můžu zpěvovou linku udělat podle sebe, jak potřebuji. Pokud ale píšu pro někoho, mám už tam většinou linku svahilsky nazpívanou, a navíc musím zohledňovat, že třeba ten konkrétní interpret je zvyklý tahat í nebo á, a v tom je to trochu náročnější. Mnohem víc práce je i na cover verzích, kde člověk musí dodržovat ta dlouhá jednoslabičná slova z angličtiny. To je vražda.

Máš, co se týče psaní, nějaké rituály - jako třeba ve dne spát a v noci psát? Nebo oblíbené místo, kde tvoříš?

Mám rituál, když mi ve studiu řeknou, hele máš to jít nazpívat, já odpovím, počkejte hodinku, já to napíšu (smích). Jsem v tomhle "hroznej", všechno na poslední chvíli. I pokud dělám pro někoho, najednou si uvědomím, že mu to druhý den musím poslat, a tak si v noci sednu a píšu. Někdy mě napadají texty při jízdě autem, kdy po cestě poslouchám dema od kluků, točím je třeba furt dokola a v hlavě už si to skládám i třeba se zpěvovou linkou.

Potřebuješ k psaní papír a tužku, nebo to dáváš rovnou do počítače?

Jednoznačně papír a tužka, počítač mne neoslovuje. Potřebuji vidět, jak jsem škrtal, přepisoval, přehazuji sloky. V počítači už to pak je komplet a jenom dodělávám drobnosti.

Co je ti bližší: Brichta zpěvák, nebo Brichta textař?

Jsem v podstatě zpěvák z donucení, protože jsem byl línej cvičit na kytaru (smích). Nepovažuji se vůbec za zázračného zpěváka. Myslím, že mám výhodu v barvě hlasu, že mě díky ní i lidé poznají a pak mám snad celkem dobré frázování. Někdy žasnu, co někteří čeští zpěváci udělají se slovy, jak frázují, že už to není ani čeština. Co se týče textů, to snad také není nejhorší, i když samozřejmě pár hovadin jsem asi také napsal. Ale doufám, že ty slušnější převažují (smích).

Máš nějakou hlasovou průpravu?

Byl jsem kdysi asi na třech hodinách u profesora Rohana, který prohlásil, že ze mě udělá tenora, a tak jsem zdrhnul. A ještě na střední škole jsem se přihlásil do nějaké lidové večerní konzervatoře, protože nám tvrdili, že nebudeme moci dělat muziku, pokud nebudeme mít papír o hudebním vzdělání. Po tři čtvrtě roce nám řekli, že stejně žádný papír nedostaneme, tak jsem se na to samozřejmě vykašlal. Ale něco mi to tenkrát asi dalo, byl jsem třeba schopen odzpívat i z listu. Do dneška bych snad dokázal napsat partituru, i když by to byla hrozná dřina.

Na závěr recept pro čtenáře...

Mám dokonce maturitu z vaření, ale nevařím, protože jsem línej (smích). Moje oblíbené recepty jsou takové, že si uvařím brambory a k tomu na pánvi osmahnu všechno možné, co dům dal, zbytky párků, špeku, vajíčka a tak... A nebo, co člověk nemůže zkazit, pokud není dobytek: vzít si kotletu, naklepat, osolit, opepřit, osmahnout jako minutku, k tomu brambor, tatarku, protože jak se říká, nezdravý tuk udělá strašně moc dobře.