Queen jsou ve všeobecném povědomí zapsáni převážně jako kapela kombinující stadiónový rock s operou. Tento jev má na svědomí zejména důsledné omílání velmi omezené sady písní v rádiu, jinak řečeno takzvaná "medializace". Queen toho však mohou nabídnout daleko více než šampiónské fanfáry, rockové árie a přiléhavé baletní úbory - kromě jiného také dost slušný hard rock a neméně zajímavé bicí.
Úvodem jedna příhoda z úplných začátku kapely. Když byl Roger Taylor na první zkoušce, šokoval ostatní tím, že ze všeho nejdříve - ještě než začal hrát, a možná ještě dříve, než za sebou zavřel dveře - se pustil do ladění bicích. Prý to byla jedna z věcí, která rozhodla o jeho přijetí. Ať už byl význam téhle příhody jakýkoliv, je určitě výborným dokladem Taylorova přístupu ke hře, neboť jednou z absolutně nejdůležitějších součástí jeho stylu je právě sound. Zcela nezaměnitelný, typický, vrcholně osobitý, ale hlavně naprosto dokonalý sound. A tento sound se záhy stal i významným prvkem ochranné známky Queen - kapely, která se velice rychle zařadila do první rockové ligy, a to navzdory tomu, že vlastně stylově čistý rock nikdy nehrála.
Roger Taylor, celým jménem Roger Meddows-Taylor, se narodil 26. 7. 1949 v Kings Lynn v Norfolku. Původně začal hrát na kytaru a jako kytarista dokonce účinkoval i v místní skifflové kapele. Záhy se však jeho pozornost obrátila k bicím. Otec, když viděl jeho vážnější zájem o tento nástroj, mu dal k vánocům roku 1961 základ soupravy v podobě velkého bubnu a tom-tomu - obojí dohromady v ceně 12 liber. Roger k tomu doplnil malý buben a hi-hatku, které údajně "našel", a tak začala jeho dráha směřující až do Wembley. Ale o tom tehdy ještě nikdo nevěděl. Zatím to byla jen zábava, která měla s věkem dospělosti skončit, neboť rodina měla o Rogerově budoucnosti úplně jiné představy. Na její přání odešel Roger do Londýna studovat, aby se z něj stal, pozor: zubař! Nicméně po roce měl už zubů plné zuby a přestoupil na biologii. Někdy v té době také jeden student fyziky připíchl na nástěnku v budově fakulty vlastnoručně psaný inzerát v němž oznamoval, že hledá muzikanty k založení rockové kapely. Ten student se jmenoval Brian May.
Na inzerát odpověděl basák Tim Staffell a následně i Roger Taylor. A právě na první zkoušce této nové sestavy byl Brian May šokován Taylorovým laděním soupravy. Tak tedy roku 1967 vznikl de facto první zárodek Queen, tehdy ovšem ještě pod názvem Smile. Následující období bylo érou hledání stylu i vhodných spoluhráčů, protože výsledku stále ještě něco chybělo. Chybějícím článkem řetězu byl zejména výrazný zpěvák a frontman. Toho kapela našla roku 1969 ve Freddiem Bulsarovi, poněkud známějším zřejmě pod jménem Mercury. Následujícího roku Staffella vystřídal u basy John Deacon, a tak již vznikla klasická sestava Queen. Na první album si ale kapela musela ještě nějaký ten rok počkat. Stalo se tak až roku 1973.
Rok 73 byl nástupem nové generace rockových kapel s poněkud jiným náhledem na věc. Na scéně se kromě jiných objevili Kiss, Rush, Montrose, Aerosmith a Bachman-Turner Overdrive. Tyto skupiny kladly daleko větší důraz na výrazné a nosné melodie, zvláště pak v refrénech, s čímž souvisel i určitý ústup kytarových ostinát ve prospěch akordických doprovodů. Projevil se také jistý odklon od rozsáhlých instrumentálních improvizací, i když sólové pasáže zůstávaly i nadále důležitou součástí skladeb. A konečně do třetice bylo novým prvkem i poměrně výrazné zjednodušení hry na bicí směrem k údernějším rytmům založených na hutnějším soundu (viz např. Beat Generation XXIII - o Robu Bachmanovi). Pokud nějaká kapela a nějaký hráč představoval dokonalou kombinaci těchto přístupů, pak to byli právě Queen a Roger Taylor. První deska Queen, která vyšla přesně v tomto významném a určitým způsobem přelomovém roce, přináší velmi zajímavou kombinaci těžkotonážního rocku a vrcholně melodické písničky. Pochopitelně, že tento nový styl se nevynořil naprosto bez souvislostí, a tak zde můžeme najít výrazné stopy stylu kapel jako Nazareth či Sweet. Bicí mají na této nahrávce na danou dobu velmi progresivní a vydatně studiově upravený zvuk. Hlavní důraz je kladen na hutnost a sytý sound.
Již zde Queen přesvědčují, že by mohli být i velice dobrou hardrockovou kapelou, kdyby chtěli - skvělým důkazem je skladba Son & Daughter se sabatovsky znějícím ostinátem a mohutným doprovodem bicích. Ještě lepší je v tomto směru však verze vydaná až dodatečně v roce 1989 na albu At the Beeb, které dokumentuje různé alternativní nahrávky z éry začátků Queen. Právě tato verze disponuje pěkně divokou mezihrou s doprovodem na kotle téměř ve stylu Keithe Moona.
I na druhém albu lze kromě klasicky queenovských melodických skladeb najít vydatný rock, například v podobě skladby Father to Son, s náznaky syrového stylu Pretty Things či Black Sabbath, neméně zajímavá je však i The Loser in the End, na jejímž začátku disponují bicí opravdu monstrózním zvukem. V závěru této skladby lze navíc najít pozoruhodné, místy až téměř jazzrockové brejky v kombinaci malého bubnu a hi-hatky.
Následující dvě desky A Night at the Opera a A Day at the Races představují zajímavé a po stylové stránce dokonale hudebně sjednocené celky s osobitým typem aranžování, založeném zejména na výrazné práci s vokály. I to je důvod, proč bicí jsou zde hrány poněkud jednodušším způsobem a celkově plní spíše čistě doprovodnou funkci - prostě a jednoduše by se do celkového aranžmá už nevešly. Nicméně i zde disponují velkolepým a zcela výjimečným soundem.
Následující album News of the World je opět zajímavou deskou, bicí však podobně jako na předchozích dvou nahrávkách tolik prostoru nemají. Vše si ovšem vynahrazují na následujícím albu Jazz, které možná patří mezi to nejlepší, co Queen vydali. Deska obsahuje známé hity jako Bicycle Race či Fat Bottomed Girls (transkripci této skladby najdete na straně 106). Kromě klasicky vynikajícího zvuku lze na tom albu nalézt i skvělou ukázku toho, jak technicky dokáže Roger Taylor hrát když na to přijde. Dokládá to skladba Let Me Entertain You v rychlejším frázovaném rytmu s bleskovými sextolovými breaky na styl Iana Paice nebo naopak s kontrastujícími vyhrávkami v rovných šestnáctinách a la Peter Criss v 100 000 Years. Celkově se typ doprovodu v této písni velmi podobá technicky náročné hře Briana Downeyho z Thin Lizzy.
Další umocnění přichází v podobě následujícího alba, a totiž živé dvojdesky Live Killers z roku 1979. Zde Queen dokazují, že umí být skutečně čistokrevnou rockovou, a místy snad i hardrockovou, kapelou. Deska je nabitá invencí, rockovým drivem a v neposlední řadě i výbornými muzikantskými výkony. Kromě celkově skvěle zahraných bicích s množstvím brejků zde nalezneme i zajímavý sólový vstup, jak na soupravu (v Keep Yourself Alive), tak dokonce i na tympány (!) ve skladbě Brighton Rock.
Určitou změnu stylu i soundu představuje následující album Hot Space, které se v duchu doby poněkud odvracelo od přírodního zvuku bicích. Tento směr vývoje se pak promítal i do dalších nahrávek, nicméně album Innuendo přinášelo opět jistou renesanci původního stylu. Byla to však poslední deska Queen.
Kromě účinkování u Queen vydával Roger Taylor i sólové desky a spolupracoval s kapelou The Cross.
Pokud jde o vlastní nástrojové vybavení, bylo velmi typickým prvkem pro Rogera Taylora - alespoň v rané fázi Queen - používání značně nadstandardních velikostí bicí soupravy, jako například velkého bubnu o průměru 26", ale zejména abnormálně hlubokých tomů. Určitě i tyto faktory měly svůj vliv na výsledný sound, který co do zvukové čistoty a mohutnosti jen stěží nachází konkurenci.
Při shlédnutí videozáznamu libovolného koncertu je také patrné, že klíčem k dosažení monstrózního soundu nebyla razance úderu, neboť Taylorova hra působí vyloženě ležérním dojmem, ale spíš specifické vyvážení švihu a rychlosti dopadu v kombinaci s vlastním typem ladění.
Po stránce vývoje hry patří Taylor mezi ty hráče, kteří přišli již na prvních nahrávkách s víceméně hotovým stylem, a dále ho měnili již jen zcela minimálně - jde tedy o určitý protiklad k hráčům jako Paice, Bruford či Ward, jejichž jednotlivá období vývoje jsou charakterizována i značně odlišným stylem hry.
Celkově je Taylorův styl typický mohutně znějícími doprovody s důrazem spíše na sudé než liché, a tedy s poněkud potlačeným velkým bubnem, brejky hranými prakticky výhradně střídavě. Kromě šestnáctin najdeme i hodně sextol (nebo šestnáctinových triol - jde tedy o velmi podobný styl brejků jako Peter Criss), občas se však objevují i dvaatřicetiny. Ve vyhrávkách jde spíše o souvislou řadu not dané hodnoty než o rytmizování v kombinaci
s pauzami. Díky skvělému zvuku bubnů jsou však zajímavé i pasáže hrané základním doprovodem. Výrazným prvkem je také to, že kotle jsou při studiovém zpracování zesíleny na maximum a brejky na koncích frází jsou tak skutečnou gradací a vyvrcholením dané části.
Pokud bychom tedy hledali po stránce bicích ty nejvýraznější hráče generace 73, Roger Taylor by mezi ně určitě patřil. A je dokonce dost možné, že v součtu všech okolností a s přihlédnutím k celkovému významu i proslulosti by mu v této skupině mohlo náležet i první místo - a to navzdory tomu, že měl původně vykonávat tak děsivé povolání!
Generation Info:
Queen (zal. 1971 ve staré dobré Anglii)
-výrazné melodické nápady
-pompézní sound, velkolepá aranžmá
-kombinace "operního" zpěvu s hardrockovou kytarou
-sestava kapely (1971-1991): Freddie Mercury - v. (p.), Brian May - g. (v.), John Deacon - b. (v.), Roger Taylor - d., v.
-podobný styl: Sweet, Nazareth, Tempest
Roger Taylor (26. 7. 1949, Kings Lynn, West Norfolk, Anglie)
-přehledná a dokonale funkční hra
-vynikající sound
-hutný zvuk, zejména kotlů
-podobný styl: Mick Tucker, Darrell Sweet, Eric Carr, Rob Bachman, Peter Criss
-stěžejní desky: Queen II (1974) - vynikající kombinace melodických skladeb a syrovějšího rocku. Reprezentativní ukázka stylu hry i soundu Rogera Taylora. Live Killers (1979) - výborný koncert, jedna z nejlepších nahrávek závěru sedmdesátých let. Kapela se zde představuje ve velmi rockové poloze. Skvěle šlapající bicí mají svůj typický sound i zde. The Game (1980) - jedna z nejúspěšnějších desek kapely.
Web Generation:
http://tigerbabe.queenfans.co.uk/Bio.htmbiografie
http://www.queenzone.com/queenzone/Queen in english
http://queen.wz.cz/main/czmenu.htmQueen v češtině
