Když budete chtít po našinci, aby vám řekl jméno typické americké kytarové kapely, nejspíše jej budou napadat jména jako Tom Petty and the Heartbreakers, R. E. M., Hootie and the Blowish nebo Wallflowers. Položíte-li stejnou otázku Američanovi, spolehlivě na vás vyhrkne - Counting Crows.
V hudbě zmíněné zaoceánské party se v dobrém slova smyslu kříží to nejlepší z americké hudby druhé poloviny minulého století. Bluesová zemitost, rockový drive i lehkost elektrifikované country. Opravdovou lahůdkou jsou pak u této kapely především invenční kytarové aranže, které znějí přesně jako z kytarového nebe. Mají je "na svědomí" tři kytaristé David Bryson, Dan Vickrey a David Immerglück. Jejich herní styl se vyznačuje jistotou a nadhledem, s čímž souvisí i cit pro rychlost a délku sól. Sami přiznávají, že "nejdůležitější je poslouchat píseň a ve správném okamžiku ji podpořit." Pojďme se tedy podívat na to, s jakým vybavením vytvářejí svůj zvuk.
August and Everything After
Skupina Counting Crows vznikla počátkem devadesátých let kolem zpěváka Adama Duritze. V původní sestavě tehdy figuroval pouze jeden kytarista David Bryson, absolvent Berkeley, který rok studoval pod vedením Joea Satrianiho. Právě jeho účelná rytmická kytarová hra je jedním ze stavebních kamenů výtečného debutu Counting Crows, který nese název August and Everything After (Geffen 1993). Dodnes se jej na celém světě prodalo přes deset milionů kusů. U nás je známé především díky dvěma hitům, Mr. Jones a Round Here, které byly v první polovině devadesátých let hojně hrány v tuzemských rádiích.
Přestože mají kytarové party na této nahrávce široké zvukové rozpětí, jsou natáčeny pouze na jednu kytaru Gibson Les Paul Junior a jedno stařičké kombo Marshall Bluesbreaker. Poté, co se kapela prosadila, si sice Bryson koupil nové přírůstky, jako například Gibson Gold Top nebo černobílý rickenbacker, své první lásce však zůstal věrný. "Kdybyste chtěli vzít všechny moje kytary a použít je jako podpal na oheň, zachránil bych Juniora. Je to nejjednodušší kytara - jeden knoflík volume, druhý tone, jeden snímač, ale dokážu na ni zahrát každou píseň z našeho setu. Dostanu z ní čistý i nakřáplý zvuk, teplý a kulatý, špinavý - prostě cokoliv."
Po vydaní úspěšného debutu byl Counting Crows nabídnut post speciálního hosta na turné Rolling Stones Voodoo Lounge. Právě v této době kapela začala uvažovat o dalším kytaristovi, který by zhutnil jejich koncertní zvuk. Nakonec se jím stal Dan Vickrey, který vyrostl na muzice Beatles nebo Beach Boys a který se na kytaru učil hrát tak, že do poslední noty stahoval své dvě nejoblíbenější nahrávky - John Mayall's Bluesbreakers with Eric Clapton a B. B. Kingovu Live at the Regal. Později vyzkoušel i staré country, jako např. Bucka Owense a Merla Haggarda. Dodnes se navíc sklání před hrou Jeffa Becka a Richarda Thompsona a s úsměvem dodává, že kvůli oběma zmiňovaným měl častokrát chuť vyhodit kytaru z okna. Než nastoupil ke Counting Crows, hrál pouze občas s barovou kapelou, a přestože měl diplom z Kalifornské univerzity, pracoval za babku v prodejně s CD. Poté, co vyhrál konkurs, se během víkendu naučil všechny písničky a za pár měsíců už stál na pódiu jako speciální host Rolling Stones. A to všechno bez předchozího koncertování, bez jakékoli studiové zkušenosti, a dokonce bez vlastní kytary. To ale postupně začal napravovat. Nejdříve si koupil Fendera '54 Esquira, repliku Fendera 1950 Nocatstera z custum shopu a tweedové kombo Fender Twin. "Bylo magické pozorovat Keithe Richardse, jak hraje na '53," říká Vickrey a usmívá se, protože ví, že je vlastníkem stejného pokladu.
Recovering the Satellites
Další album s názvem Recovering the Satellites (Geffen 1996) točili Counting Crows již se dvěma kytaristy. Oba hráči si do studia přinesli nové vybavení. Vickrey přišel s Gretschem Duo Jet (hraje na něj v Another Horsedreamer's Blues přes Fender Deluxe Tweed amp a kytarovou Leslie bednu), s novým Fenderem Telecasterem Standard a s Les Paulem Special, který je slyšet v kombinaci s Marshallem v Angels of the Silences. Kromě toho některé party nahrál také na komba Vox AC 30, AC 10 a Vibrolux Reverb. "Někdy se musí vyzkoušet, co do věci sedne. Stejný zvuk vás může začít unavovat, což se mi stalo s tweedovým Twinem." Vickrey ve studiu většinou nevyhledává efekty a zapojuje se přímo. Na nahrávce ale přesto nějaké použil. Šlo o Ibanez Tube Screamer, Boss Delay a Boss Tremolo.
David Bryson většinu partů nahrál opět na svého Gibsona Les Paul Junior z roku 1956 s jedním snímačem P 90. "Tahle kytara je fakt ohromná. Když dám volume na osmičku, zní naprosto jinak, než na devítce. Nejdříve je zvuk podobný telecasterům a postupně se zakulacuje jako gibsony." Ostatní stopy nahrával na dvanáctistrunného rickenbackera a akustiku Gibson J-45 z poloviny padesátých let. Zapojoval je kromě osvědčeného Marshalla Bluesbreakera také do komba Vox AC 30. Stejné vybavení měl tehdy i na pódiu. Jeho kolega Vickrey naživo zase střídal střídal Fendera '54 Esquire s Gibsony Les Paul Special a Standard, na něž hrál nejčastěji přes komba Vox AC30 a Fender Vibrolux. Všechny tyto nástroje jsou slyšet také na jejich výborném koncertním dvojalbu Across a Wire (Geffen 1998), které smíchal "zvukový mág" Bob Clearmountain ve svém studiu Mix This! (www.mixthis.com).
This Desert Life
Natáčení třetí desky probíhalo trochu jinak, než tomu bylo u předchozích dvou, které se většinou nahrávaly v proslulém studiu Sunset Sound v L. A. (www.sunsetsound.com). Kytarista David Bryson, který je zároveň i zvukový inženýr (mimo jiné vlastní Dancing Dog Studio), k tomu tehdy řekl: "This Desert Life jsme začali nahrávat, aniž jsme měli napsanou jedinou píseň. Vymýšleli jsme je až ve studiu. Chtěli jsme experimentovat jako Beatles." Vše proto natáčeli do čtyřiadvacetistopého harddisku Otari Radar.
Dan Vickrey své party točil na čtyři telecastery, Gibson '56 Les Paul Special a '56 Junior, Gretch Duo Jet a akustiku Gibson J-160E. Během pobytu ve studiu si pořídil ještě Gibsona Les Paula Standard se snímači Seymour Duncan. Z aparátů nejvíce zapínal tweedové fendery Champ, Deluxe, Twin, 3 x 10" Bandmaster (např. v St. Robinson in His Cadillac Dream) a 1 x 15" Super Reverb (All My Friends), Voxe AC 10 a dvě raritní komba White amp od Leo Fendera z počátku padesátých let. Tyto unikáty mají osmipalcový reproduktor a výstupní trafo jako žádné jiné další modely od fenderu (jsou ke slyšení ve skladbě Amy Hit The Atmosphere). "Ve studiu dávám přednost malým aparátům. Pro mě je můj Champ nebo White vyhulený na 12 lepší, než všechny zkreslovací efekty. Výjimkou je snad jen Z. Vex Fuzz." Z krabiček použil Vickrey na nahrávce pouze tremolo od Bosse.
David Bryson si svůj předchozí arzenál nově rozšířil o Fendera "61 Jazzmastera (skladby Speedway nebo I Wish I Was a Girl) a o komba Vox Cambridge Reverb (spřáhl jej s bednou Marshall 4x12) a Matchless DC-30, na který hraje na koncertech. "Malé aparáty nejsou pro mě. Snažím se mít jasný zvuk a ten lépe dosahuji s těmi většími." Ve studiu si proto propojil 50wattového Marshalla z roku 1974 s reproduktory Celestion, které byly v kombu Vox AC 30. Stejně jako Vickrey hojně využil tremolo firmy Boss.
Aparáty na této nahrávce jsou většinou snímány mikrofonem Shure SM 57, akustiky pak lampovým Telefunkenem U47.
Hard Candy
Již na turné k albu This Desert Life se ke Counting Crows připojil další kytarista, David Immerglück, který se jako host podílel již na první a předposlední nahrávce kapely. Stálým členem souboru se stal až během nahrávání zatím poslední desky s názvem Hard Candy (Geffen 2002), který je kolekcí silných písniček s výbornými aranžemi a zvukem.
Nový kytarista si na jeho natáčení do studia přivezl množství malých nahrávacích aparátů. Většinou se jednalo o gibsony nebo fendery. Dokonce si při této příležitosti koupil také kombo Fender '63 Pro Reverb. Přesto nakonec většinu partů natočil na Vickreyho Fender Deluxe. Z kytar nejčastěji používal Gibson '71 Les Paul Deluxe, černý Gibson ES 335 z počátku devadesátých let, Gibson '96 Firebird, dvanáctistrunku Vox Phantom a akustiky Gibson J-185 a L-00. Slideové party točil zásadně na Gibson '63 SG. Mezi aparát a kytaru zapojoval krabičky Fulltone Wah, Fulltone '69 Fuzz, Pro Co Rat, MXR Filter, Echoplex a Fuzzface.
David Bryson a Dan Vickrey ve studiu hráli většinou na aparáty, které již na předchozích albech použili. Takže například v American Woman můžeme slyšet Vickreyho kombinaci Gibson Les Paul Standard - Tremolo Boss - Vox AC 30, nebo v If I Could Give My Love... zase Fender Esquire a Fender Vibrolux. Základní beglajty obstaral opět Brysonův Gibson Les Paul Junior nebo Fender '61 Jazzmaster (New Frontier). Z nového vybavení se ve studiu objevil pouze Vickreyho nový aparát Magnatone (Butterfly in Reverse) a Brysonova nová kytara Gretch Tennessee Rose (Holiday in Spain).
Protože jsme viděli Counting Crows v nedávné době naživo dvakrát (ve Vídni jako hosta na koncertě Carlose Santany a samostatně v Amsterdamu), můžeme potvrdit, že na pódiu vystřídali snad všechny kytary, o kterých je výše psáno. Dan Vickrey hrál vždy na dvě komba Fender Vibrolux Blackface, David Bryson na Marshalla Bluebreakera spřáhnutého s Matchless DC-30 a David Immerglück zase na Fendera '63 Pro Reverb a kombo Savage 2 x 12. Oba koncerty Counting Crows nás opravdu nadchly a musel jsem dát za pravdu nedávnému citátu Dana Vickreyho, který prohlásil: "Na kytaru hraju 21 let a jediné, na čem skutečně záleží, je to, co máte v rukou."
Diskografie:
August and Everything after (Geffen 1993)
Recovering the Satellites (Geffen 1996)
Across a Wire (Geffen 1998)
This Desert Life (Geffen 1999)
Hard Candy (Geffen 2002)
