Když se vrátím zpátky k metronomům, zbyly nám ještě metronomy elektrické a z těch se mi nejlépe osvědčily ty, jejichž klepání zvukově připomíná akustický perkusivní zvuk. Mám totiž dojem, že mají na rozdíl od svých pípajících protějšků konkrétnější nástup tónu, a já jsem tudíž schopen dostat svoje notičky do přesnějšího zákrytu s jednotlivými údery.
Mějte ještě na paměti jedno ze zásadních pravidel, že "co nefunguje pomalu, nemůže fungovat ani rychle", a buďte proto trpěliví a přizpůsobte vždycky tempo momentální rychlosti vašeho myšlení. Chci tím říct, že musíte vždy začít od tempa, v němž hlava ještě stíhá všechno kontrolovat, protože - a to je další pravidlo - "hlava, tedy myšlení by mělo být během hraní vždycky před rukama (a pro bubeníky samozřejmě i před nohama)". Uvědomte si, že hrát pomalu je stejně těžké jako hrát rychle a v praxi to pak často vypadá tak, že muzikanti v pomalých tempech zrychlují, protože při nich nemají potřebný klid a rytmickou jistotu a v rychlých tempech zase zpomalují, protože je ani myšlenkově ani technicky nezvládají. Snaží se tak podvědomě dostat do jakéhosi pohodlného středu a toho bychom se měli pokud možno vyvarovat. Ať už budete hrát s metronomem cokoliv, vždycky si uvědomte, které noty (eventuálně pomlky) se mají krýt s jeho údery (měly by se krýt naprosto dokonale, zvláště pak nástup jednotlivých tónů by měl naprosto zařezávat s nástupem tónu metronomu) a ty pak chápejte jako jakési styčné kontrolní body, na nichž svou hru korigujete tak, aby nezrychlovala ani nezpomalovala.
Při práci na následujících cvičeních, která mají za cíl vytvořit a upevnit vaši představu o délkách not a jejich dělení (ať už sudém nebo lichém, event. jejich kombinaci), doporučuji začít od tempa 50 (metronom nám klepe čtvrťové noty). Každé cvičení lze pochopitelně také rozebrat na samostatné takty nebo dvoutaktí a ty pak trénovat odděleně, dokud se v nich nebudete cítit naprosto pohodlně. Nakonec můžete naopak všechny ukázky spojit v jedno dlouhé cvičení a zahrát si ho vcelku.
Cvičení 1.
Zpočátku můžete hrát každý takt klidně dvakrát nebo i čtyřikrát, tak abyste měli vždycky dostatek času usadit si hodnoty, které právě hrajete. Začněte hrát nejprve na jedné notě a až nabudete dojmu, že vám přeskakování z jedné hodnoty do druhé nečiní sebemenší problém, můžete předepsané rytmické vzorce aplikovat na stupnici, akordický rozklad nebo doprovod. Zvyšujte, ale i snižujte tempo. Nakonec můžete popustit uzdu vlastní fantazii a odvodit si další vlastní cvičení, v nichž se budou jednotlivé hodnoty střídat např. i v rámci jednoho taktu (viz "varianty").
Cvičení 2.
Sextolu v tomto případě nechápejte jako dvě trioly, tedy dvakrát tři noty, ale naopak třikrát dvě noty. Jinak řečeno, představte si to tak, že místo každé triolové osminy z druhého taktu hrajete v taktu třetím dvě sextolové šestnáctiny. Bude se vám pak snáze přecházet z triol do sextol a naopak. Jinak se zase samozřejmě neomezujte pouze na předepsané příklady, ale vymýšlejte si v duchu "variant" z prvního cvičení.
Cvičení 3.
Tohle cvičení je kombinací cvičení 1 a cvičení 2 a je už trochu obtížnější, protože se v něm střídá sudé a liché dělení. Speciálně tady bych doporučil hrát ze začátku každý takt víckrát, protože přechody z osmin do triol, respektive z triol do šestnáctin, budou pro toho, kdo nic takového nikdy předtím nehrál, asi trochu nepohodlné.
Cvičení 4.
V posledním cvičení si zkusíme zahrát celé spektrum od nejdelších hodnot po nejkratší, konkrétně tedy od čtvrtek po dvaatřicetiny. Znamená to, že budeme teď nuceni dělit časový úsek mezi dvěma údery metronomu postupně na 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7 a 8 stejných dílů. Vyskytnou se tu dva obtížnější rytmické útvary, kterými jsou kvintola a septola. Abychom si na ně zvykli a byli je schopni přesně rozdělit na pět, resp. sedm stejně dlouhých not, používáme slovní pomůcky. V případě kvintoly je to populární půl-li-tr-pi-va, v případě septoly si můžeme pomoci např. slovním spojením je-de-lo-ko-mo-ti-va.
Závěrem bych vám chtěl nejen popřát hodně zdaru, vytrvalosti a pevné vůle, ale rád bych vám ještě poradil jeden trik, s jehož pomocí si ušetříte spoustu času a uspíší se tím váš muzikantský růst. Je to jednoduché: když cvičíte, nahrávejte se. Dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomil, že většinu své koncentrace během trénování spotřebuji na výkon jako takový, a nemám tudíž už kdy, abych se pořádně poslouchal. Nahrávání sebe sama vás časem naučí slyšet se čím dál tím víc objektivně, tedy jakoby zvenku. Stanete se během hry sami sobě posluchačem a v důsledku toho i účinnějším kritikem. Platí ovšem pravidlo, že čím horší kvalita záznamu, tím milosrdnější je k vašim nedostatkům a naopak. Ideální je (ale to už se obracím spíše na kytaristy) píchnout nástroj do počítače, otevřít nějaký nahrávací software, pustit si v něm metronom a točit. Poté se můžete "oblažit" přehráním vyprodukované stopy, jen tak nasucho, bez efektů, v duchu už zmiňovaného "trestného poslechu".
Tak to je vše a někdy příště!
