Jedna z nedílných součástí hudby je bezesporu technika. Ať už rádi posloucháme nebo se zhlížíme v „techničtěji“ hrajících nebo spíše „groovových“ hráčích, studovaných nebo samouků, shodneme se na jednom. Technika je důležitá. Samozřejmě, jak se říká: Čtyři muzikanti, deset názorů. Proto se podíváme, jak se o technice vyjadřují ti nejlepší z nejlepších. I pomocí jejich stanoviska si můžete upevnit svůj vlastní názor.
Billy Cobham - jeden z nejuznávanějších fussion bubeníků. Kapelník jedné z nejinspirativnějších kapel všech dob, Mahavishnu Orchestra. Ve své hře kombinuje prvky jazzové hry, hybridní rudimenty, a to všechno s rockovým nasazením. Billy vystudoval prestižní newyorskou akademii hudby a dnes učí soukromě ve Švýcarsku. I v jeho pokročilém věku je pro něj hudba vším. Na otázku, jestli ho hudba stále baví, odpověděl stručně: „Mám na tento rok dvě stě osmdesát koncertů, tak co myslíte?“
Jedno z nejhezčích pojetí techniky v hudbě jsem slyšel právě z úst tohoto fenomenálního bubeníka: „Technika je nepostradatelnou součástí každého bubeníka. Je jako slova. Beze slov nevyjádříme větu a bez vět nevzejdou myšlenky, a stejné je to s hraním. Techniku berme jako slova, kterými chceme vyjádřit svoje pocity. Hudba je plná pocitů, které chceme skrz nástroj předat, a beze slov se to dělá velmi obtížně.“
Jose Antonio Pasillas II (Incubus) - na bicí hraje od čtrnácti let. Za celou dobu se mu nedostalo formálního hudebního vzdělání, a jak sám říká, má to své výhody i nevýhody. Sám se učil studiem hry svých vzorů (Tima „Herba“ Alexandra, Stewarta Copelanda či Chada Sextona) a poslechem mnoha hudebních stylů. To je také podle něj klíčem k rozvinutí techniky a stylu hry: „Nikdy jsem neabsolvoval žádnou hudební školu, což pro mě bylo výhodou i nevýhodou zároveň. Nebyl jsem ničím ovlivněn, hrál jsem pouze srdcem a tak to má v hudbě být. Na druhou stranu jsem občas cítil nedostatek možností se bubenicky vyjádřit. Někdy mi to opravdu vadilo.”
Thomas Lang - rakouský rodák, který nejednoho z nás oslnil svým hraním, které je technicky velmi náročné. Spolupracoval s hudebníky jako Sinead O’Connor, Rodem Stewartem a Robbiem Williamsem. Nejednou zdobil titulní strany snad všech bubenických časopisů na světě: „V mládí jsem nikdy neměl přítelkyni, ani kolo. Měl jsem tolik času, kolik dospívající má, a věnoval jsem ho bicím. Ke své hře se snažím přistupovat kreativně a jsem neortodoxní, proto například používám tolik pedálů. Chci hrát nohama stejně jako rukama a spojuji tyhle dva způsoby hry dohromady. Převedl jsem tomy, snare i cowbell na nohy a buduji techniku nohou a rukou zároveň. Při mé hře je technika jednou z nedílných součástí a pro každého bubeníka zajisté také. Bez techniky jste omezeni ve vyjádření a budování vlastního stylu hry.“
Martin Vajgl - k bicím se dostal už ve třech letech. Vystudoval Konzervatoř Jaroslava Ježka a na profesionální scéně se pohybuje už řadu let. Za sebou má spolupráci s kapelami jako Wanastowi Vjecy, Kamil Střihavka, -123min, Chris Brubeck, Michal Pavlíček, Čechomor, Vltava a mnoho dalších. Pořádá workshopy pro bicí a natočil i DVD školu, proto jsem si řekl, že právě on by mi mohl o technice říct své, a nemýlil jsem se: „Technika se začíná projevovat při prvním uchopení nástroje. Je součástí hry a diskuze, jestli je nebo není důležitá, jsou bezpředmětné. Jde to ruku v ruce. I kromaňonec, když hrál kostí na dutý kmen, zjistil, že ho druhý den bolí ruka méně, pokud tu kost chytí právě tím a tím způsobem a v tom okamžiku už začal používat techniku. Pro mě technika znamená vyjadřovací svobodu.“
