"Praha je nádherné město a moc se mi líbí," říkala Cindy Blackman na začátku našeho rozhovoru. "Jsou tu moc příjemní lidé. Ráda bych tu zůstala mnohem déle než je možné." Na tento závěr měla jen pár okamžiků. Kapela přijela sotva několik hodin před zkouškou, takže si stihla prohlédnout jen střípky města. Pak rychle zamířila do hotelu krátce si odpočinout před večerním koncertem na Střeleckém ostrově.
Bubenice Lennyho Kravitze hraje se svou Cindy Blackman Band naprosto odlišnou hudbu.
Spíš rockovou než jazzovou, řekl bych fusion rock, velmi energický, který nadchl všechny posluchače. Jsem rád, že si i v časovém presu našla (příjemnou) chvilku, kterou mi večer u Vltavy věnovala a kterou vám zprostředkovávám tímto rozhovorem.
Kdo z hudebníků měl na tebe největší vliv, kdy jsi začala bubnovat a kdo byl tvůj vzor?
Byla jsem velmi mladá, když mě láska k hudbě dostala až k bicím, které miluji. Moc se mi totiž líbila role bubeníka v orchestrech a kapelách. Když jsem poprvé viděla živou kapelu, zbláznila jsem se a řekla si, že bubnování je přesně to, co chci dělat, a začala na sobě pracovat. Můj největší idol a hrdina je Tonny Williams.
Právě jeho a jeho kapelu Lifetime mi také tvá hra připomněla.
Tonnyho Williamse miluju. Je to člověk, který má tak nádherný zvuk, neuvěřitelnou techniku, je muzikální a všechno, co na bicí předváděl, je prostě perfektní. Byl a je můj opravdový idol.
Máš ráda taky Johna Bonhama?
Samozřejmě, že mám, je vynikající, ale musím se vrátit ke svému Tonnymu, to je můj hrdina.
Souprava Gretsch, na kterou jsi dnes hrála, je tvoje?
Ano, moje.
Přivezla sis ji s sebou ze států?
Jasně.
Je to starý set nebo nová souprava, vyrobená podle starého modelu?
Ne ne. To je opravdový starý set Gretsch.Nedávno jsem se stala jejich firemním hráčem a pozvali mě do továrny. Když jsem tam přijela, pomohli mi vybrat z několika typů. Věděla jsem přesně, co chci, a zvolila jsem si korpusy ze dřeva ze sedmdesátých let, jenom virbl je z osmdesátých. Když jsme je vybírali, ještě v nich ani nebyly vyvrtané žádné otvory pro hardware, který mi pak podle barvy kompletovali později.To jsou tyhle bubny, které jsem s sebou přivezla do Evropy a nechám je tu pro další turné. Při návštěvě v továrně jsem si ale vybrala ještě další sety.
Jaké používáš rozměry?
Tomy jsou 9 x 13", 10 x 14", 14 x 14", 16 x 16", 18 x 18", virbl 61/5 x 14" a kopák 14 x 24".
... a hardware?
DW 5000 pedál a ostatní také DW.
S Lennym Kravitzem hraješ také na Gretsche?
Samozřejmě, ale ta souprava je jiný typ. Je nová, možná někdy bude čas použít tu starou, ale s ním hraji na novou, která je opravdu překrásná. Když jsem bubny vybírala, tak mezitím, než dali všechno dohromady, jsem si objednala speciální barvu, krémovou, a k tomu mi na všechno namontovali zlatý hardware GMS. Ta kombinace vznikla tak, že jsem viděla Lennyho novou kytaru, která tyhle barvy má. Strašně se mi líbila, a tak jsme ji poslali do továrny Gretsch a oni udělali moje bicí přesně tak. Když mi přišly zpátky, byl to fakt úžasný pocit. Je to nádherná souprava.
To bych rád viděl.
No teď jsem ji měla s Lennym na turné a na dalším na ní budu hrát taky.
Přijedete taky do České republiky?
Nevím, ale doufám, že ano. Už je to dost dlouho, co jsme tu byli naposled, a myslím, že všichni bychom se sem rádi vrátili znovu.
Dnes jste předvedli výborný koncert. Máš výbornou kapelu, muzikanti jsou skvělí...
Jo, já je miluju, jsou fakt výborní, mají skvělou techniku, ale i představu, která je pro mě velmi, velmi důležitá, protože spousta lidí je úžasně technicky vybavená, ale představu nemají. David (Gilmour - kytara) i Matt (Garrison - basa) hrají úžasné věci a představu mají. Jsou všemu otevření a cokoli se v hudbě během koncertu stane, zpracují a sami přijdou s novou myšlenkou. Celá hudba se tak jakoby sama pohybuje a dýchá. Je to velká legrace a příjemné hrát s takovými lidmi. Nestagnujete na místě, ale jste v pohybu. Někdy ani nevím, kde jsem. Po světě nenajdeš moc hráčů, kteří ti z hraní udělají takovou radost, jako tihle dva.
To mě dneska právě zaujalo. Vaše hudba se neustále vyvíjela a měla napětí. Moc příjemný zážitek.
Díky, přesně to chceme dělat a hudbou se k tomu dostat. Muzika je o životě, kde se dá dýchat a pohybovat. Všechno je to o pohybu a vývoji. Každý den je jiný a taková by měla být i hudba, protože, pokud jste opravdu upřímní v hudbě, kterou hrajete, musí to tak být. Když nejste šťastní se svou hudbou, měli byste všechno změnit, protože všechno vychází z energie, kterou produkujete. Jestliže to není skutečné a pravdivé, vyleze to brzy na povrch. Všemu, co děláte, musíte věřit, aby to bylo co nejlepší a každý den jiné.
Jaké používáš činely?
K Zildjian - pořád, protože pro mě jsou nejlepší. Mám ráda jejich tmavý zvuk.
Rozměry a typy?
Vpravo mám 24" tvrdý ride K Zildjian Constantinopole, nádherně zní a dostanete z něj těžký a mohutný zvuk, který se mi líbí, ale zároveň ho můžete použít jako crash a v tom ten činel vyzní ještě víc. Ostatní mám 20" a 18" Dark Crashe K a 14" Hi Hat Dark K.
Paličky?
Firma Ziljian vyrábí podle mého návrhu můj vlastní model.
Jaké používáš blány?
Všechno Remo Coated White Ambassador a vespod Emperor Clear.
Používáš je vždycky?
V podstatě ano. Někdy zkusím Emperor i navrchu, ale pak se zase vrátím k Ambassadoru. Na velký buben dám někdy Coated Pin Stripe, která je citlivější pro paličku na šlapce a dá se na ní hrát razantněji. Občas také, z lásky k Tonnymu Williamsovi, protože na ně hrál, Black Dot Clear. Myslím, že klasický zvuk bubnů Gretsch nebo vůbec starých bubnů, je založen na Coated White Ambassador, takže je používám nejvíc.
Dnešní sólo bylo velmi dobře postavené a vygradované a připomnělo mi sóla Tonnyho Williamse. Tvůj přístup k hudbě, tvrdost, kombinace rocku a jazzu mi připomněl i jeho kapelu Lifetime.
Tonny to vlastně vymyslel, i Miles (Davis, pozn. aut.) ho okopíroval, protože když dělal Bitches Brew, opisoval Lifetime. O tom jsi neslyšel? Tonny s kombinací rocku a jazzu přišel první! Miles se na ně byl podívat a od toho momentu měl tu myšlenku. Tonny z toho ten kredit nemá, i když by si ho zasloužil, stejně jako za mnoho dalších inovací v hudbě. Dodnes to tak nebo hodně podobně všichni hrají. Když slyšíš tvrdé hraní, je to jeho zásluha. Myslím, že nikdo v historii nezměnil tak výrazně styl hudby, jako on. Vedle lidí jako Charlie Parker, John Coltrane, Miles Davis, je Tonny taky.
Vůbec se mu nepřiznává tolik zásluh, kolik by se mělo. Vždycky jsem to všem říkala, protože si myslím, že by se na něj mělo vzpomínat v nejlepším a řadit ho mezi ty velikány, které jsem jmenovala.
S tím naprosto souhlasím. Máš idoly mezi ženami bubenicemi? Myslím Sheila E, atp.?
Když jsem jako malá holka vyrůstala, bylo mi jedno, jestli to je žena nebo muž. Na to jsem prostě neměla čas, ani myšlenky. Hrát na bubny mi pro holku nepřipadalo jiný. Když jsem si prohlížela tátovy desky, byl tam taky Modern Jazz Quartet, který se mi líbil. Na bicí tam hraje Connie Kay, to je bubeník. Moje sestřenice se ale jmenuje taky Connie, a jak se mi to popletlo, tak jsem si myslela, že v Modern Jazz Quartetu hraje taky holka jako já, a bylo skvělý, jak hraje. Vůbec mi to nepřipadalo divné nebo přitažené za vlasy. Moje rodina mi nikdy neřekla, že nechce, abych hrála na bubny, protože jsem malá holka, ale protože jsou strašně nahlas a jsou drahé. Byli jsme hodně chudí. Neměli jsme moc peněz, hlavně ne na "extravagantní" věci. Jediné, co jsem doma slyšela, bylo, že jsou nahlas a drahé, nikdy ne proto, že jsem holka. Až v době, když mi bylo třináct, a já začala hrát s kapelou. Po pár koncertech jsem poznámky tohohle druhu začala slýchat. Tušila jsem, že to přijde, ale nezabývala jsem se tím a ani nebudu. Když jsem začínala, žádný ženský idol pro mě nebyl nebo jsem ho neviděla. Spíš mě zajímal ten nástroj a hráči, kteří se mi líbí. To dělám celý život - poslouchám jenom hudbu dobrých muzikantů. Miluju Arta Blakeyho, to je velikán. Je mi jedno, jestli je třeba zelenej, protože v bubnování není rozdíl. Mám ráda Elvina Jonese a Ray Gainese a nikdy nesmím zapomenout na Tonnyho Williamse.
A co Billy Cobham?
Ten tam pro mě není a ani bych o něm nemluvila, je to jiná třída (jinej level) než ti ostatní. Není inovátor. Studovala jsem ho opravdu hodně, Mahavishnu a další věci se mi líbí, ale když srovnám tu hudbu s tím, o čem jsem mluvila, moc mě nebere. Jeho zvuk se mi nelíbí. Technika pro mě nic moc neznamená. Všechno je profi, ale mě zajímá inovace. Když posloucháte Tonnyho, až po chvíli zjistíte, že zahrál něco, co se zdá jednoduché, ale není. Nevíte, jak to udělal a co to bylo. On se tím dostal do jiného vesmíru.
Sheilu E jsem viděla s Princem a moc se mi to líbilo. Je dobrá a její hra na perkuse je fantastická, timbales jsou její největší trumf, je skvělá. Byla první, kdo mě okamžitě zaujal víc než ostatní. Inspirovala mě a já dostala větší chuť do hraní, když jsem ji viděla na pódiu se všemi těmi chlapy v kapele.
Jak a kolik cvičíš?
Na začátku pořád, šest až osm hodin denně. Na Berklee v Bostonu jsem začala hrát s kapelou fusion a měli jsme denně hodinu až dvě zkoušku. S námi ve zkušebně byla kapela, která zkoušela stejně, a zbývalo teda dvacet hodin, kdy tam bylo volno, tak jsem tam vždycky po škole v podvečer odešla a hrála celou noc. Nechtěla jsem se v noci vracet, bála jsem se podivných lidí, co se tam v noci toulali kolem. Bylo to úžasné a chybí mi to. Teď jsem hodně zaměstnaná a cvičím tu a tam. Pokud jsem doma, najdu si dvě až tři hodiny na rozcvičení a zkoušení nových věcí.
Na tvém sóle bylo slyšet, že hodně pracuješ s melodií a rozkládáš ji do tomů.
To mám radost, že sis všiml.
Moc se mi líbilo, že hraješ nejen technicky, ale máš tu myšlenku i v melodii.
Mně se líbí využívat v bubnech melodie tak, jak hrál Tonny Williams a dnes to už nikdo nedělá. Nebo neuvěřitelně logická hra Maxe Roache, to byl taky velikán - vynálezce. Tuhle stránku hraní miluji.
Kde ses narodila?
Narodila jsem se v Ohiu a studovala na Berklee School of Music v Bostonu. Pak jsem přišla do New Yorku, a ten se stal mým domovem. Miluji jeho energii, pestrost a invenci, která je tam ve všem. V hudbě, tanci i v kultuře a to napětí je všude kolem tebe.
To je pravda, taky to miluju, jakoby se nemůžeš zastavit.
Jasně, New York ti to nedovolí! Prvních deset let to bylo hrozně silný, ale teď už si chci občas odpočinout, takže na víkendy jezdím k moři na pláž. Prostě zmizíš z centra, a když se vrátíš, máš pak víc energie..
Připravujete s Lennym album?
Dokonce dvě. První bude spíš funky a pojedeme k němu turné po menších klubech. Druhé bude rockové a to už pojedeme stadiony. Nevím ale přesně, kdy to bude, jestli v září nebo až v prosinci. Situace okolo toho se často mění.
Jiné desky neplánuješ?
Ano, se Cindy Blackman Band chci udělat lepší nahrávku, než je naše Live, a v USA vydávám akustické album se Cindy Blackman Quartet.
Za sebe i čtenáře děkuji za rozhovor, bylo potěšení s tebou mluvit i vidět tě hrát.
Já děkuji za váš zájem, zdravím Prahu a Českou republiku. Mějte se všichni dobře.
