Markneukirchenské basové hlavolamy
Chester Thompson & Dennis Chambers
Souhra a soužití
„O bicích a base se říká, že jsou jako ruka a rukavice.“ Pokud odebíráte Muzikus pravidelně, dost možná si na toto přirovnání vzpomenete. Přesně tak to totiž řekl jeden z největších světových bubeníků Dennis Chambers při našem rozhovoru pro Muzikus, pořízeném na Warwick Bass Campu 2016 v německém Markneukirchenu. Na stejném místě a při stejné události se však pravidelně konal také workshop tohoto exkluzivního bubenického hosta o souhře basisty s bubeníkem a právě tomuto tématu bych se dnes chtěl v tomto dílu basových hlavolamů věnovat.
Druhou osobou, která nám dnes s tímto tématem pomůže, bude neméně uznávaná bubenická kapacita Chester Thompson, který na stejném postu a na stejné události účinkoval o rok dříve. Brzy pochopíte, jak skvěle se poznatky z těchto dvou lekcí doplňují. Tak tedy k tématu!
Souhra
Problematiku hry s bubeníkem bych vlastně rozdělil na dva základní pojmy. Ten první bych nazval prostě souhra. Proč? Vsadím se, že jste kolikrát třeba při poslechu některých špičkových nahrávek dumali nad jejich čistotou zvuku či mixu, a jak je možné takového čistého soundu docílit. Nabízí se samozřejmě možnost odseknout tím, že třeba v té Americe či Anglii mají podstatně lepší nástroje i veškeré vybavení. To sice možná mají, ale pak daná kapela přijede do pražského klubu, kde na vypůjčené vybavení docílí úplně stejné čistoty a srozumitelnosti, a je tu opět důvod k dumání. Jak to? Proč budou AC/DC znít pořád tak skvěle a čistě i ve vaší zkušebně? Možná se budete divit, ale nejsou v tom tak úplně lampy, mikrofony, kompresory či vysoká řada bicích. Tyto věci v tom samozřejmě také hrají svou roli, nicméně tím hlavním klíčem k již zmiňované čistotě je právě souhra. Co si pod tímto pojmem představit?
Mám na mysli to, že všechny rány a tóny jsou v určitém vztahu spolu zkrátka tam, kde mají být. Nemusí to nutně znamenat, že kapela má tím pádem groove - to již opravdu záleží obvykle na bubeníkovi, a kam dané rány posadí. Kapela se potom řídí podle něho. Pokud tedy váš bubeník tzv. „kulhá“, ale basista, či potažmo kapela (včetně zpěváka), posadí noty ve vztahu k jeho ranám přesně tam, kam patří, nedostanete možná vytoužený feel či groove, ale určitě uvidíte, jak se muzika najednou rozsvítí. Bude prostě působit čistým a srozumitelným dojmem. Přesně toto bych nazýval souhrou.
Soužití
A potom tu máme druhou veličinu, kterou bych nazval soužití. To už je trochu větší věda, nicméně ono soužití s bubeníkem, potažmo s celou kapelou, je také velmi důležitým článkem. Co si pod tímto pojmem představit? Nejlépe bych to vysvětlil asi tak, že si sednete s bubeníkem poprvé do zkušebny a jamujete. Hrajete spolu, přitom se sledujete, posloucháte se navzájem, cosi spolu vytváříte . Za něčím zkrátka jdete. V některých případech to skončí právě u toho prvního jamu, jindy se spolu potkáváte náhodou pouze při pár vystoupeních, kde zaskakujete, anebo naopak spolu hrajete ve vaší kapele tak dlouho, že už víte, co od sebe očekávat, a podle toho vedle sebe při hře fungujete. Abych to tedy zjednodušil: Pokud spolu něco hrajete, tak souhra znamená, jak to hrajete, a soužití znamená, co hrajete. Tím nemám úplně tak na mysli jaké písničky, ale třeba jaké přechody, rytmy či feely v průběhu hry volíte a co spolu zkrátka vytváříte. Pokud jsem si tedy na lekcích obou skvělých bubenických legend něčeho všiml, tak to byl fakt, že Chester Thompson se na svém workshopu věnoval spíše souhře a Dennis Chambers téměř výhradně soužití. Pojďme si tedy nyní oba workshopy přiblížit.
Z pohledu Chestera Thompsona...
Výuka prvního dne Bass Campu 2015 je zahájena a Chester Thompson usedá za místní krásnou soupravu DW. Řekne úvodem pár slov a taky upozorní, jak moc je důležité se navzájem poslouchat a také rozeznat jednotlivé feely. Také předem oznamuje, že se na řadu nedostanou všichni studenti, a tak vyzývá dobrovolníky, kteří by si s ním nechtěli zahrát. První student tedy přichází, Chester začne osminový groove a student se chytí. Jam probíhá a po nějaké době Thompson přeruší. „Hraješ přeci jen trochu moc složitě. Zkus to zjednodušit. Hraješ příliš mnoho šestnáctinek, jenže základní groove je osminový.“ Načež demonstruje osminové noty na hi-hatě. „Když tam občas prohodíš pár šestnáctinek jako malý fill, tak je to v pořádku, ale nesmíme narušit základní feel.“ Hraje se dál a po nějaké době Chester opět začne radit, tentokrát ohledně timingu. Každého studenta, se kterým hraje, sleduje a snaží se opravdu kontrolovat souhru. Jakmile něco nesedí, hned zastaví a řekne, v čem vidí rezervy. A v čem byly podle Chestera ohledně timingu rezervy nejčastější?
Později jsem měl možnost se ho na to zeptat a jeho odpověď situaci skvěle vystihuje. „Mnoho basistů má problémy hrát přesně na dobu. To však chápu, protože rozeznění struny je podstatně delší proces než jednorázový úder paličkou do bubnu. Struna se ozývá vždy později, takže musíš hnout prstem vždy o něco dřív, abys byl na době včas. Chyba je však v tom, že basisté třeba mají nacvičený perfektní timing prstů, které mají na čas přesné, ale zvuk, který basa vydává, je příliš vzadu. Nebo v opačném případě, kdy basista ví, že se nástroj ozývá později, ale hraje příliš vpředu.“ Později přichází na řadu další ze studentů a Thompson tentokrát překvapí sambou. Po chvíli zastaví. „Nejsem si jistý, jestli jste vůbec o takovýchto latinskoamerických stylech někdy slyšeli. Je to něco úplně jiného než třeba popový nebo rockový feel.“ Přesně nám vysvětluje, kde se nachází jednotlivé akcenty, a tím se dostáváme k dalšímu důležitému článku souhry. Při hře s bubeníkem je důležité dodržovat nejen timing, ale také akcenty. „Možná to nikdy nebudete potřebovat, ale naposlouchejte si to. A vůbec s celkově rozšiřujte obzor. Bude se vám to určitě hodit. “ Přichází na řadu swing, hned po něm opravdu pomalý jazz blues a to samé se jen potvrzuje. Vždy po nějaké chvíli se souhra semkne a celkový zvuk se vyčistí. A tak to pokračuje dál. Chester vybírá různé další groovy, jako třeba bossa novu nebo i liché rytmy, hraje se a radí. Líbí se mi, jak až přehání dané akcenty a tím nám všem poslouchajícím usnadňuje proniknutí do daného stylu. Je opravdu vidět, že má prostě nahráno strašně moc, a také je jasné, proč je jedním z nejžádanějších bubeníků světa.
Z pohledu Dennise Chamberse...
O rok později se opět nacházíme v obrovské místnosti patřící do areálu továrny Framus & Warwick, ve které se mj. také pořádají koncerty. Na pódiu stojí ta samá souprava DW, na kterou hrál rok předtím Chester Thompson, jen za ně tentokrát usedá Dennis Chambers. Sundá si sluchátka, která nosil téměř po celou dobu Bass Campu, a úvodem řekne několik slov. Potom přichází řada na dobrovolníky, kteří si s ním chtějí zahrát. Na pódium přichází jedna studentka a Dennis začne lehce komplikovaný funkový groove plný stopek, aby donutil studentku spolupracovat. Ta spolupracovala, a tak kde zhruba byla stopka, tam ji udělala i studentka s basou. Také ale rytmy různě otáčel, tím chtěl určitě docílit, aby studentka měla snahu se nenechat rozhodit. Po jamu Dennis radí. „Nesmíš mě zas tolik poslouchat, jinak se rozhodíš. Nezabývej se tím, co hraju. Já celou dobu sleduju tvoje ruce a snažím se vytvářet pozadí pro tvé nápady. Rozhodil jsem tě, a přitom to bylo pořád na čtyři. Hraj, tvoř a neboj se toho.“ Potom začínají spolu hrát o něco rychlejší šestnáctinový groove. Chambers nastřelí groove, ale pak už se jen nechává vést.
Pak přijde další jam s jiným tématem a jiným studentem. A takto lekce probíhá i dál. Je až neuvěřitelné, kolik muziky Chambers s bicími do jednoduché basové linky vytvoří a jak vedle něho zní i začátečník jako skvělý muzikant. Pozoruji, že na rozdíl od Chestera Thompsona Chambers vůbec neradí studentům ohledně souhry. Tlačí je spíš do opravdového vytváření hudby v daný moment. Potom přijde student s opravdu primitivním groovem, který zní skoro tak, jakoby to hrál nějaký žáček prvního ročníku na ZUŠ, jenže Chambers se chytí tak, že celý rytmus otočí, a najednou je z toho opravdová hudba. Neuvěřitelné, opravdu koukám! Pak zase přichází na řadu další student a po chvíli jamování Chambers říká: „Pojďme k tomu vytvořit bridge, ať máme nějakou změnu.“ To se však příliš nedaří, a tak Chambers opět radí. „Vidím, že tě asi trochu limitují tvé hráčské schopnosti. Daří se ti zahrát to, co slyšíš v hlavě? Je to velmi důležité. Je třeba si neustále rozšiřovat náš hudební slovník, který se skládá z našich technických schopností a nápadů, které realizujeme v hudbě. Slangově se této zásobě říká chops. Je třeba poslouchat hodně hudby, cvičit s metronomem či automatem a pracovat na nápadech. Čím víc toho naposloucháte a nahrajete, tím snáze budete z fleku tvořit.“ Závěrem lekce Chambers nahodil backtrack a demonstroval nám svůj neuvěřitelný hudební slovník. K tomu ten krásný zvuk celé soupravy... Byl to opravdu nádherný hudební zážitek a pro mě určitě jeden z top momentů celého Warwick Bass Campu 2016.
Co asi tak s tím?
Začněme tedy naší souhrou. Jak jsem již psal v úvodu, vaše noty musí mít určitý vztah k notám, které hraje bubeník. Jaké? Co jsem se třeba naučil ve studiu od producentů já, je, že v žádném případě nesmí vzniknout dojem, že bubeník zaspává. V žádném případě tedy nehrajeme před bubeníkem. Ideální umístění basového tónu je opravdu velmi malilinko za bicími. Jak již pověděl Chester Thompson, je třeba brát v potaz, že se basa ozývá o něco později, což nám lehce nahrává, nicméně rytmus přesto nevnímáme rukama, ale zvukem, který jde z reproduktorů. Tolik bych tedy řekl ke vztahu basové linky s bicími. Tento vztah platí snad prakticky vždy.
Pak je tu však druhý vztah, a to vztah mezi bicími, potažmo tedy celkovým groovem kapely, a dobami či metronomem. Tento vztah je již individuální a záleží na daném stylu hry. A že s tím dají dělat věci! Jedná se jen o opravdové „milimetry“, nicméně ti opravdu nejlepší světoví bubeníci umí pracovat s hraním za dobou či před dobou. Velmi typickým prvkem je třeba groove, kdy bubeník hraje ve sloce kopák lehce před dobou a snare naopak lehce za dobou, aby tak ve sloce celkový groove rozšířil a v refrénu třeba zase hraje obojí na dobu, aby refrén působil živějším dojmem. Ať už je to tak či onak, pro nás basisty stále platí pravidlo, že my musíme hrát vždy o ten „milimetřík“ za tou danou ranou, ať už je kdekoli a hraná úmyslně či neúmyslně. Samozřejmě nezapomínat na příslušné akcenty. Groove je sice individuální záležitost, nicméně potřebujete vědět, jaký je jeho vztah vůči dobám, takže každopádně nepodceňujte metronom, i když se podle něho ve finále úplně tak nehraje. Každopádně ať už hrajete, co hrajete, musí to být uvolněné! Přílišná snaživost není na místě, mělo by se to prostě hrát jakoby nic. Většinou pomáhá cítit daný groove v half time, nikoli upjatě na každou dobu. Přestože je vyžadováno velké úsilí při cvičení, není to zas taková věda. Tolik bych tedy řekl k souhře.
Potom je zde ono soužití. Takže v čem mají oba dva pánové jednoznačně pravdu, je fakt, že je třeba poslouchat co nejvíce hudby a vzdělávat se v nejrůznějších hudebních oblastech, jako např. již zmiňované groovy, polyrytmy, různé standardní postupy, kompoziční techniky atd. Pak to skvěle funguje, ať už s bubeníkem hrajete poprvé, či celé roky. Pokud totiž bubeník i basista přesně ví, co ten druhý právě dělá, můžou jeden na druhého lépe reagovat. Nebo si alespoň umějí dané nápady navzájem lépe číst a přenést je tak v jeden celek. Pokud zkrátka víte, jakým způsobem přesně Dennis Chambers při jamu s vámi otočil rytmus, nejen že se nerozhodíte, ale můžete ho naopak ještě podpořit, či možná dokonce překvapit. A takto by to mělo mezi basisty, bubeníky a vlastně obecně v kapelách zkrátka fungovat. Neříkám, že to tak jednoznačně je, berte tento díl spíš jako takovou mou úvahu a zkrátka basové dumání. Oběma pánům každopádně moc děkuji za otevření mysli a další motivaci ke zdokonalování. Je to potom opravdová radost poslouchat, když to funguje, no ne? Přeji tedy všem skvělou a fungující souhru i muzikantské soužití! Pokračování příště.
